Dřeviny Krkonoš

V důsledku používání holých sečí a preferování smrku jako ekonomicky nejvýhodnější dřeviny byly v průběhu posledních čtyřech století z lesních porostů vytlačeny listnaté dřeviny a jedle. Na celém území vznikly přehoustlé jednověké porosty smrku často nevhodného genetického původu s negativními dopady na půdní prostředí a na stabilitu lesních porostů. Hospodářsky byly využívány prakticky všechny lesní porosty včetně oblastí při alpinské hranici lesa, v řadě lokalit i nad touto hranicí. Proto dnes obecně chybí v lesních ekosystémech Krkonoš dostatečné množství stojících nebo ležících odumřelých stromů (odumřelého dřeva).

Od roku 1980 do roku 1994 se vlivem zhoršení imisní situace v druhé polovině 20.století totálně rozpadlo 7000 ha lesních porostů . Většina z nich byla odtěžena holosečně, z toho část stromovou metodou Tzn. z lesního ekosystému v nejvíce imisemi zasažených lokalitách, navíc často silně ohrožených introskeletovou erozí, byla odstraňována veškerá dřevní hmota. Následkem absence trouchnivějícího dřeva došlo k zrychlení okyselení půdy .
Za první změnu v přístupu k těžbě a vyklizování dřevní hmoty v Krkonošském národním parku (KRNAP) můžeme považovat až přípravu lesního hospodářského plánu (LHP) s platností od 1.1.1992 do 31.12.2001.

Dřevní hmota

Zprvu byly při rozhodování o množství dřevní hmoty ponechávaném v porostu zvažovány jako významné vedle aspektů ochrany přírody a podpory přírodních procesů i aspekty ekonomické. Teprve po roce 1994, kdy právo hospodaření na území KRNAP a jeho ochranného pásma přešlo do resortu Ministerstva životního prostředí, došlo ke změně základní filosofie. Začal být realizován “ekosystémový” přístup k lesnímu hospodářství, jehož důležitou součástí je ponechávání účelného množství dřevní hmoty přirozenému rozkladu.V současné době se ponechává dřevo přirozenému rozkladu podle dnešních zón ochrany přírody.
Ponechávání dřeva přirozenému rozkladu podle zón ochrany přírody

V rámci přípravy LHP bylo v roce 1990 území KRNAP a jeho ochranného pásma rozděleno do 3 zón hospodaření a byly vypracovány směrnice hospodaření v jednotlivých zónách. I.zóna hospodaření je dnes 1.zónou KRNAP, II.zóna hospodaření 2.zónou a III.zóna hospodaření 3.zónou a ochranným pásmem KRNAP

V 1.zóně KRNAP (nejvyšší polohy přírodních rezervací v 9. lesním vegetačním stupni LVS) by měla být ponechávána všechna dřevní hmota, ve 2.zóně (nižší polohy přírodních rezervací převážně v 8. LVS a výše položené části 7.LVS ) podstatná část, aby byl udělán prostor pro umělou obnovu.
Tím by měl být zajištěn do budoucna dostatek rozkládající se dřevní hmoty v 8.a7.LVS (Mapa 1), kde je pro přirozenou obnovu smrku limitující. Určitý podíl odumřelých stromů byl při nutných těžebních úpravách v rámci obnovy porostů vytěžen a zužitkován, část byla pokácena a ponechána na místě (většinou soustředěná do hromad) a část byla ponechána stát. Jednotlivé podíly závisely především na velikosti dřevní zásoby.
Ve III.zóně hospodaření bylo možné využívat všechnu dřevní hmotu.

Zonace národního parku

Lesní vegetační stupně(LVS)

.

Stromy ,,na dožití“

Od roku 1994 je snaha i v lesních porostech 3. zóny ponechávat určitý počet souší (doupné stromy) a pahýlů pro zvýšení hnízdních možností ptáků (ale i jako obecný předpoklad pro podpory různorodosti fauny a flóry jako součásti lesních ekosystémů). Ve Schwarzwaldu obdobný přístup praktikují již více než 15 let. Na 1 ha ponechávají průměrně 2 doupné stromy . Menší množství doupných stromů je neúčelné kvůli predátorům. Doupné stromy jako zdroj potravní nabídky pravidelně “kontrolují” kuny.

