Mars

Úvod:
Mars pátá planeta sluneční soustavy. Rudý bůh války a předzvěst neštěstí po mnohá staletí byl neprozkoumán a první úvahy o mimozemských bytostech se vztahují právě k Marsu vždyť vzpomeňme jen Na Válku světů od George Orwela, která ve svém rozhlasovém podání dokázala rozpoutat paniku po celých spojených státech. Nicméně je to také první planeta a druhé vesmírné těleso, kterou chce navštívit sám člověk, jelikož se předpokládá její kolonizace. Kolonizace patří sice do vzdálené budoucnosti, ale předpoklady tu jsou. Za prvé Mars je planeta, která je v naší sluneční soustavě nám nejblíže (asi 78 milionů kilometrů). Její den se podobá našemu je jen o 38 minut delší bohužel však zde vládne mnohem menší gravitace, protože Mars je dvakrát menší než naše planeta. Další nevýhodou bude to že mars má obrovské teplotní rozdíly –120 C° až 25C° což jsou podmínky pro život poměrně nepřijatelné.

Základní údaje:
vzdálenost od slunce 227.94 milionu km
rovníkový průměr 6786
doba rotace 24.62 hodin
doba oběhu kolem slunce 686.98 pozemských dní
rychlost oběhu kolem slunce 24.14 km/s
teplota na povrchu -120 až 25C°
hmotnost marsu je 0.11 země
hustota 3.95 vody
přitažlivost na povrchu 0.38 země
počet měsíců 2
(Země = 1)

Průzkum Marsu:

Mars jako planetu první objevili čínští astronomové v 3 století před naším letopočtem. Po úpadku říše Čchin dokumenty zmizeli a Mars na několik století upadl v zapomnění. V Evropě planetu jako první objevily antičtí Řekové, od kterých jejich poznatky převzali Římané, kteří planetě dali název jaký známe dodnes totiž Mars Římský bůh války (pro jeho rudou barvu). Podotýkám, že ani jedna z těchto kultur neměla dalekohled, z čehož vyplívá, že Mars je viditelný pouhým okem. Přesto dokázali popsat cykly, kterými mars prochází. Další průzkumníci Marsu byli z Arabského světa, avšak ti již něco jako dalekohled měli proto dokázali zjistit něco více než, že má červenou barvu například objevily ony pověstné kanály a dokázali blíže specifikovat jeho velikost. Bohužel po prvních křížových výpravách byly záznamy zničeny také. Poté byl Mars sice v povědomí, ale jen těch nejvzdělanějších lidí tehdejšího světa. Jeho další zkoumání se konalo na Italských dvorech Giordanem Brunem a Galileo Galileem. Již podruhé objevily na planetě kanály, kvůli kterým usoudili, že na planetě existuje inteligentní život, který je vytvořil. Tyto názory přetrvali až do dvacátého století na jehož počátku byli hojně zobrazovány katastrofické výjevy invaze z této planety. Další kdo se Mars zajímal byl Tycho de Brahem, který planety pozoroval pouhým okem jeho pozorování bylo mnohem přesnější, než všechny do jeho doby vytvořené. Jeho pozorování později využil Johanes Kepler. Myšlenky na život na Marsu byli úplně vyvráceny až s příchodem dokonalejších dalekohledů a podrobnějším prozkoumáním povrchu planety v polovině 20 století. Prvními sondami vyslanými na Mars byli sondy Viking a Mariner , které po roce a půl putování v roce 1976 k Marsu dorazily a začali sbírat informace z oběžné dráhy po vyhodnocení byli vypuštěny přistávací moduly, které měli za úkol jako první prozkoumat povrch. Oba moduly byli spuštěny na severní polokouli planety. Oba měli malou chemickou laboratoř, a něco jako lidské smysly tedy: zrak, čich, hmat, chuť a sluch což jim umožňovalo posílat na zem ty nejpřesnější informace. Problém byl v tom, že přenos dat trval 20minut. Jejich první chemický poznatek byl ten, že nalezli něco co by se dalo co by se dalo považovat za život. Bohužel při podrobnějších analýzách bylo zjištěno, že šlo o produkt reakce dvou látek, které naopak jakýkoli život zahubí. S většími či menšími úspěchy posílali na Mars své sondy také Rusové ti však mnoho nových věcí nezjistili. Zlom přišel až v roce 1996 kdy byla na Mars vypuštěna první sonda s pohyblivým vozidlem. Její cesta trvala opět jeden a půl roku tentokrát však přinesla mnoho nových poznatků. Díky průzkumu z orbity jsme získali nové poznatky o složení atmosféry a díky povrchovému průzkumu informace o povrchu pod vrstvou oxidu železa (rzi) na povrchu. Tato cesta vyvolala vlnu nadšení po celém světě proto se NASA rozhodla vyslat další sondu s pohyblivým modulem. Její cesta bohužel skončila u toho, že z oběžné dráhy byly zaslány údaje o složení atmosféry. Jelikož díky chybnému přepočtu kilometrů za hodinu na míle za hodinu se modul s vozítkem rozbil při dopadu a šest miliard dolarů nyní leží na povrchu Marsu nevyužito. V roce dva tísíce byla vyslána další sonda Odyssea, která dnes již mapuje povrch marsu z orbity doufejme, že se to tentokrát podaří.

