Buňky a orgány

Základní stavební jednotkou každého živého těla je buňka. Lidé jich mají miliardy. Buňky nejsou stejné a plní různé úkoly. Takovým souborům stejných buněk se říká tkáně. Z tkání jsou sestaveny orgány, z orgánů soustavy a několik soustav tvoří člověka. Kdybychom sestavili umělého člověka podle jeho stavebního plánu z buněk, tkání, orgánů, soustav - nebude živý. Život je dar přírody. Člověk neumí vrátit mrtvého člověka zpět do říše živých. A protože člověk člověku život nedal, nesmí jinému (člověku) život brát. Také není možné, aby měl člověk ve světě přesnou kopii - člověk je neopakovatelný, je originálem a když zemře, nikdo ani v budoucnu nebude přesně stejný jako zemřelý. (Klonováním se může k originálu jen přiblížit).

Složení buňky - je nejmenší stavební a funkční jednotkou všech organismů včetně člověka, která je schopná samostatného života. Jejími stavebními prvky jsou membrány, vlákna a hrudkovité částice. K organelám počítáme jádro (obsahuje jadérko a stálý, neměnný počet chromosomů pro každý druh - u člověka 46, zajišťují přenos genetických informací), ribosomy, Golgiho aparát (všechny jsou nutné pro syntézu bílkovin), mitochondrie zajišťují oxidací látek energii, ale transport je prováděn membránami a endoplazmatickým retikulem. Enzymy důležité pro štěpení jsou v lyzosomech, centrioly mají vztah k množení. Cytoplazma je systémem cytoskeletu s roztokem látek.

Buněčná cytoplasma při velmi silném zvětšení - podle TV-kanálu Spektrum Mitochondrie - podle TV-kanálu Spektrum Část z mitotického dělení jádra bíllé krvinky čolka mexického (axolotla) Ambystoma mexicanum - podle Dr. O. Jírovce Ribosom při velmi silném zvětšení - podle TV-kanálu Spektrum

Průkopníci, kteří se zasloužili o poznání buňky: Robert Hook (čti - roubrt húk) r. 1665 - (pojem "buňky"), A. van Leeuwenhock (čti - lévenhuk) kolem r. 1660 - první lepší pozorování buněk zlepšením kvality čoček mikroskopu, J. E. Purkyně (1825) popsal buněčné jádro, přisoudil buňce zásadní význam pro život (1837), Schwann a Schleiden (1839) jsou autoři buněčné teorie.

Množení buněk - na dobu metabolické aktivity navazuje období buněčného dělení (buněčný cyklus) Tělové buňky se množí nepřímo mitosou (k zajištění skladby chromosomů), v pohlavních buňkách redukčním dělením (meiosou) je nutné snížit počet chromosomů na 1/2, tím dosáhnout kombinacemi přenos vloh a pokračování ve vývoji. Diferenciace (tlumení nebo aktivování genetických vloh) je nutná pro vznik dalších a různých buněk celého těla.

Poruchy při množení buněk se projeví jako vrozené vady (rozštěpy, genetické odchylky ap.)

Tkáň

Tkáň je soubor morfologicky podobných buněk, které plní určitou funkci. Buňky tvořící tkáň mohou být stejného typu, existují však tkáně, které jsou tvořeny buňkami tvarově i funkčně rozdílnými. V tom případě je jeden typ buněk typem základním a je nositelem specializované funkce tkáně. Ostatní buňky tuto funkci podporují.

Tkáně jsou základními stavebními složkami živočišného těla. Jejich studiem se zabývá histologie, studiem tkáně, která je patologicky změněná, pak histopatologie.

Soubor buněk tvořících rostlinné orgány se nazývá pletivo, poslední dobou se však stále častěji používá i slovo tkáň, což je zapřičiněno jednak vlivem angličtiny, která má pro pletiva i tkáně jediný pojem: tissues, jednak tím, že rozdělení na tkáně a pletiva je do jisté míry umělé, založené na odděleném vývoji (a tudíž i odlišné terminologii) botaniky a zoologie.

* 1 Typy tkání

o 1.1 Epitelová tkáň

+ 1.1.1 Rozdělení podle uspořádání buněk

+ 1.1.2 Rozdělení podle tvaru buněk

+ 1.1.3 Rozdělení podle funkce

o 1.2 Pojivová tkáň

o 1.3 Svalová tkáň

o 1.4 Nervová tkáň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Epitelová tkáň

Epitelová tkáň (epitel, krycí tkáň) je tvořena buňkami, které na sebe těsně naléhají, často jsou spolu pevně spojeny a mezi nimi je minimum mezibuňečné hmoty. Kryje vnější nebo vnitřní povrchy organizmu, má žlázovou funkci (většina žláz v těle, včetně jater, slinivky, štítné žlázy a adenohypofýzy je tvořena epitelovou tkání), specializované epitely mají smyslovou funkci (neuroepitel) nebo podpůrnou (epitelové retikulum brzlíku)

Část buňky ústící do volného prostoru se nazývá distální (apikální) část, na opačné straně buňky se nalézá část proximální (bazální). Apikální část vykazuje značnou různorodost vzhledem k funkci epitelu. Bazální částí buňky epitelu nasedají na bazální membránu, která jim poskytuje oporu a zprostředkovává výživu.

Rozdělení podle uspořádání buněk

* plošné epitely

* trámčité epitely

* retikulární epitely

Rozdělení podle tvaru buněk

* plochý (dlaždicovitý) epitel

* kubický epitel

* cylindrický epitel

Pojivová tkáň má rozmanitý vzhled i funkci. Společným znakem je mezenchymální původ a velké množství mezibuněčné hmoty. V organismu zastává mechanickou a podpůrnou funkci. Někdy se mezi pojivovou tkáň řadí také tělní tekutiny.

vlastní pojivová tkáň

* vazivo

* kost

* chrupavka

tělní tekutiny

* krev

* míza

* tkáňový mok

Svalová tkáň

Buňky tvořící svalovou tkáň mají v cytoplasmě vláknité struktury, myofibrily, tvořené kromě dalších bílkovin aktinem a myosinem. Jejich schopnost kontrakce je podkladem funkčních vlastností tkáně. (Nejsou ale jediné buňky, které se mohou kontrahovat, dokážou to i myoepitelové buňky epitelu, pohyb panožek bílých krvinek je také forma kontrakce)