Chameleoni

Výskyt:
Dnes žijí chameleoni ve více než 130 druzích a v několika rodech v celé Africe s výjimkou extrémně suchých pouští. Okrajově zasahují do jižní Evropy a na Blízký východ. Pravým domovem chameleonů je však Madagaskar, kde žije zhruba polovina všech druhů.
Chameleony lze velmi hrubě rozdělit do dvou velkých skupin. Na tzv. pravé chameleony, kteří byli dříve řazeni do společného rodu Chamaeleo. Dnes jsou však rozděleni do několika rodů. Druhou velkou skupinu tvoří brookezie (rod Brookesia). Obě jsou velmi vyhraněné a liší ze zejména spůsobem života. Zatímco chameleoni dali přednost slunnému prostoru ve větvích stromů a keřů, brookezie žijí spíše ve stínu lesa v lesní opadance. Nápadné jsou i velikostní rozdíly. Chameleoni jsou spíše větší – největší druh Furcifer oustaleti dorůstá až 70 cm. Brookezie jsou obvykle velmi drobné. Nejmenší Brookesia minima měří v dospělosti jen 3,2 cm, přičemž asi třetina délky připadne na ocas. Také schopnost barvoměny je u brookezií velmi omezena.
Končetiny chameleonů mají srostlé vždy dva nebo tři prsty. Tvoří tedy jakési kleště, jimiž se pevně přidržuje větví. Pomáhá si při tom i ocasem, který je chápavý a v typické poloze chameleonů bývá spirálně svinutý.
Dospělí chameleoni jsou samotáři a udržují si své teritorium, což obvykle bývá keř nebo strom či jejich skupinka. Pouze v čase páření se vyhledávají jedinci opačného pohleví. Samice klade obvykle 20–30 vajec. Vzácně to může být i méně nebo více. Zahrabává je do půdy nebo do písku mezi kořeny stromů. Trvá velice dlouho, než se vylíhnou mláďata – obvykle tři měsíce, ale může to být i osm nebo devět měsíců.
Mladí chameleoni a dospělí jedinci malých druhů se živí jen drobným hmyzem a dalšími bezobratlými, velké druhy loví i jiné ještěry i menší ptáky a savce. Všechny druhy jsou aktivní ve dne. Mnozí na střídání denního a nočního času reagují změnou zbarvení. Zatímco během dne mají jasné a pestré barvy, v noci vyblednou nebo naopak ztmavnou.
U mnoha druhů bývá velký rozdíl v barevnosti samců a samic. Samice jsou obvykle mnohem méně pestré a bývají také drobnějšího vzrůstu. Je pro ně a pro potomstvo lepší zůstat skryti. Samci se naopak často pyšní pestrým zbarvením. Někdy se ještě zvýrazňuje v čase námluv a rivalských půtek o samice. Existují ale vzácně i opačné případy, kdy je krásně vybarvena samice a samec je nevýrazně šedý nebo hnědý.

Změna barvy:
Změna barvy může být překvapivě rychlá. Trvá jen několik málo sekund. Vše se uskutečňuje díky speciální stavbě pokožky a podpokožkových tkání. Pokožka je průhledná a pod ní jsou tři vrstvy buněk, tzv. chromatocytů. V horní vrstvě jsou buňky žluté a červené, ve střední světle modré a bílé, a úplně vespodu černé. Všechny buňky mají výběžky, které mění velikost a mohou se podle potřeby také vysouvat k povrchu nebo zasouvat do hlubších vrstev. Buňky a jejich výběžky se zvětšují nebo zmenšují na základě signálů, které přicházejí z autonomního nervovéhy systému. To je takový nervový systém, který je do značné míry nezávislý na centrálním nervovém systému, tedy na mozku. Nedávno se dokonce zjistilo, že pokožka obsahuje i vlastní smyslový aparát, tedy buňky citlivé na světlo. V buňkách tohoto aparátu je přítomen protein, který je velmi podobný proteinu v sítnici oka a skutečně i zde odpovídá za vnímaní světelných podnětů zvenčí. Dalo by se říci, že chameleoni „vidí“ celým povrchem těla a změna chameleonovy barvy se tedy může řídit i něčím docela jiným, než na co zrovna „myslí“.