I mimo tyto doupné stromy by měla být ponechávána část stromů “na dožití” a samovolnému rozpadu. Prozatím by měly být ponechávány “na dožití” a přirozenému rozpadu jednotlivé listnáče na dopravně nepřístupných místech, v komplexech porostů nižších věkových tříd a v krajinářsky atraktivních lokalitách. U smrku je nutné postupovat opatrně a stromy nebo skupiny ponechávat z důvodů ochrany lesa v blízkosti komunikací. “Na dožití” by měly být ponechávány i jedle. V místech kde nehrozí napadení pahýlů kůrovcem by měly být ponechávány bazální části zlomů (mezi štěpinami nacházejí denní úkryt netopýři a hnízdní příležitost některé druhy ptáků ).
Klest by neměl být pálen a s výjimkou lokalit s přirozeným náletem ani soustředěn do hromad. Bohužel v podstatné části smrkových porostů KRNAP v 7.a 8.LVS (ještě nezařazených k obnově a bez přirozeného zmlazení) byla do r.1999 “mrtvá” dřevní hmota (ležící i kácená) nakrácena a soustřeďována do hromad.

Rozdělení dřevin podle pásů
V pestrosti zdejší vegetace se odráží zvláštní biogeografická poloha Krkonoš jako celku (kontakt severské tundry a alpínských trávníků v době zalednění), utváření jejich reliéfu i nadmořská výška, zasahující nad alpínskou hranici lesa, která probíhá ve 1250 až 1350 m n.m.. Svědčí o tom mimo jiné řada pozůstatků z doby ledové (tzv. glaciálních reliktů-např.ostružiník moruška (Rubus chamaemorus), všivec krkonošský (Pedicularis sudetica), lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis), šídlatka jezerní (Isoetes lacustris), rašeliník Lindbergův (Sphagnum lindbergii) a další)
V době poledové vedla dlouhodobá izolace o mnoho vyšších krkonošských hřebenů, oproti středoevropské lesní krajině, ke vzniku osamoceného ostrova vysokohorské přírody. V něm se složitými genetickými pochody začaly vyvíjet nové odlišné druhy, poddruhy a variety - krkonošské endemity. Mezi ně náleží především jeřáb krkonošský.
Z hlediska vertikálního členění vegetace jsou v Krkonoších čtyři zřetelně vytvořené výškové (vegetační) stupně: submontánní (400 až 800 m n.m.), montánní (800 až 1200 m n.m.), subalpínský (1200 až 1450 m n.m.) a alpínský (1450 až 1602 m n.m.). Přestože jejich strukturu v minulých staletích více či méně pozměnila činnost člověka, lze je stručně přiblížit následujícími charakteristikami.

Submontánní stupeň
Listnaté a smíšené lesy jsou tvořené především bukem lesním (Fagus sylvatica), javorem klenem (Acer pseudoplatanus), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia), olší šedou (Alnus incana) a na polské straně i modřínem opadavým (Larix decidua). V minulosti však byly převážně vykáceny a nahrazeny smrkovými monokulturami. V bylinném patře jsou zastoupeny jarní druhy rostlin.

Montánní stupeň
Horské smrčiny (přirozené i člověkem vysázené) jsou v současné době silně poškozované vlivem průmyslových imisí. V bylinném patře převládají kapraďorosty (papratka horská Athyrium alpinum, kapraď samec Dryopteris filix-mas, žebrovice různolistá Blechnum spicant) a traviny (třtina chloupkatá Calamagrostis villosa, metlička křivolaká Avenella flexuosa).

