Mars

MARS – život?

Mars patří podobně jako Země mezi devět oběžnic našeho Slunce. Protože je poměrně blízko, byly k němu již vyslány sondy, aby na jeho povrchu rudé planety hledaly stopy života. Během jedné z posledních výprav přistál na povrchu rudé planety dokonce pojízdný robot.
V 80. letech 19. stol. se italský astronom Giovanni Schiaparelli zaměřil na intenzivní pozorování Marsu dalekohledem a objevil na povrchu této planety geometricky uspořádané linie. Považoval je za obrovské zavlažovací kanály a z toho odvozoval, že na Marsu musí žít inteligentní bytosti. Názory tohoto vědce měly až do poloviny 20. stol. četné zastánce i ve vědeckém světě. Dokonce i mnozí z astronomů, kteří o existenci kanálů pochybovali, se přesto domnívali, že se na Marsu nějaká forma života vyskytuje.
Na počátku 60. let, kdy USA i Sovětský svaz zahájily své lety k Marsu, byly získány bližší poznatky o povrchu sousední planety, jež má jen poloviční průměr něž naše Země. Proti všemu očekávání neukázaly obrazy dodané sondami žádnou kulturní krajinu, ale jen velmi působivou, leč pustou, červeně zabarvenou poušť, z níž se tyčí hory až 27 km vysoké. Nikde není ani kapka vody a ani sebemenší stopa života. Také teplota se podle roční doby pohybuje mezi –125 a 0°Celsia, takže atmosféra je velice řídká, nedýchatelná a skládá se prakticky z oxidu uhličitého, což je pro život nepříznivé. Většina kanálů na Marsu byla tedy jen výsledkem optického klamu. Místo některých kanálů se objevily jen mohutné kaňony, táhnoucí se až čtyři tisíce kilometrů daleko. Podle názorů geologů byla tato údolí kdysi řekami, protože taková koryta mohla vyhloubit jen voda.
Vodu, která kdysi určitě stékala po povrchu Marsu, dnes nemůžeme najít. Protože voda patří k základním podmínkám vzniku života, vyvíjejí lidé značné úsilí, aby objevili její stopy.
Roku 1971 fotografovala americká vesmírná sonda Mariner 9 ledové čepičky na pólech, jež se skládají z vody a z tuhého oxidu uhličitého. Znovu vzklíčila naděje: je možné, že v letních měsících taje led v kotlinách, kde by třeba mohly přežít nějaké mimořádně odolné mikroorganismy.
O 4 léta později, v roce 1975, přistály na červené planetě dvě americké sondy Viking, které měly hledat stopy života pod návějemi prachu. K tomuto účelu odebíraly do sterilních zvonů vzorky půdy, které byly okamžitě chemicky analyzovány v uzavřené atmosféře. Kdyby zde byly nějaké skutečné živé organismy, musely by se něčím živit a dýchat nebo jako rostliny alespoň shromažďovat energii fotosyntézou. V každém případě by se život projevil změnami složení atmosféry a poskytl by nějaké plynné zplodiny.
Když se nakonec první výsledky rozborů dostaly rádiem do laboratoří na Zemi, byly vědci nanejvýš nespokojeni, protože se tyto údaje ukázaly jako rozporuplné. Zatímco některé naznačovaly možnosti existence života, jiné zase svědčily o opaku. Hledání života na Marsu bylo tvrdě vrženo nazpět.
V polovině 80. let se našel v Antarktidě meteorit starý asi čtyři miliardy let, který podle názoru britských geologů pochází z Marsu. Vědci z americké agentury NASA dospěli v roce 1996 k názoru, že kámen obsahuje stopy jednoduchých forem života, a to jednobuněčných organismů, podobných bakteriím. To svádělo k domněnce, že před více než třemi miliardami let mohl na Marsu existovat nějaký život. Avšak tato naděje trvala jen krátce. O rok později dokázali vědci, že meteorit ve skutečnosti nepřinesl z Marsu ani nejmenší náznak stop života. Útvary, které vědci původně považovali za fosilie, nebyly totiž biologického původu, ale geologického. S největší pravděpodobností se jednalo o rozdrcené struktury určitých krystalů. Otázka, zda existoval život na planetě, která se nejvíc podobá Zemi, zůstává stále ještě otevřená.
Mezi tím podnikli lidé nový pokus o získání informací. V prosinci 1996 vyslala NASA do vesmíru sondu o hmotnosti 890 kilogramů, která na rudé planetě přistála po sedmiměsíčním letu 4. července 1997. Na palubě nesla malé šestikolové vozítko pojmenované Návštěvník, které sjelo po rampě na zmrzlý povrch Marsu a začalo prozkoumávat nejbližší okolí. Akční rádius pojízdného robota obsáhl asi 100 metrů čtverečních a jeho činnost trvala několik měsíců. Výsledky, které se takto podařilo získat, mají pro vědce obrovský význam, i když se dosud nenašly vůbec žádné stopy po jakýchkoli fosiliích. Objevili se však některé nové otázky. Například není jasné, proč některé skály obsahují daleko víc křemíku než meteority pocházející údajně také z Marsu, nebo proč je právě ve zdejších vulkanických horninách mnohem více síry než v těch na Zemi.
Činnost těchto sond byla pouhou předehrou. Abychom získali přesnější obraz rudé planety a vypátrali snad i nějaké mikrofosilie, plánují se další lety přistávajících sond vybavených aparaturami pro automatický odběr a analýzu vzorků z povrchu Marsu. Po roce 2020 mají následovat výpravy na Mars s lidskou posádkou.