Čmeláci (Čmelák skalní)

Čmeláci spolu se včelami, vosami a mravenci patří do řádu blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera). Jsou blízce příbuzní včelám, řadíme je do nadčeledi včelovití (Apoidea), čeledi čmelákovití (Bombidae).dříve byly uznávány dva rody této čeledi – rod čmelák (Bombus) a pačmelák (Psithyrus). Nyní na základě moderních systematických metod se čmeláci rozdělují na dvě podčeledi: čmeláci (Bombinae) a pačmeláci (Psithyrinae). Dále se čmeláci rozdělují ještě do jednotlivých rodů.

Kutikula čmeláků je velmi tvrdá, její povrch je jen málokde úplně hladký a lesklý, většinou je jemně vrásčitý a na pohled mdle lesklý, nebo je posetý drobnými tečkami jevícími se pod lupou jako dolíčky nebo hrbolky. Tečkování může být hrubé nebo jemné, husté nebo řídké. (Obecně se považuje za husté takové tečkování, kdy mezery mezi tečkami jsou menší než průměr teček.) Zbarvení kutikuly je u čmeláků vždy černé, pouze na nohách bývá slabě nahnědlé.
Téměř všechny části těla jsou u čmeláků více nebo méně hustě pokryty chlupy různé délky, kvality, barvy a funkce. Vyrůstají z důlků kutikuly a chrání především tělo proti mokru a tepelným výkyvům; některé shluky chlupů na nohách slouží k čištění těla a samičkám ke sbírání pylu. Různé druhy sensorických chlupů zachycují zase popudy okolního světa a převádějí je do nervového centra.
Délka srsti je důležitým rozlišovacím znakem. Chlupy se poměrně snadno odírají, a poněvadž se již neobnovují, zůstává tělo starších jedinců lysé, zejména na hrudi, čímž je rozeznávíní některých druhů velice znesnadněno. Mluví-li se o zbarvení čmeláků, míní se tím samozřejmě pouze barva chlupů. Srst čmeláků může být černá, červená, hnědá, žlutá, šedá nebo bílá. Na základě zbarvení můžeme určit (přibližně) nejběžnější druhy čmeláků.)
Hlava (caput) má u různých druhů čmeláků dosti odlišný tvar. U některých je velmi dlouhá, a jiných je stejně dlouhá jako široká a u několika málo druhů je širší než je její délka. Za délku hlavy se považuje vzdálenost zadní části temene od předního okraje čelního štítku ( svrchní pysk nepočítaje); šířkou rozumíme největší vzdálenost vnějších stran složených očí.
Čelní štítek (clypeus) je mírně klenutá lesklá deska tvaru lichoběžníka s useknutými předními rohy, ležící před vkloubením tykadel a ohraničená rýhami.
Líce (genae) jsou lysé, pouze vpředu a vzadu přesně ohraničené destičky, jejichž tvar a struktura jsou dobrými druhovými kritérii.
Týl (occiput) je z větší části zakryt hustými chlupy, jejichž zbarvení odpovídá zpravidla zbarvení chlupů na temeni.
Temeno (vertex) je na zadní části lemováno kruhem hustých, dlouhých chlupů, k nimž se vpředu, za středním očkem, připojuje samostatná skupinka dlouhých chlupů, kterou nazýváme štětkou. Zbarvení chlupů na temeni je u různých druhů čmeláků často specifické a slouží proto někdy jako rozlišovací znak.
Jednoduchá očka (ocelli) leží na temeni v seskupení silně tupého trojúhelníku. Mají vzhled skelně lesklých, slabě nahnědlých perliček a jsou vsazena do jamek uprostřed plochých, převážně hladkých a lesklých políček kutikuly.
Oči složené (oceli complexi) zaujímají postranní části hlavy mezi temenem a lícemi, obličejem a spánky. Jsou u čmelákovitých zcela bez chlupů.
Tykadla (anteenae) se skládají ze dvou částí, jednočlánkového dlouhého násadce (scapus) a mnohočlánkového bičíku (flagellum), jenž lomeně odstává. Bičík má u samiček 11 článků, u samečků 12.
Ústní ústrojí (trophi) je rozloženo kolem ústní dutiny a skládá se u čmeláků, jako u veškerého hmyzu, zásadně ze čtyř částí, a to ze svrchího pysku a z páru kusadel, dále z páru čelistí a ze spodního pysku. Čelisti a spodní pysk jsou složené a pružné, poněvadž jsou přizpůsobeny k lízání a sání tekuté potravy.
Čelisti (maxillae) jsou v podstatě dvě dlouhé, vyduté, na distálním konci zobákovitě zahnuté sanice, u kořene každé sanice odstává čelistní makadlo (palpus maxillaris), složené ze dvou až tří různě utvářených článků.
Spodní pysk (labium) vyrůstá uprostřed čelistí, spíše za nimi. Z jeho bazálních částí se štěpí pysková makadla (palpi labialis) a jazyk (glossa) v podobě úzké a ke špičce se zužující dlouhé tyčinky. Tyto tyčinka je vyztužena četnými chitinovými kroužky. Kořen jazyku je obklopen párem malých pajazýčků (paraglossae) a nese shluky čidel.
Čelisti a spodní pysk fungují jako celek – sosák (proboscis).

