V 11. a 12. století se v křesťanské Evropě zrodila nová a plodná umělecká forma – románský styl. Monumentální kostely a katedrály byly bohatě zdobeny nádhernými sochami, nástěnnými malbami a do jejich vlastnictví patřily skvostně ilustrované rukopisy.
V 11. století církev získávala především díky darů velké množství půdy, a proto se její majetek a bohatství rychle rozrůstaly. Dokonce se tvrdilo, že v tomto období vlastnila církev přes čtvrtinu Francie.
Značným příjmem pro církev byly peníze vybrané od návštěvníků svatyní a hrobů s ostatky svatých. Svaté poutě za nefalšovaně pravými ostatky svatých se staly populárními do té míry, že se začalo s výstavbou mohutných budov, v niž by ostatky mohly být bezpečně uloženy a jež by především skýtaly důstojné místo pro jejich vystavení. Tak došlo k tomu, že se církev stala významným patronem umění oné doby., kdy zadávala umělcům nejenom nové architektonické práce, ale také veškerá umělecká díla, která však musela zpracovávat především náboženská témata. Šlo hlavně o obrazy a oltářní závěsy. Většina sochařských a architektonických děl období ranného středověku stylově připomínala starověký Řím.
V Anglii dosáhlo klášternictví vrcholu za vlády Jindřich I. (1100-1135). Opati rozvíjeli jak oblast materiální, tak i duchovní zejména v takových náboženských centrech, jakými byly Canterbury, Winchester a Durham, kde rovněž vznikly a úspěšně se rozvíjely školy kaligrafie ( krasopisu) a ilustrovaných rukopisů. Tento trend pokračoval i za vlády krále Štěpána (1135-1154), kdy byla ještě založena řada ženských klášterů.
Pokud jde o provedení, byla církev ve 12. století velmi přísná v tom, co se smí zobrazovat a jaký styl se smí použít. Například existuje záznam o sv. Bernardovi z Clairvaux (1090-1153), který kritizoval jisté obrazy za to, že jsou okázalé, a připomínal svým bratřím, že se zasvětili chudobě. Tomuto stylu se rovněž přizpůsobily malby mimo kostely. Necírkevních (světských) maleb se zachovala jenom nepatrné množství, ačkoliv že z písemných památek víme, že zřejmě existovaly malby na stěnách některých hradů a že si je objednávala šlechta.
Na světské výzdobě hradů se podíleli i mniši. Kromě toho prý některé kláštery měly skupiny velmi zručných umělců, kteří pracovali pod patronací vladaře dané oblasti. Tak tomu bylo po celé západní Evropě, i když nikde to nebylo tak zjevné a příznačné jako v Německu.
Malířství bylo tehdy považováno za obzvláště účinný způsob, jak učit širokou veřejnost náboženským principům. Proto byly často ilustrovány bible a modlitební knížky a rovněž interiéry kostelů byly určeny k tomu, aby velebily Boha. Stěny kostelů byly pomalovány scénami z četných biblických příběhů. Tehdy navíc uměla číst jen nepatrná hrstka lidí. Nástěnné fresky byly tudíž především určeny k tomu, aby šířily myšlenky křesťanství a aby se i laici seznámili s obsahem bible. Fresky tvořili tak, že nanášeli barvu přímo na vlhkou omítku, čímž dosáhli toho, že se fresky staly jednou z nejvytrvalejších forem nástěnných maleb.
Románské budovy- nejvýraznějším rysem románských kostelů a katedrál je jejich mohutnost a využití půlkruhového oblouku na oknech, dveřích a arkádách. Stejný princip půlkruhového oblouku byl využit pro kamenné stropy, které tak nahradily ve většině kostelů stropy dřevěné. Kostely pak měly tvar tunelu nebo tunelové klenby (vypadalo to jako plynulý oblouk) nebo křížové klenby(skládající se ze dvou křížících se tunelových kleneb). Dokud nebyly vymyšleny různé jiné techniky mnohem propracovanější a schopné unést a zvládnout velký tlak mohutných zdí, byly konstrukční nezbytností románských budov velké kulaté sloupy a tenké zdi. Nové techniky s sebou přinesla až gotika, ačkoliv některé její prvky (konkrétně žebrová klenba) byly využívány už v dřívějším období.
K nejpůsobivějším stavbám patřila opatství, opatské kostely a poutní kostely podél cesty k chrámu sv. Jakuba ve Španělsku. Mnohé budovy měly kolem dokola ambity- podloubí sloužící poutníkům..
28. prosinec 2012
5 779×
592 slov