Subalpínský stupeň
V tomto stupni, na náhorních plošinách a v jejich okolí, se koncentrují nejcennější ekosystémy Krkonoš: klečové porosty, přirozené i druhotné smilkové louky a severská (subarktická) rašeliniště. V keřovém patru dominuje borovice kleč (Pinus mugo).

Alpínský stupeň
Nejvyšší, vzájemně izolované vrcholky Krkonoš (Sněžka, Studniční a Luční hora, Vysoké Kolo, Kotel) jsou pokryté sporou, ale cennou bylinnou vegetací, mechorosty a lišejníky. Jmenujme alespoň sítinu trojklannou (Juncus trifidus), rozrazil chudobkovitý (Veronica bellidioides), biku klasnatou (Luzula spicata), endemické jestřábníky rodu Hieracium či lišejníky Thamnolia vermicularis a Rhizocarpon geographicum.

Ledovcové kary
Azonální ekosystémy skalnatých jam nezávislé na podnebí v závěrech horských údolí oplývají druhově nejpestřejší flórou ze všech vegetačních stupňů. Tady se nacházejí ony známé krkonošské botanické zahrádky. Přírodní vývoj je v nich dlouhodobě ovlivňován činností větrných systémů, ukládáním mohutných vrstev sněhu, opakovanými sesuvy sněhových a zemních lavin, sedimentací půdních částic, semen a drobných živočichů, výchozy minerálně bohatších hornin, příznivým klimatem a řadou dalších faktorů (viz teorie A-O systémů). Ledovcové kary se tak řadí k nejcennějším ekosystémům Krkonoš.
Na svazích karů je pestrá mozaika vysokostébelných a kapradinových niv, dále svahových pramenišť a bizarních "krivolesů", tvořených břízou karpatskou (Betula carpatica), vrbou slezskou (Salix silesiaca), borovicí klečí (Pinus mugo), střemchou skalní (Padus petraea), vzácně i endemickým jeřábem sudetským (Sorbus sudetica).

Krkonošská tundra
Na základě nejnovějších poznatků, synteticky hodnotících klimatologické, geologické, geomorfologické, pedomorfologické a ekologické charakteristiky Krkonoš, byla v rámci subalpínského a alpínského stupně a azonálních ledovcových karů vymezena tzv. sudetská arkto-alpínská tundra. Jedná se unikátní oblast nad horní hranicí lesa, formovanou do značné míry mrazovými, sněhovými a větrnými procesy. Její charakteristické rysy vznikaly během chladných období pleistocénu a na začátku holocénu a jsou stále udržovány současným lokálním klimatem, připomínajícím podmínky výše uvedených období, především s průměrnými ročními teplotami kolem 0oC, s přítomností regelačních jevů, s vysokým podílem pevných srážek a intenzívní větrnou činností v hřebenových partiích. Arkto-alpínská tundra v Krkonoších pokrývá necelá 3% rozlohy biosférické rezervace (zhruba 16 km2), ale tvoří její přírodovědně nejcennější část. Právě zde jsou koncentrovány už jmenované krkonošské endemity a glaciální relikty či druhy s arkto-alpínským a boreo-alpínským typem rozšíření.

Příloha

Rozhovor s
Ing. Aloisem Grundmannem(náměstek odboru lesního hospodářství Správy KRNAP) a
Zdeněkem Balcarem(lesník a bývalý ředitel lesnického učiliště ve
Svobodě nad Úpou)