Měsíce Marsu:
Jak víme okolo marsu putuje už několik umělých družic vyslaných člověkem. Nicméně i on má vlastní družice a to hned dvě Deimos a Phobos i tak se jim nedá říkat jelikož se jedná o dvě malé planetky přitažené marsem pravděpodobně při průletu okolo pásu asteroidů. Tyto dva asteroidy mají tvar brambory a jsou velice malé (Phobos má ve své největší délce 28 kilometrů a Deimos 12 kilometrů). Pro velmi malou velikost nebyli do roku 1877 objeveny. Jelikož nejsou stejně velké je logické, že díky gravitaci nemohou být stejně daleko od povrchu planety (Deimos je vzdálen 23 460 kilometrů od povrchu což je asi sedmkrát více než je průměr planety a Phobos pouhých 9 380 kilometrů od povrchu což je sotva třikrát tolik co průměr planety), z čehož vyplívají i jejich rozdílné doby oběhu Deimos obíhá planetu v intervalu 30 hodin a Phobos pouhých sedmi a jelikož je tato doba kratší než planetární den zdá se jako by couval. Mars si však své dvě oběžnice neudrží věčně problém Phobosu spočívá v tom, že okolo planety obíhá ve stále menších spirálách což znamená, že za 50 milionů let se díky tomu dráha měsíce Phobos zkříží s dráhou planety Mars a tělesa v lepším se v lepším případě spojí a v horším obě zaniknou. Oba měsíce pochopitelně nemají atmosféru díky své nízké gravitaci, ale přesto za sebou zanechávají prašný závoj pravděpodobně nabraný kdesi v pásmu asteroidů odkud pravděpodobně pocházejí i oba měsíce. Díky nepřítomnosti atmosféry a přítomnosti volně poletujícího vesmírného „odpadu“ jsou povrchy obou oběžnic posety krátery a je docela dobře možné, že k inzerované srážce Phobose s Marsem nedojde díky zničení tohoto tělesa jiným vesmírným objektem.

Složení Marsu:
Mars je planeta nejvíce ze všech planet v sluneční soustavě, proto je také příštím cílem výpravy s lidskou posádkou na jiné kosmické těleso. Má sice dvakrát menší průměr než země stále však má příhodnější podmínky než jakékoli jiné těleso v naší sluneční soustavě. Jeho vnitřní složení je také nápadně podobné naší rodné planetě také má velmi horké jádro, které je však na rozdíl od toho našeho pravděpodobně tužší pokud by totiž bylo tekuté byl na Marsu zaznamenán magnetismus sondy však ukázaly minimální spíše nulový. Obsah jádra je jako na zemi složen z kovů převládá však železo, zbytek je tvořen horninami. Jádro Marsu obepíná plášť této planety zjevně s menším tlakem, který působí na povrch než na zemi, jelikož mars má sice několik desítek sopek, nicméně všechny jsou vyhaslé.

