Hatérie novozélandská (Sphenodon) je poslední přežívající druh plazů vyhynulých před 100 miliony let v období křídy. Jakožto druh žije již 170 milionů let. Hatérie dnes obývá přibližně 20 ostrovů při pobřeží Nového Zélandu. Zde jí také původní obyvatelstvo nazývá tuatara (nesoucí šípy) kvůli jejímu hřbetu pokrytému špičatými šupinami.
Hatérie je starobylý, asi 50-80 cm dlouhý noční pozemní plaz. Nejzajímavější je na ní to, že se od druhohor téměř nezměnila, takže ji můžeme považovat za současnici dinosaurů. Má zachované některé primitivní znaky: ostré zuby jsou srostlé s čelistmi, na vrcholu lebky je malý otvor, pod kterým nalezneme válcovitou žlázu spojenou s mozkem. Nazývá se epifýza a hatérie jí vnímá světlo a stín. Hatérie má na rozdíl od jiných obratlovců vyvinuto třetí, temenní oko s čočkou, duhovkou a rohovkou, jímž-alespoň v mládí-vidí. Obratle jsou amficelní, je zachována chorda dorsalis, kromě hrudních jsou zachována i krční a břišní žebra, tělo je pokryto šupinami Hatérie je schopná autotomie.
Živí se hmyzem a jinými bezobratlými živočichy. Aktivní je především v noci, její tepelné optimum je 12 stupňů Celsia. Její látková výměna je velmi pomalá a také pomalu roste. Dosahuje stáří až 50 let. Odhaduje se však, že se může dožít mnohem vyššího věku.
Páří se zpravidla v lednu přitisknutím kloak k sobě. Samice klade až 15 vajíček s bílou skořápkou. Mláïata se líhnou za 13-15 měsíců.
Zajímavé je i soužití hatérie s ptáky buřňáky, kteří hnízdí v norách, ve kterých žije i hatérie. Někteří zoologové tvrdí, že haterie pytlačí na ptačích vejcích a občas zhltne i malého opeřence. Většina pozorovatelů se však shoduje na tom, že haterie a buřňáci bydlí družně pospolu a nijak si nepřekážejí.
První zprávy o haterii přivezl už James Cook, ale nikdo jim nevěřil. Není divu. Vždyť svědectví o tom, že na Novém Zélandu údajně žije velikánská ještěrka, dlouhá dva a půl metru, s tělem silným jako tělo člověka, která občas napadne i lidi a dokáže je i pozřít, bylo příliš fantastické. Ani později, ve třicátých letech minulého století, když německý zoolog Dieffenbach shromáždil o tuataře mnoho materiálu a přivezl ji do Evropy, nebyla po zásluze oceněna. O tom, že tato ještěrka vlastně ještěrkou není, se zmiňují až o 20 let později angličtí zoologové, kteří ji podrobně prostudovali a podrobně popsali pod jménem haterie novozélandská.
Snad bych doplnila jen to, že hatérie je velmi přísně chráněná zákonem.
Prameny:
Encyklopedie zvířata od A do Z, Blesk Ostrava 1993
Mitchell Beazley: Království zvířat, Albatros Praha 1980
Gabriele Colditzová: Rekordy z říše zvířat, Mladé letá Bratislava 1994
Jurij Dmitrijev: Obojživelníci a plazi, Lidové nakladatelství Praha 1988
6. červen 2008
3 907×
424 slov