O tom, jak vidí součastnost a budoucnost krkonošských lesů

V roce 2001 se pro krkonošské lesy uzavírá další z kapitol, či spíše epizodek jejich předlouhého života. V tomto roce končí pro převážnou část území KRNAP lesní hospodářské plány, tento rok je zároveň i prvním rokem bez finanční podpory nadace FACE. Jak byste hodnotili současný stav lesů Krkonoš? A jaká je jejich budoucnost?
Zdeněk Balcar: Pohled na les je vždy možný z několika stran. Je to pohled odborníků - vědců, lesníků a veřejnosti. A nemusí to být názor stejný. Všeobecně se hodnotí krkonošské lesy kladně, především proto, že přes všechny kalamity, z nichž největší byly imise, kdy les umíral na obrovských plochách doslova před našima očima, se ho podařilo zachránit: velké holiny se dnes zelenají, vyrůstá zde les a roste dobře.
Prvním krokem ke zlepšení bylo, že po roce 1990 byly v bývalé NDR a Polsku odstaveny obrovské elektrárny a spolu s odsiřováním našich elektráren došlo k poklesu imisí a kyselých dešťů. To byl jeden stupínek vzhůru. Dále se podařilo získat díky nadaci FACE peníze, protože by určitě nebylo možné věnovat tak obrovské prostředky ze státní pokladny, a nakonec je třeba si připomenout i práci lesníků, kteří prokázali, že jsou ochotni, ale i schopni udělat vše pro to, aby les zachránili.
Ing. Alois Grundmann: Ano, na první pohled je patrné, že se rozsáhlé imisní plochy výrazně nezvětšují, staré imisní holiny se postupně zelenají novou výsadbou a jistě lze najít i další příznaky nezhoršujícího se stavu lesa, například tato čísla: těžba za posledních 5 let klesla z 155 tisíc m3 na 106 tisíc, podíl kalamitní těžby v roce 1996 činil v roce téměř 87 %, kdežto o 4 roky později to bylo už pouhých 35 %, výchovné zásahy stouply z 531 m3 na 1326 za pětileté období atd. Snižuje se výše zalesňování a naopak stoupá procento přirozené obnovy lesa. Přesto by bylo krátkozraké tvrdit, že se stav lesa v Krkonoších zlepšil. Myslím, že bychom se mohli shodnout na tom, že zdravotní stav krkonošského lesa stagnuje a i to je rozhodně potěšitelné.
Vizuální hledisko - výrazné přírůsty na dřevinách, více ročníků jehlic, jejich barva - je trochu zavádějící i varující. V Krkonoších jsou nyní velké plochy nově zalesněného lesa: všechno to jsou mladé porosty, v prvním věkovém stupni, to znamená, že kumulace škodlivin na stromech je v tuto chvíli minimální. Proto je tu stále určité nebezpečí, že jakmile se porosty dostanou do věku 20 - 30 let, budou už v sobě nést takové množství škodlivin z půdy, kde dodnes jako důsledek imisních spadů samozřejmě jsou, že bychom se mohli dočkat překvapení. Ale to je jenom úvaha.
Imise SO2 od roku 1987 do roku 1997 klesly na 10 % - to se samozřejmě muselo v lese projevit. Zůstává tedy pouze velkou neznámou, co nám přinese znečištěná půda.
B: Dalším důkazem, že i půda se zlepšuje, je fakt, že se na horách objevují hřibovité houby a lišky, což jsme v posledních dvaceti letech skoro neviděli. To potvrzuje, že kyselost svrchní vrstvy půdy klesá. Co se však děje v dosahu kořenů a zda se tam neobjeví něco, co negativně ovlivní růst dřevin, netušíme.
V porostech vyrůstajících na velkých imisních plochách se mohou výrazně a nežádoucím způsobem projevit i klimatické vlivy velkých holin, jako je vítr, námraza, protože zde les nic nechrání.
G: Doba zajištění kultur se prodloužila. Dnes trvá 10 až 15 let, než je jistota, že plochy jsou trvale zalesněny. Máme už i určité zkušenosti. První imisní těžby byly v roce 1979, to je více než před dvaceti lety, a dnes se dá doložit, že les úspěšně roste a že má dokonce nebývale velké přírůsty.
