Venuše

O Venuši jsme až donedávna věděli jen velmi málo. Především tedy o jejím povrchu, ale tuto situaci změnilo jak radarové mapování, tak i lety sond typu Veněra a Mariner.

Venuše je 2. planeta naší sluneční soustavy. Vzdálenost od Slunce je 108,2 mil. Km, Slunce též obíhá, a to vždy za 225 dní. Stejně jako Země se otáčí kolem své osy, doba rotace je 243 dní, je tedy delší než doba oběhu, což způsobuje, že Slunce tam vychází na západě a zapadá na východě. Venuše je lehce pozorovatelná buď po západu slunce ( jako Večernice ) nad západním obzorem, nebo před svítáním nad východním obzorem (jako Jitřenka ).

Poloměr Venuše je 6050 km, tedy velmi podobný poloměru Země. Její hustota je ve srovnání se Zemí o něco nižší, dosahuje 5245 kg/m.

Jádro Venuše je tvořeno ze železa a z niklu. Tím, že je Venuše blíže Slunci, přijímá ve srovnání se Zemí až 2 násobek slunečního záření. Je tedy nesnesitelné horká a pokryta dusivými plyny. Teplota povrchu se pohybuje od 460° do 480° ( ve srovnání s 15° na Zemi)- to je teplota, při které se taví olovo!

Povrch Venuše je mladý, protože u něj dochází podobně jako u Země k regeneraci. Jeho stáří se odhaduje na 400 mil. let. V tomto období se zde vytvořili obrovské krátery, pohoří vysoké 5 km o průměrné délce 160 km. Obrovské sobky, mnohé z nich ještě stále činné, tu vytvořily hustou atmosféru.

Atmosféru tvoří oxid uhličitý (96%), dále dusík a příměsi dalších plynů. Atmosféra dále obsahuje mraky kapiček kyseliny sírové, která občas padá jako smrtonosný kyselí déšť.

Vědci se v dřívějších dobách domnívali, že by se na Venuši mohla objevit i život, tudíž ji považovali za rodnou sestru Země. Bohužel je v atmosféře obsažena kyselina sírová, což činí tuto skutečnost opravdu nemyslitelnou.