Jak chameleón vidí:
Také oči chameleónů stojí za zmínku. Jsou polokulovitě vypouklé, chráněné kůží, uloženy ve víčkách. Víčko a oko jsou zčásti srostlé, takže víčko může okem pohybovat. K zaostřování obrazu dochází na rohovce. Předností jejich očí je enormní rozlišovací schopnost. Některé druhy mohou dobře vidět až na neuvěřitelnou vzdálenosti 1000 metrů, což je důležité pro jejich přežití ve volné přírodě, kde tak včas rozeznají případného nepřítele. Oční sítnice se skládá výlučně z čípků. To je také příčinou toho, že chameleoni jsou aktivní ve dne, protože tyto čípky umožňují vidění a rozlišování barev při denním světle. Při pátrání po kořisti pohybují neustále oběma očima po okolí. Teprve po objevení svého cíle na něj zaměří obě oči, které umožňují chameleónovi sledovat okolí v okruhu 360°. Zorné pole jednoho oka činí 180° horizontálně a 90° vertikálně. Mimo vlastní vidění mají oči i roli rozpoznávací a komunikační. V noci, když spí, zavírají své oči a otáčejí zřítelnici dospodu, kde je chráněna za kostěnými destičkami. Některé druhy dokonce zatahují celé oko do hlavy.
Chameleoní princip vidění je velmi podobný zrcadlovým fotoaparátům. Tam se stačí podívat do hledáčku, otočit kroužkem na objektivu tak, aby obraz nebyl rozmazán, a vzdálenost si už jen přečteme na stupnici kroužku.
A právě tak to dělá i chameleon. Určuje vzdálenosti podle zaostření. Upře na cosi zrak a oko na to zaostří. To jinými slovy znamená, že se drobně změní zakřivení čočky. A podle zakřivení čočky mozek vyhodnotí vzdálenost k pozorovanému objektu.
Čočka v oku chameleona je rozptylka a obraz na sítnici se zvětšuje. Takové uspořádání oka nemá žádný jiný obratlovec. Zvětšení obrazu je výraznější v centru zorného pole. Na jeho okrajích čili v oblasti tzv. periferního vidění se zvětšuje jen nepatrně. Oko chameleona lze trochu přirovnat k teleobjektivu, který ovšem více zvětšuje v centru a méně v krajích optického pole. Chameleonům to přináší hned dvě výhody. Zvyšuje to rozsah zaostřování a zpřesňuje to odhad vzdálenosti.
Další vlastností chameleonního oka je posun tzv. uzlového bodu, který leží mimo osu rotace. To znamená, že posun uzlového bodu umožní vidět jeden objekt z více úhlů, aniž by se chameleon pohnul. Stačí aby otočil okem a je to, jakoby i trochu pootočil sledovaným předmětem. Lze si to představit i tak, že umí pohlédnout za roh. V jednom okamžiku vnímá dvě větvičky v zákrytu za sebou. Pak otočí okem a vidí je vedle sebe.

Jazyk:
Další zvláštností chameleonů je „vystřelovací“ jazyk. Umožňuje ještěrům bleskovým výpadem zachytí kořist ze značné vzálenosti. Plně natažený jazyk je obvykle delší než zbytek chameleonova těla. U menších druhů je relativně delší, takže délku těla může výrazně převyšovat. Na konci je jazyk trochu rozšířen a bývá lepkavý. Některé druhy mají v těchto místech dokonce prstíkovité výrůstky, kterými mohou uchopit kořist. Útok jazykem je tak bleskový, že při snaze o jeho nafilmování zklamala i běžná technika. Klasická kamera snímá 24 obrázků za sekundu. Takto pořízený záznam je i při zpomalení tak rozmazaný a nejasný, že není nic vidět.