Imisní těžby v druhé polovině 20. století však nebyly první velkoplošnou kalamitou, která dolehla na Krkonoše. Nelze tedy navázat na obdobné zkušenosti se zalesňováním velkých ploch z minulosti?
B: Připomeňme si, čím prošly krkonošské lesy za poválečné období: nejdřív to byla kůrovcová kalamita, hlavně na Vrchlabsku, pak rok 1966 - další zkouška v podobě větrných a smrkových polomů v Sovím sedle a Sedmidolí, kde si vyžádaly velkoplošná zalesňování. Od roku 1978 obaleč. A pak začaly imise.
G: Ano, tyhle změny v lesních porostech v historii krkonošských lesů známe a vysledovali bychom je až do 16. století. Byly to vlivy přírody - vítr, sníh, nebo člověka, který vykácel velkou část krkonošských lesů například pro potřeby kutnohorských dolů. Ale imise přinesly největší otazník proto, že změnily zásadním způsobem životní prostředí lesa, neboť změnily chemismus půdy. A je-li věk lesa přibližně sto let, pak to bude sto let trvat, než dokážeme říci, jaký je osud lesa na imisně zatížených plochách.
Tyto úvahy se jistě odrazí i v nově připravovaném lesním hospodářském plánu... V čem je zásadní změna oproti dosavadním LHP?
B: Je tu především jiný způsob hospodaření, změna druhové skladby a další věci. V každém případě by nový LHP měl mít v první řadě na mysli park a nikoliv hospodářský les.
G:Ano, my jsme připraveni na zpracování nového LHP, který vychází ze zásad Plánu péče o Krnap a jeho ochranné pásmo, to znamená, že priorita se mění. Všichni se shodujeme na tom, že v Krkonoších by měl být park. Ale víme, jak by měl tento park vypadat? To jsou otázky, které si klademe a na které je třeba si dát odpověď.
Zcela jisté je, že chceme změnit druhovou skladbu: smrkové monokultury nejsou ideálním i když smrkový les své místo v Krkonoších v určité nadmořské výšce rozhodně má. Během období jednoho či dvou LHP však nelze změnit kvalitu a vzhled lesa. Dnes vysazujeme přibližně 40 % listnáčů, ale to neznamená, že za 50 let toto procento listnáčů v lese stále bude. Je tu celá řada faktorů, které na to budou mít vliv: určité druhy listnáčů na některých lokalitách zaniknou, jiné neobstojí v konkurenci ostatních dřevin, zlikviduje je zvěř. Jde o proces dlouhodobý, a my jsme teprve na začátku.
B: Dalším problémem je i stejnověkost porostů na imisních holinách, což není přirozené. Bude opět trvat řadu desítek let, než se věk tohoto lesa rozrůzní a porosty začnou svým charakterem připomínat přirozený les.
A podíl doplňujících dřevin, jako je lípa, třešeň ptačí, jilm? Počítá se i s výsadbou těchto okrajových odrůd dřevin?
G: Ano, jdeme i do těchto detailů. Venkovní provoz má dost možností i prostředků, aby tyhle věci realizoval. A já jsem hluboce přesvědčen, že tyto odrůdy do přírody patří, že dělají les lesem.
Už jsme ani nepředpokládali, že se někdy k těmto věcem budeme vracet. Například jilm - to je dřevina, která byla díky grafióze považována za odepsanou. A dnes se nám ho daří vracet do přírody. Celé toto naše úsilí má jen jednu nevýhodu: výsledky našich snah nikdo z nás už patrně nezažije.
A právě tyto detaily se dají využít i k výchově personálu, který by se měl naučit vnímat les se všemi jeho jemnostmi.
A daří se Vám nalézat personál, který chápe Vaše nové požadavky a dokáže je uskutečňovat?
G: Myslím, že se nám daří opouštět typ hajného, který pouze vyznačí strom, skácí ho a expeduje pryč. Ale jako při každé práci s lidmi je třeba celou záležitost hodnotit případ od případu. Někde se nám daří lépe, někde - zvláště u starších lidí - je to slabší.