(Bombus lapidarius)

Čmelák skalní je rozšířen především v Evropě. Velikost jeho těla se pohybuje od 10 do 27 mm.
Je nejznámějším zástupcem čmeláků, kteří se vyznačují zavalitým, hustě ochlupeným tělem a pestrým vzorem z různobarevných chlupů. Husté ochlupení má svůj význam – působí jako tepelná izolace umožňující snášet i nižší teploty. To vysvětluje i výskyt čmeláků vysoko v horách nebo na dalekém severu. Sosák čmeláků je dlouhý a pyl dopravují ve sběracím košíčku na zadních holeních. Na svrchní i spodní straně zadečku jsou četné voskové žlázy, vylučující vosk pro stavbu hnízda. Čmeláci jsou společenským hmyzem. Většina druhů mírného pásma zakládá jednoleté kolonie s jedinou plodnou samicí a kastou dělnic. Severské druhy, vzhledem k nepříznivým podmínkám, jsou samotářské a produkují jen pohlavní jedince, naproti tomu tropické druhy zakládají víceleté kolonie i s několika královnami. Oplozená samice se po opuštění zimního úkrytu nejdřív nakrmí a potom začne pátrat po místě, kde založí hnízdo.
Čmelák skalní vyhledává hromady kamení, skalní dutiny, často si vystačí i se sypkou zeminou. Vhodné místo vyčistí, urovná a stěny potáhne vrstvou vosku, z kterého zhotoví medový zásobník a ukládá do něho zásobu nektaru pro nepříznivá období. Nektar používá i ke zpevnění stěny hnízda, a tím zlepšuje jeho izolační vlastnosti. Na pylový bochník pak vyklade šest vajíček a vše překryje vrstvou vosku. Samice sedí na bochníku a tělem zahřívá vajíčka – teplota těla se v tomto období zvýší na 30-32°C. Do týdne se z vajíček vylíhnou larvy a živí se na pylovém bochníku, zatímco samice pokračuje v sezení. Postupně jak larvy rostou, samice rozšiřuje i voskový kryt. Protože růst larev není rovnoměrný – larvy na kraji bochníku rostou pomaleji – bochník nabývá postupně nepravidelného boulovitého vzhledu. Po spotřebování pylu z bochníku samice larvy pravidelně přikrmuje – do plástve prokouše otvor a z volete vydáví směs pylu a medu larvám přímo do úst. U jiných druhů samice – dokud jsou larvy ještě malé – prokusují u paty bochníku 2-3 otvory, kudy pravidelně doplňují potravu. Starší larvy už krmí tradičně z volete. Larvy dospívají asi po 10 dnech a každá si spřádá vlastní kokon. V této fázi jsou dokrmovány samicí ještě asi čtyři dny malým otvůrkem v kokonu. Nakonec si larva utká tuhý kokon, v kterém se zakuklí, a dělnice se líhnou po dvou týdnech. Podle množství výživy se líhnou dělnice o různé velikosti, která předurčuje vykonávání různé činnosti. Větší dělnice vykonávají službu mimo hnízdo, malé uvnitř hnízda. Samice po vylíhnutí dělnic odstraní voskový kryt a jeho materiál použije ke stavbě nových plodových komůrek. První generace dělnic obstarává veškerou péči v hnízdě a samici nezbývá nic jiného, než klást vajíčka. Ve vzácných případech kladou neoplozená vajíčka i dělnice, z kterých se však líhnou jen samci. Med čmeláci ukládají do prázdných kokonů a pyl do voskových buněk. Čmeláčí hnízdo působí – ve srovnání s včelami – neuspořádaným dojmem. Svrchu jej kryje vrstva vosku, u povrchových hnízd ještě vrstva mechu a suché trávy. Teplota hnízda je udržována asi na 30°C, výměnu vzduchu zajišťují každé ráno u vchodu stojící dělnice (trubači) vířením křídel. V srpnu se líhnou samci a nové samice, stará samice hyne a kolonie postupně vymírá. Samci si značkují svá teritoria pachovými stopami a pravidelně je kontrolují. Po spáření si oplozené samice vyhledají úkryt k přezimování a samci hynou hlady a podchlazením. Čmeláci jsou významní opylovači rostlin. Vzhledem k tomu, že mají delší sosák než včely, navštěvují květy s dlouhou korunou. Navíc se oproti včelám vyznačují vyšší otužilostí a delší dobou aktivity.

· Udržovat mozaikovitost krajiny, hospodařit na malých plochách
· Ponechávat neobdělané okraje polí, meze a remízky
· Vysazovat živné rostliny pro čmeláky tak, aby v okolí jejich hnízda stále něco kvetlo
· Postupně, jednorázově kosit louky tak, aby čmeláci v jednom okamžiku nepřišli o veškeré potravní zdroje
· V případě celoroční nepřerušované nabídky potravy na stanovišti rozmísťovat hnízdní dutiny nebo budky pro čmeláky
· Důsledně postihovat jarní vypalování travin a křovin
· Legislativně regulovat dovoz čmeláků pro opylování

Encyklopedie DIDEROT
Svět zvířat XI. – bezobratlí (2); Jan Macek; nakladatelství Albatros
Internet: www.bombus.cz