Venuše

Venuše je druhá planeta nejblíže Slunci a zároveň šestá největší planeta vůbec. Tuto jasně zářící planetu můžeme spatřit při soumraku na západě nebo před rozedněním na východě. Venuše se řekne v řečtině Afrodita, což je bájní bohyně lásky. Galieova pozorování značně přispěla ke Koprníkovu heliocentrickému názoru (Slunce je střed Vesmíru a Země obíhá kolem něj) První sonda, která na Venuši přistála se jmenuje Mariner 2 a povrchu dosáhla v roce 1962. Je to jedna z nesvětlejších objektů na obloze.
Základní údaje
Její vzdálenost od Slunce je108,200,000 km (0.72 AU), což je téměř dvojnásobná vzdálenost než má Merkur. Průměr této planety (je přibližně stejné velikosti jako Země) je 12,103.6 km. Přestože byla vytvořena spolu s Zemí ve stejnou dobu je však od Země odlišná. Zároveň jí je ale nejvíce podobná a to velikostí, hmotností, střední hustotou a množstvím pohlcované sluneční energie (což je zvlášť zajímavé pokud si uvědomíme že její teplota je o mnoho vyšší – přitom by měla být téměř stejná – vzdyť její vzdálenost od Slunce je přece jen o 48 milionů kilometrů menší) Venuše má hmotnost 4.869e24 kg, což je asi 80% hmotnosti Země.
Venuše se otočí kolem své vlastní osy za 243 dní. Naproti tomu potřebuje jen 225 dní, aby oběhla Slunce, proto je na Venuši den delší než rok. Zajímavé je že se otáčí v opačném směru než ostatní planety. Stáří povrchu je okolo 800 milionů let, ale stále se mění. Vnitřek Venuše je podobný Zemi.Má jádro o poloměru 3000 km, roztavený kamenný plášť a tlustší, pevnější zemskou kůru. Venuše nemá žádné magnetické pole. Nemá ani žádný měsíc.

Atmosféra
Atmosféra Venuše je asi 100krát hmotnější než ovzduší Země a obsahuje 97% oxidu uhličitého, oxid uhelnatý, argon, neon, helium, chlorovodík, fluorovodík a několik desetin vodní páry.
Můžeme ji rozdělit do 4 vrstev. V první vrstvě se nachází zákal z ledových krystalků, znesnadňujících pozorování. Druhá je 70km vysoko nad povrchem Venuše a obklopuje ji silnou vrstvou neprůhledných mračen skrývajících povrch planety a obsahujících látky podobající se spíše pozemskému smogu a kapky kyseliny sírové (H2SO4), která by propálila každou přistávající kosmickou loď. Třetí vrstva se nachází od 70 do 56,5 km nad povrchem.
Poslední čtvrtá je od 56,5 km do 45,5 km. Mračna oběhnou planetu jednou za čtyři dny.
Čím blíže jsme k Venuši, tím větší je atmosférický tlak. Na jejím povrchu je až 90krát vyšší než na povrchu Země – takže pokud by přistávající loď nebyla rozdrcena tímto obrovským tlakem tak by jí zdevastoval neskutečný žár, který dosahuje až 500C. Naproti tomu se ale podařilo již několika ruským kosmickým sondám Věnera na Venuši přistát a poměrně dlouho odolávat nehostinným podmínkám. Venuše je nejteplejší (spíše nejžhavější) planetou právě kvůli takzvanému skleníkovému efektu, kterého se obáváme i my na Zemi. Oxid uhličitý obsažený v atmosféře zachycuje (nepropouští ven) teplo slunečního záření a planeta se tak neustále otepluje – stejně jako ve skleníku. Nad mraky se atmosférou prohánějí extrémně silné větry (vzdušné!) a to rychlostí až 350 km/h, avšak na povrchu dosahují rychlosti několika málo km/h

Povrch planety
Již výše zmíněné vrstvy ledových úlomků a kyselých mračen však nezabraňují radiovým vlnám zkoumat povrch planety. Pomocí radarů zjišťujeme povrch, jeho tvar, měřit výšku hor, hloubku údolí apod. Některé věci lze zjistit velkými pozemskými radary, ale podrobné informace lze získat pouze pomocí umělých vesmírných družic. Jako byl Pioneer Venus Orbiter, který vytvořil mapu planety. Ještě detailnější mapu získal Magellan.
Venuše nám však ukazuje pouze jednu tvář svého povrchu a tu druhou si nechává pro sebe. Zda to je jen časová náhoda nebo něco jiného, to není známo. Nemůžeme zde určit nadmořskou výšku a moře nahrazujeme kulovou plochou o poloměru 6051 km. Ohromující je výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem planety – 13 km. Převýšení od 1,5km až do 10,6 km najdeme na 8% povrchu – jsou to vyvýšeniny připomínající zemské kontinenty (jen to moře chybí) Kdysi dávno však na Venuši voda byla, akorát se všechna vypařila.
Největší „kontinent“ se nazývá Aphrodite Terra o rozměrech 3200 km na 9800 km. Venušin „Mt. Everest“ se nazývá Maxwell Montes a je 10,6 km vysoký. 65% povrchu tvoří rozsáhlé zvlněné oblasti s malým převýšením od –0,5 km do 1,5 km. Zbytek (27%) tvoří snížené oblasti, údolí a pánve – převýšení od –2,5 km do –0,5 km.
Dále se na povrchu nachází vulkány a desítky kráterů o průměru 35-350 km, kaňony. Těžko byste však hledali kráter menší než o průměru 2 km, protože menší nemají šanci se k povrchu Venuše dostat kvůli husté atmosféře. Kdybyste přeci nějaký našli tak vám mohu říci, že pochází z velkého asteroidu, který se před nárazem rozpadl na menší kusy. Na Venuši tečou stovky kilometrů dlouhé lávové řeky, které zaplavily údolí a nížiny.
Povrch tvoří převážně vyvřeliny (čediče) Povrch se skládá z červenohnědých skal a je úplně bez vody. Na povrchu je dohlednost sotva 3 km a světla je tam jako při velmi silně zatažené obloze na Zemi. Na povrchu jsou dvě velké vysočiny: Ishtar Terra (na horní polokouli) o velikosti Austrálie a Aphrodite Terra (u rovníku) o rozloze Jižní Ameriky.
Místy je povrch neobvykle lesklý a světlý, zpočátku si vědci mysleli že jde o mokrou půdu, ale tekutá voda na Venuši neexistuje a tak došli k závěru že jde o kov jako pyrit (kočičí zlato)
Nejznámější sondy

 Venera 1 - USSR - 643.5 kg - (February 12, 1961)
 Mariner 2- USA - 201 kg - (August 27, 1962 - January 3, 1963)
 Zond 1 - USSR - 890 kg - (April 2, 1964)
 Mariner 5 - USA - 244 kg - (June 14 to November, 1967)
 Pioneer Venus 1 - USA - 582 kg - (May 20, 1978 - 1992)
 Vega 1 - USSR - 4,000 kg - (December 15, 1984)
 Vega 2 - USSR - 4,000 kg - (December 21, 1984)
 Galileo - USA - 2,222 kg - (October 18, 1989)
 Magellan - USA - 3,545 kg - (May 4, 1989 - 1994)

Mydlář Marek
A1

Zdroje:
Obrazy z hlubin vesmíru – A. Rukl
Internet
Vesmír – Sue Becklake