Merkur, Venuše, Uran, Pluto

Merkur je planeta Slunci nejbližší a ve sluneční soustavě druhá nejmenší. Má vysokou hustotu v ohromném železném jádru je asi 80 % veškeré jeho hmoty. Povrch je zjizven tisíci krátery a prudkými útesy, které vznikly, když se mladé jádro planety ochlazovalo a kůra na povrchu se smršťovala. Merkur nemá téměř žádnou atmosféru, protože jeho gravitace je příliš slabá, aby ji u sebe udržel. Tím, že je tak blízko u Slunce a nemá žádnou atmosféru, která by v noci uchovávala teplo, pohybuje se povrchová teplota na Merkuru v rozmezí od -180° do +430°C.
Dvouletý Den
Protože Merkur je Slunci nejblíže, musí obíhat kolem Slunce rychleji než kterákoliv jiná planeta, aby zůstal na stabilní dráze. Merkur má tudíž ze všech planet nejkratší rok - trvá mu přesně 88 pozemských dní, než oběhne Slunce průměrnou rychlostí okolo 48 km za sekundu. Během každého roku se Merkur velmi pomalu otočí jeden a půlkrát kolem své osy. Tak vznikne dlouhý hvězdný den trvající téměř 59 pozemských dní. Merkurův sluneční den měřený od východu k východu trvá 176 pozemských dní.
Sluneční den
- Merkur má nejdelší sluneční den ze všech planet sluneční soustavy.
Utváření Kráterů
Povrch Merkuru je pokryt krátery, většina z nich vznikla před 3,5 miliardami let, když planetu bombardovaly meteoroidy. Velikost kráterů na Merkuru je od několika málo metrů do více než 1 000 km. Největším říkáme pánve. Krátery
jsou charakterizovány horskými vrcholy a prstenci, terasovitými stěnami a jasnými paprsky materiálu vyvrženého při srážce. Vzhled kráterů závisí na velikosti, rychlosti a směru dopadajícího meteoritu.
Důvěrná tvář
Povrch Merkuru se silně podobá povrchu našeho Měsíce.

VENUŠE

Venuše
Venuše, obíhající kolem Slunce jako druhá planeta, je „skalnatá koule“, obklopená hustými žlutými oblaky. Tato oblaka, odrážející část slunečního světla, mají za následek, že Venuše je po Slunci a Měsíci nejjasnějším tělesem na obloze. Hustá atmosféra na Venuši způsobuje žhavé, dusné prostředí: povrchové teploty dosahují 480°C a atmosférický tlak je 90krát větší než na Zemi. Žlutou barvu mračen způsobuje kyselina sírová. Její hladina se mění, z čehož se dá soudit, že některé sopky na Venuši jsou možná dosud aktivní.
Skleníkový Efekt
I když není Slunci nejblíže, je Venuše ve sluneční soustavě nejžhavější planetou. Na Venuši i na Zemi prochází krátkovlnné infračervené záření ze Slunce atmosférou, ohřívá půdu a vrací se zpět jako dlouhovlnné infračervené záření. Část tohoto infračerveného záření (tepla) je na Zemi pohlcena atmosférou a vzniká „skleníkový efekt“. Na Venuši je skleníkový efekt úplný - atmosféra zadrží všechno teplo.
Zpětná Rotace
díváme-li se shora, od severního pólu, pak většina planet a měsíců ve sluneční
soustavě rotuje a obíhá kolem Slunce proti směru hodinových ručiček. Ve srovnání s jinými planetami je ale smysl rotace Venuše opačný - ve směru hodinových ručiček; je to tzv. retrográdní (zpětná) rotace. Dosud nevíme, proč tomu tak je, ale někteří astronomové se domnívají, že v minulosti možná Venuše rotovala stejným směrem jako ostatní planety, avšak po srážce s jinou planetou nebo planetkou se smysl rotace změnil.

