Gotika (architektura)

Gotika je umělecký styl 12.-15.století v Evropě.

Slovo gotika pochází z doby manýrismu a poprvé ho použil Giorgio Vasari (malíř, architekt a spisovatel, žák Michelangela). Tento Florenťan o památkách středověku praví, že byly provedeny v novém slohu pocházejícím z Německa, že tento sloh vynalezly Gótové a že by se tedy měl nazývat gotický. Podle Vasariho je to sloh hrubý a zmatený, zcela postrádající smysl pro proporce a měřítko.

Doslova řekl: „Tito Gótové, tito barbaři za Alpami, neznající pravé klasiky, si vytvořili sloh, který je slátaninou spirál, hrotů, groteskních příkras a zbytečných podrobností, jež naprosto postrádají prosté krásy klasického světa.“

Tento úsudek florentského autora se ujal natolik, že platil až do poloviny minulého století.

Základní znaky gotické architektury jsou:

křížová žebrová klenba
lomený oblouk, který představuje symbol sepjatých rukou k modlitbě
slabé zdi snažící se o maximální odhmotnění stavby, o lehkost
složitý vnější opěrný systém pilířů a oblouků kvůli zajištění stability
vertikalita, tzn., že stavby byly budovány do výšky a měly znázorňovat cestu vzhůru k Bohu

Jako stavební materiál se používal kámen nebo cihly, kterým se říkalo buchty.

Typickou církevní stavbou je katedrála. Mívá 3-7 lodí, příčná loď se nazývá transept, kolem oltáře ochoz, nad ochozem je chór, tedy místo pro zpěváky a okolo ochozu jsou kaple uspořádané do tvaru věnce, presbytář s oltářem je na úrovni podlahy lodi, což symbolizuje rovnost kněze a věřících před Bohem.
Nejznámější katedrálou u nás je katedrála sv.Víta na Pražském hradě, sv.Barbory v Kutné Hoře a sv.Bartoloměje v Kolíně.
Ve Francii katedrála v Chartres, Notre-Dame v Remeši, V Amiens, Notre-Dame v Paříži.
Ve španělském Toledu, v Itálii překrásná milánský Dom, v Německu katedrála v Kolíně nad Rýnem a ve Štrasburku.

Co se týče světské architektury, stavěly se kostely se hřbitovy, kamenné mosty (Karlův most) a měšťanské domy, které byly označovány určitým symbolem kvůli lepší orientaci (číslování domů zavedla až Marie Terezie).
Dále se stavěly radnice, které mívaly věř s orlojem, zvonek ke svolávání konšelů, uvnitř byla zasedací síň, věznice, mučírna, kaple, před radnicí býval pranýř, tedy dřevěný nebo kamenný sloup k připoutání provinilců.
Zapomenout nemůžeme ani na hrady. Základními články hradu ve 13.století je štíhlá, obvykle válcová útočná věž v čele hradu, poslední ochrana obránců ( proto přístupná jen v prvním patře, nikoli v přízemí ), dále palác v odlehlé, nejlépe chráněné části a často i samostatná výstavná kaple. Zvláštní práce se věnovala i hradní studni nebo cisternám.

V sochařství je patrná snaha o realistické zachycení předlohy – v obličejích soch můžeme rozeznat výrazy radosti a utrpení, postavy jsou vysoké, štíhlé a zdůrazňují stejně jako gotická architektura směr vzhůru, k Bohu. Sochy jsou umístěny spíše vně než uvnitř, protože před vstupem do chrámu měly věřícího nábožensky vzdělávat, zatímco uvnitř už nemělo nic rozptylovat jeho pozornost při modlitbách k Bohu. Náměty soch byly převážně náboženské ( např. Panna Marie s malým Ježíškem- tzv. madona nebo s Kristovým tělem snímaným z kříže tzv.pieta- tedy symboly Kristova narození a úmrtí ).

V malířství se kromě fresek objevuje malba na skle, dále pak knižní malba v ručně psaných knihách (knihtisk byl objeven až v pol. 15.stol.) a deskové obrazy k výzdobě oltářů. Náměty jsou stejně jako v sochařství převážně náboženské.
Nejvýznamnější malíř v Čechách byl Mistr třeboňský, Mistr vyšebrodský, Mistr Theodorik a Giotto di Bondone.
Písmo v době gotiky má štíhlou linii a lomené hranaté tvary.

V hudbě se kromě liturgických písní vyskytují i světské písně k zpříjemnění života šlechtických a panovnických dvorů, ale i jarmareční písně na trzích, hrdinské rytířské eposy a písně vagantů a žáků.

České země

Raná ( časná ) gotika trvá v naších zemích od příchodu slohu po roce 1230 do začátků 14.století. Její podstatnou součástí tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská, protože z Burgundska ji k nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními cestami udržovali stálý přímý styk s mateřskou zemí a nadto v rámci své činnosti se zabývali stavitelstvím.
U cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladebnosti: jednotlivé články nesrůstají, ale působí dojmem , jako by byly k sobě složeny stavebnice kdykoli rozebratelné.
13.století – především jeho druhá polovina, vyplněná obdobím vlády Přemysla Otakara II. a
Václava II. – je také stoletím zakládaní kolonizačních měst, hradů a velkých klášterů nebo jejich znovuvýstavby. Tehdy také vznikl náš nejstarší dodnes stojící kamenný most v Písku, jenž pod hradem spojil oba břehy řeky Otavy.

Česká vrcholná gotika se rozvíjela za vlády Karla IV. a Václava IV. Jejím spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, architekt a sochař, pokračovatel Matyáše z Arrasu. Mezi Parléřova nejznámější díla patří takové skvosty české minulosti jako Karlštejn, Karlův most, Týnský chrám, Mostecká věž, části chrámu v Kutné Hoře, či portréty Lucemburků ve Svatovítské katedrále.

Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471- 1516).
Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 16.století, od roku 1492 již souběžně s přicházející renesancí.
Počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka úrovně staveb z doby Karla a Václava. Husitské války totiž rázem zastavily slibný vývoj lucemburské gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených. V poválečných letech a ještě za vlády Jiříka z Poděbrad se čerpá z předhusitského období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (Matyáše) Rejska a Benedikta Rejta (Rieda) vytváří v poslední čtvrti 15.století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo, plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatství a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky, především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými klenbami povznáší českou architekturu opět do čela evropského umění.