Plášť má několik vrstev chybí však litosférické desky, které by se po povrchu posouvali a způsobovali tak jakékoli zemětřesení. Jelikož jsou všechny sopky na planetě vyhaslé již pravděpodobně velmi dlouho na planetě totiž není žádná tektonická činnost a to pravděpodobně několik set milionů let. Kůra je složena z hornin ledu a nám neznámých chemikálií, o kterých sice víme, že tam jsou jelikož sondy našli jejich reaktanty, které jsou mimochodem životu nebezpečné, ale je samotné nedokázaly vypátrat pravděpodobně proto, že jsou hluboko pod povrchem. Důvod proč je planeta na první pohled dalekohledem rudá je to, že obrovské plochy jeho povrchu pokrývá oxid železa (rez), který pochází pravděpodobně z horniny v kůře marsu, která má vysoký obsah železných rud. Z důvodu poměrně nízké gravitace nemá Mars hustou atmosféru potřebnou k přežití složitějších organismů.
Základní údaje o složení Marsu:
Vrstva Tloušťka Složení
Kůra 40-50 Km Pevná hornina a led
Plášť 2000 Km Křemičitá hornina
Jádro 1250 Km Pevná hornina a železo

Základní údaje o složení atmosféry:
Oxid uhličitý 95%
Dusík 2,7%
Argon 1,6%
Kyslík 0,7%

Povrch Marsu:
Ač je Mars dvakrát menší než naše země má na svém povrchu mnohem větší výškové vzdálenostní rozdíly. Je to způsobeno z části také tím, že je zde prakticky nulová eroze. Představme si krajinu na marsu: Obrovské hory a hluboké kaňony táhnoucí tisíce kilometrů daleko. Pokud člověk přejde hory ocitne se na obrovské planině poseté podivným červeným pískem, který rozsévá slabý větřík a žene nám ho do očí to vše pozorujeme, když se přiřítí meteorit a rozmačká nás na kusy. Skutečně pokud na planetě není voda nemůže nic než vítr a meteority skály obrušovat. Proto jsou na Marsu ty nejvyšší skalní útvary ve sluneční soustavě například Kaňon Valles Marineris který je dlouhý 2000 kilometrů a 15 kilometrů hluboký. Nebo nejvyšší sopka naší sluneční soustavy Olympus Mons dvacet šest kilometrů vysoká přesto vyhaslá, pro představu do jejího kráteru by se vešlo celé Los Angeles. Celý povrch planety je poset nesčetnými krátery od meteoritů, které nedokázala řídká atmosféra zastavit ty větší mají i svá pojmenování např: Kepler, Eddie nebo největší Helas Planitia a jiné. Mnohem více kráterů je však na jižní polokouli na severní převládají hory a čisté planiny jako například Elysium Planitium. Samostatnou kapitolou jsou potom kanály, které pokrývají povrch Marsu. Vědci předpokládají, že kdysi byli na povrchu marsu obrovské plochy ledu které při nárazu většího kosmického tělesa roztály a po povrchu se v obrovských korytech neuvěřitelně prudce pohybovali ohromné masy vody. Tyto masy s sebou po několik let ztrhávali vysušené od nárazu popraskané horniny, které dále obrušovaly okraje nově vzniklých koryt. Většina vody se poté soustředila na pólech nebo se stala součástí zemské kůry ve formě ledu. To je samozřejmě jen teorie, která má mnoho slabých míst. Dalším důvodem proč se staří učenci domnívali, že je na této planetě život je to že nacházeli svými dalekohledy na povrchu černé plochy o kterých se domnívali, že jsou to pásy vegetace ve skutečnosti to však jsou plochy ze kterých vítr odvál oxid železa a zůstala jen barva horniny. Samozřejmě že můžeme namítnout proč na planetě nejsou alespoň řasy vždyť jsou takové které by tyto podmínky vydrželi ano bohužel se však pod nánosem rzi vyskytují také reagující chemikálie s prvky pro život rostlin nebezpečné jako například síra která se uvolňuje za pomoci dopadů meteoritů v minimální míře do atmosféry. Povrch Marsu je tedy velice členitá ale poměrně přístupná pro přistání.