A mladí lidé, kteří přicházejí? Ve školství se vždy odráží požadavky a postoje společnosti: objevují se tyto nové myšlenky a nároky i v lesnickém školství?
B: V 70. letech se objevila myšlenka zavést ekologickou výchovu na školách. Tehdy se vytvořil základ osnovy, posléze návrh učebnice, na které jsem spolupracoval a která se stala dodatkem učebnice Nauka o lese. To byly první kroky. Ale myslím, že se dodnes nedosáhlo potřebné úrovně a že vše závisí na jednotlivých žácích i učitelích, zda vztah k přírodě mají a zda žáky v tomto duchu vedou.
G: Měl jsem možnost navštívit lesy hraběte Czernina v Rakousku. Tam má les o ploše 6 000 hektarů na starosti pouhých pět zaměstnanců, což je oproti zdejším zvyklostem strašně málo. Znamená to, že tamní pracovník musí být zároveň dělník i hajný, musí umět samostatně rozhodnout o prořezávkách i dohlédnout na údržbu cest atd. Jsou to lidé, kteří zde většinou vyrostli, jsou s přírodou sžití, mají k ní vztah. A takové mladé lidi potřebujeme i zde.
B: V současné době probíhá boj učilišť o každého žáka. V naší oblasti jsou učiliště v Harrachově, v Lomnici nad Popelkou a Svobodě nad Úpou. Lesní hospodářství Krkonošského národního parku přitom přijme maximálně jednoho až dva absolventy ročně. Kdyby byla v každém kraji jedna třída s patnácti žáky, bude to úplně stačit a díky výjimečnosti školy bude nejméně deset opravdu dobrých. Takhle jsou dobří jen jednotlivci a úroveň výuky klesá.
Připomeňme si ještě zdánlivě okrajové záležitosti lesního hospodářství, jakými jsou údržba vodních toků a údržba cest v národním parku. Mění se i zde něco v přístupu lesního hospodářství Správy KRNAP?
G: Péče o čistá koryta včetně údržby hrazenářských objektů - to znamená odstraňování dřevní hmoty z koryt toků, odstraňování nadbytečného břehového porostu a náplavů - patří k našim prvořadým úkolům. V posledních letech došlo k několika povodním, které nám způsobily velké škody. Opravy a výstavba poškozených hrazenářských objektů, které se často nalézají i na území obcí, si vyžádá řadu let a nemalé finanční prostředky.
Hovoříme-li o údržbě cest v národním parku, musíme říci, že se dnes snažíme cesty spíše udržovat než vytvářet nové. Souvisí to i s šetrnějším způsobem těžby a vyvážení dřeva, kdy se používají méně masivní prostředky: takzvané "lakatoše" dnes nahrazují vyvážecí soupravy TERRA, které zanechávají minimální stopy v terénu.
Kvalitní síť cest ale otevírá les pro veřejnost a především pak pro cyklisty. Jak vnímáte tenhle problém?
G: Musím říct, že nás to netěší, ale je to problém, který se objevuje úplně všude. Proto jsme se rozhodli umístit na začátek velké části lesních komunikací závory. Myslím, že výsledky potvrzují, že jsme se rozhodli dobře. Ze začátku nám občas někdo závoru přeřezal, vytrhl zámky, ale zkušenosti ukazují, že dnes už je to vcelku respektovaný zákaz.
Lesní hospodářství Správy KRNAP čeká podobně jako ostatní části Správy v tomto roce reorganizace. Jak jste daleko?
Reorganizace je již připravená: je stanoven počet organizačních jednotek a nyní stojíme před úkolem vybrat správné lidi a přesunout na ně kompetence.
Proč se přistoupilo k reorganizaci? Je spojena s určitým zeštíhlením provozu?
G: V Krkonoších fungoval 50 let určitý model, který jsme v podstatě převzali v poválečném období. Ale věci se přežívají, a především se změnily naše požadavky a představy o hospodaření v krkonošských lesích. Bylo by krátkozraké říkat: systém funguje, proč ho měnit. Naším cílem je přesunout daleko větší odpovědnost na lidi dolů a odbourat část administrativy. Je to výrazná změna, ale nakonec i zkušenosti z Rakouska potvrzují, že tahle cesta je správná.