PLUTO

Pluto, devátá planeta od Slunce, je studený, tmavý svět, kde Slunce vypadá jenom jako jasná hvězda na místní obloze. Pluto je menší než náš Měsíc a jeho těleso je ze směsi horniny a ledu. Má řídkou atmosféru, která se tvoří, když je planeta blízko u Slunce, ale zamrzá, když se od Slunce vzdaluje. Dráha Pluta je odkloněna od ekliptiky více, než dráhy ostatních planet a je také velmi "protažená". Jeden oběh trvá 248,5 let a asi 20 z těchto roků je Pluto blíže ke Slunci než Neptun. Tyto neobvyklé vlastnosti vedou některé astronomy k domněnce, že Pluto je možná ve skutečnosti velká planetka.
Charon
Jediný Plutův měsíc - Charon - měl pravděpodobně kdysi podobné složení jako Pluto. Nyní však je Charon pokryt hlavně tmavým ledem a Pluto zejména světlým zmrzlým metanem. Možná proto, že molekuly metanu byly z Charonu postupně přitahovány směrem k Plutu jeho silnějším gravitačním polem. Stejně jako jiné objekty v oběžném systému, obíhají i Pluto a Charon kolem společného těžiště. Charon je velký měsíc, jeho průměr měří asi polovinu průměru Pluta, a obsahuje 12 procent celkové hmoty soustavy. Těžiště soustavy leží mimo povrch Pluta.
Poznámky
Dráha Pluta má sklon 17° k rovině ekliptiky, v níž leží dráha Země. Dráhy ostatních planet leží mnohem blíže k rovině zemské dráhy. To má za následek, že v určitém místě své dráhy se Pluto dostává o 1,25 miliard km pod rovinu ekliptiky, což je téměř stejná vzdálenost, v jaké obíhá Saturn kolem Slunce.

URAN

Uran
Uran obíhá kolem Slunce jako sedmá planeta a je třetím ze čtyř plynných obrů. Jeho kamenné jádro je obaleno pláštěm z plynů a ledu. Plášť je obklopen atmosférou obsahující metan, který dává Uranu jeho charakteristickou modrozelenou barvu. Uran leží ve vnější chladné části sluneční soustavy, kde je teplota -210°C. Ačkoliv má 15 měsíců a soustavu prstenců, Uran sám je téměř nezajímavý. Jedinou zvláštností, kterou pozorovala kosmická sonda Voyager 2 během návštěvy v roce 1986, bylo několik metanových mračen.
Planeta na Boku
Osa rotace Uranu je odkloněna přibližně o 98° od roviny , v níž planety obíhají Slunce. Na rozdíl od ostatních planet rotuje Uran na svém boku. Velký sklon rotační osy Uranu má za následek, že během celé oběžné doby (84 pozemských let) je vždy jeden z pólů Uranu 42 pozemských let neustále ozářen a 42 let v temnu. Uran je však tak daleko od Slunce, že rozdíl teploty mezi létem a zimou na pólech je pouze 2°C.
Uranovy Prstence
Prstence kolem Uranu neuvidíme snadno, protože se skládají z jednoho z nejtmavších materiálů ve sluneční soustavě. Poprvé byly ze Země pozorovány v r. 1977, když zakryly světlo z hvězdy, přes kterou Uran na obloze přecházel. Z větší blízkosti pozoroval v r. 1986 soustavu jedenácti úzkých prstenců Voyager 2. Prstence se skládají z kamenů o velikosti asi 1 m. Prstenec Epsilon mění svou šířku od 20 do 100 km.
Měsíce Uranu
Uran má 15 známých měsíců, všechny se skládají z tmavé směsi horniny a ledu. Čtyři největší (Oberon, Titania, Umbriel a Ariel) jsou pokryty množstvím meteorických kráterů. Pátý největší měsíc, Miranda, má mimořádně rozmanitý povrch s pláněmi plnými kráterů s obrovskými útesy a oblastmi, kde je povrch zbrázděn hlubokými kaňony. Astronomové se domnívají, že se Miranda možná rozpadla při ohromné srážce a později se z trosek znovu spojila do nového tělesa s různorodými povrchovými útvary.