Kolonizace Marsu:
Představte si následující situaci v roce 2050 dochází na planetě fosilní paliva lidstvo dosáhlo kritického počtu 20 miliard a v průmyslových oblastech světa je od smogu téměř nedýchatelno. Probíhají poslední diplomatická jednání o poslední zdroj ropy kdesi v atlantském oceánu a lidstvo haraší zbraněmi. Pravda poněkud katastrofický scénář, ale za padesát let pokud se něco nezmění celkem pravděpodobný. Je dokázáno, že při současném tempu vytěžování ropy zůstanou zásoby pod jen v Iráku a v severním moři. Problém ropy není ten hlavní již nyní existují alternativní látky, které ovšem budou potřebovat doladit. Hlavním problémem je a hlavně bude přelidnění lidstva. Od roku 1950 do roku 1980 se počet lidí na zemi zdvojnásobil. Tento trend se neustále navyšuje a odhaduje se, že v roce 2050 bude váha obyvatel překračovat váhu planety. Jedna z myšlenek na řešení tohoto problému je ta, že by lidstvo začalo kolonizovat jinou planetu a jako nejvhodnější se začal jevit Mars. Uvažuje se o dvou způsobech první je poměrně lokální a výsledek by se měl dostavit rychleji. Jde o to, že se na planetě vybudují obrovské bloky, které budou nepřístupné z okolního prostředí. Kyslík by se získával z rostlin přivezených ze země ze stejného zdroje by se získávali i potraviny pro kolonisty. Problém by byl s vodou na Marsu je sice určité množství ledu, ale nikdo neví jeho přesné složení a množství. Druhá metoda by byla globálnější a pomalejší jde o několik po sobě jdoucích kroků. Za prvé by šlo o to, že by se k Marsu vyslaly stovky zrcadel, které by odráželi sluneční paprsky na povrch a ohřívaly jej tak. Tím by na celém povrchu led roztál. Druhá fáze by spočívala v tom, že by na povrchu byli vybudovány pece, které by spalováním vytvářeli v atmosféře skleníkový efekt, aby teplo neunikalo do vesmíru. Za třetí na základnách na planetě by se začaly pěstovat rostliny. Nejdříve pro kyslíkovou a potravinovou potřebu základny později celé planety. Pro potřeby planety jsou nejvhodnější některé druhy řas, které dokáží snášet špatné podmínky a mají vysokou schopnost fotosyntézy. Tak by se na Marsu vytvořil tlak přijatelný pro život. Vzhledem k tomu, že první výprava na Mars je plánována až na rok 2016 je to hudbou budoucnosti.

Život na Marsu:
Když byli ve středověku objeveny na Marsu podivné kanály předpokládalo se, že je vytvořili Marťané pro rozvod vody. Postupem času byli tyto teorie mezi lidmi rozdmychávány různými romány o invazi z Marsu. Po vynalezení dokonalejších aparátů na pozorování kosmického prostoru bylo zjištěno, že na povrchu žádné známky inteligentního života nejsou. Po první návštěvě Marsu sondou bylo jasné, že tam skutečně nikdo nežije, ale byla dále živena naděje, že tam někdo žil jelikož byl vyfocen podivný skalní útvar podobný lidské tváři. Je to velice nepravděpodobné, že by to byl výtvor nějaké inteligentní civilizace. Nicméně v roce 1996 byl na Antarktidě nalezen meteorit, což by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního byl z marsu což sice bylo vzácné ale vzhledem k tomu, že k nám každý rok přilétne několik tisíc takových úlomků k takovémuto nálezu jednou dojít muselo. Zvláštní bylo to, že v tom kusu kamene byl nalezen mikroskopický zkamenělý organismus nic inteligentního,ale skutečně pozůstatek života. Bohužel to vypadá že už na planetě nic takového není.

Literatura:Multimediální encyklopedie Vesmír vlastníma očima
Internet: www.NASA.com
www.koktejl.cz
Astrologie:T. Wynne
Ilustrovaný Encyklopedický slovník: Československá Akademie věd
Hvězdná mapa: John Crowley