Jde o oblasti na povrchu Slunce, jejichž jas je o 60% menší než jas jejich okolí. Na každou skvrnu přitom připadají čtyři fakulová pole. To jsou naopak oblasti s jasem zvýšeným o 20%. V konečném důsledku to tedy znamená, že čím více je skvrn, tím je Slunce jasnější. Rozdíly vyzářeného výkonu nejsou nijak velké, nicméně i malá změna na Slunci způsobuje na Zemi velké výkyvy.
Největší sluneční skvrna (6131 miliontin slunečního povrchu) se objevila ve středověku. A vskutku, 11.až 13.století bylo abnormálně teplé. Dokládají to cesty mořeplavců ze Skandinávie, kteří se plavili na Island, Grónsko a dopluli až do Ameriky. Nor Erik Rudý dokonce založil v Grónsku zemědělskou kolonii. V roce 1325 se však začalo ochlazovat, což pochopitelně způsobilo její zánik. Poslední obchodní loď přistála u grónského pobřeží roku 1369.
Naopak, tuhá grónská zima zavítala roku 1422 a 1423 do Evropy, kdy dvakrát za sebou zamrzlo Baltské moře i anglická řeka Temže. To byl příchod tzv. Malé doby ledové, jejímiž nejchladnějšími obdobími bylo Spörerovo (1400-1510) a Maunderovo (1645-1715) minimum.
Sluneční skvrny vědci zaznamenávají i ve dvacátém století. V roce 1991 se objevila skvrna o velikosti zhruba 700 miliontin slunečního povrchu, rekord 20.st. drží skvrna z roku 1947. I ta se však se svými 2140 miliontinami nemůže pokládat za důkaz příchodu nějakého výraznějšího oteplení, jaké tu bylo ve 12.st.
Není žádný důvod věřit v to, že by mohly být nynější klimatické změny zapříčiněny zvýšenou sluneční nebo vulkanickou aktivitou. Tyto vlivy působí nyní spíše proti oteplování.
30. říjen 2007
3 687×
250 slov
