Velký třesk je vědecká kosmologická teorie, která popisuje raný vývoj a tvar Vesmíru. Hlavní myšlenkou je, že obecná teorie relativity může být zkombinovaná s pozorováními galaxií vzdalujících se od sebe, z čehož se dá odvodit stav Vesmíru v minulosti, ale i v budoucnosti. Termín „Velký třesk“ se používá pro označení časového bodu, kdy začalo pozorované rozpínaní Vesmíru, a na označení převládající kosmologickou teorii, vysvětlujícího vznik a vývoj Vesmíru.
Jestliže se galaxie od sebe vzdalují znamená to, že v minulosti byly blíže k sobě než dnes, a že dokonce musel existovat okamžik, kdy byla všechna hmota vesmíru "namačkaná" těsně u sebe. Tomuto okamžiku, v němž obrovské rozpínání vesmíru začalo, se říká velký třesk (Big Bang). Teoreticky byla tedy v okamžiku velkého třesku veškerá hmota vesmíru soustředěna v nulovém objemu, tzn. že hustota hmoty byla nekonečně velká. Tento stav nazýváme singularita. Velký třesk se sestává z několika fází, které následují rychle za sebou. Před kvantovou érou byla tzv. éra chaosu. Podmínky byly tak výjimečné, že je neumíme vystihnout žádnou fyzikální teorií. Tato éra skončila uplynutím elementárního časového úseku.
Před velkým třeskem neexistoval čas. Stejně vznikl i prostor. V dnes pozorovaném vesmíru nenajdeme bod, ze kterého se vesmíru rozpíná, tzn. že neexistuje střed vesmíru. Hypotézu velkého třesku se singularitou sice zastává většina vědců, ale její pravdivost nemůžeme stoprocentně potvrdit. Existují pouze pozorování, která tuto teorii podporují. Raný Vesmír byl stejnorodý a izotropně vyplněný vysokou energetickou hustotou.
Všeobecně se uznávají tři pilíře pozorování podporující teorii Velkého třesku, a to Hubbleův zákon rozpínání, který vzešel z pozorování rudého posuvu galaxií,
přesné měření reliktního záření a
četnost lehkých prvků. Navíc pozorované vzájemné vztahy struktur velkého měřítka ve Vesmíru velmi
dobře zapadají do standardní teorie Velkého třesku.
15. červenec 2007
7 672×
280 slov