Houby

Úvod

Hřib je jednou z mála věcí,
před níž každý rád ohne svůj hřbet,
ba i na kolena klekne.

Houby nemají chlorofyl, nemohou žít z neústrojných látek. Potřebují k životu naopak
látky rostlinného nebo živočišného původu, tj. látky organické. Proto nacházíme houby
hlavně v lesích, zahradách a na kompostech, kde je množství hnijících nebo
odumřelých organických látek, jako listí, jehličí stromů, zbytky rostlin, výkaly zvířat
apod. Z těchto organických látek čerpají tedy houby výživu. Některé se přiživují i na
živých rostlinách. Protože se houby nerozmnožují semeny, nýbrž výtrusy, patří k
rostlinám tajnosnubným čili výtrusným.

Rozmnožování a růst hub

Jak bylo již předtím řečeno, houby nekvetou a rozmnožují se mikroskopicky malými v
ý t r u s y, které jsou nejčastěji krátce válcovitého nebo elipsoidního tvaru. V
obrovském množství se nám výtrusy jeví většinou jako bělavý poprašek, kterému
říkáme výtrusný prach. V plodnicích se pak tvoří výtrusy (spory), kterými se houby
rozmnožují. Hřib, v jehož rourkách na spodu klobouku se tvoří v ý t r u s y, můžeme
srovnat třeba s jablkem a jádry v jeho jaderníku, z nichž mohou vyrůstat noví jedinci.
Jako jabloň může růst a nenést některá léta plody, podobně i podhoubí může dlouho
růst a netvořit vůbec plodnice. Je dobře známo, že některý rok je malá úroda ovoce a
právě tak i houby některý rok k lítosti houbařů nerostou nebo se vyskytují hlavně
podřadné a nejedlé druhy. Jako jablko roste jen na jabloni a žaludy pouze na dubech,
tak i hříbek může vyrůst jenom z hřibového podhoubí a liška z podhoubí liškového.
Jenomže zatímco jabloň a dub poznáme i bez plodů, podhoubí hub bez plodnic
rozeznat nelze. Houby se liší od zelených rostlin především tím, že nemají z e l e ň
l i s t o v o u (chlorofyl), a nepotřebují tedy nutně k životu sluneční světlo. Plodnice
některých hub bývají živě zbarvené, a to i zeleně - to však není chlorofyl, ale jiné
barvivo. Zelené rostliny mohou růst celkem kdekoliv - k výživě jim stačí většinou jen
půda, vzduch a voda, tedy látky nerostné, neústrojné (anorganické). Díky zázračné
schopnosti chlorofylu je mohou za pomoci slunečního světla přetvářetv látky ústrojné
(organické), z nichž budují svá těla. Protože však houby nemají chlorofyl, nemohou žít
z neústrojných látek. Potřebují k životu naopak látky rostlinného nebo živočišného
původu, tj. látky organické. Proto nacházíme houby hlavně v lesích, zahradách a na
kompostech, kde je množství hnijících nebo odumřelých organických látek, jako listí,
jehličí stromů, zbytky rostlin, výkaly zvířat apod. Z těchto organických látek čerpají
tedy houby výživu. Některé se přiživují i na živých rostlinách. Protože se houby
nerozmnožují semeny, nýbrž výtrusy, patří k rostlinám tajnosnubným čili výtrusným.
Když položíme klobouček lupeny, rourkami nebo ostny dolů na kus papíru (nejlépe
tmavé nebo šedé barvy) a přikryjeme houbu sklenicí nebo hrníčkem. Většinou již za
3-5 hodin nebo přes noc vypadne na papír spousta výtrusného prachu: odklopíme-li
nádobku a zdvihneme-li klobouček houby, najdeme na papíře pod lupenatou houbou
překrásný paprsčitý obrazec, jak výtrusy vypadávaly z lupenů; u hřibovitých

Tvary plodnic hub

Tvar plodnic hub je velice důležitý: vždyť při určování neznámé houby vycházíme
nezřídka právě z jejího tvaru - i když si musíme být dobře vědomi toho, že jen podle
tvaru nelze vždy spolehlivě houbu určit. Proto je třeba znát alespoň ty nejzákladnější
tvary plodnic hub.P l o d n i c e k l o b o u k a t é s e t ř e n ě m (nohou) má
většina hub, které běžně sbíráme k jídlu. Třeň mají buď víceméně uprostřed klobouku
a pak jim říkáme kloboukaté houby se třeněm středovým,anebo mají třeň umístěný
mimo střed, blíže k některému okraji (např. hlíva ústřičná), a pak je nazýváme houby
kloboukaté se třeněm výstředným; konečně může být třeň úplně po straně klobouku a
pak takové houby mají plodnice kloboukaté se třeněm postranním. Do skupiny
kloboukatých hub se třeněm a kloboukem řadíme i některé břichatky a vřeckovýtrusné
houby, jako hadovky, smrže, ucháče, kačenky a chřapáče, které mají křehký, dutý třeň
a klobouk všelijak zprohýbaný, laločnatý nebo skoro voštinovitý apod. P l o d n i
c e k l o b o u k a t é b e z t ř e n ě, tj. bokem přisedlé, má jen málo lupenatých hub
(žádné hřibovité!), ale zato hodně chorošů (vějířovité až tlustě kopytovité) a jiných hub
nelupenatých (tence lupenité plodnice pevníků atd.). Houby s kloboukatými plodnicemi
bez třeně rostou skoro výhradně na dřevě (dřevní houby).P l o d n i c e r o z l i t é
pokrývají svrchní nebo častěji spodní stranu ležících kmenů, větví, příp. pařezy. Někdy
tvoří tenký, jindy i tlustý povlak různě zbarvený, buď téměř hladký, anebo s drobnými
ostny. Rozlité plodnice tvoří zejména některé druhy chorošů, kornatce (Corticium),
kornatky (Peniophora), kožnatky (Hymenochaete), některé pevníky (Stereum) atd.,
tedy opět převážně dřevní houby. P l o d n i c e p o l o r o z l i t é tvoří vlastně
jakýsi přechod mezi plodnicemi rozlitými a kloboukatými bez třeně. Nahoře bývají
kloboukaté a další část plodnice přechází v rozlitou, sbíhající partii. Polorozlité
plodnice mají zase převážně dřevní houby, hlavně choroše a některé pevníky.P l o d n i
c e převážně k u l o v i t é, bez třeně, má celá skupina břichatek a všechny druhy
podzemek, kde plodnice je kulovitá, brambůrkovitá nebo hruškovitá; takové plodnice
mají např. prášivky, pýchavky, pestérce a lanýže. Plodnice kulovité se třeněm tvoří
obyčejně malou kulovitou "hlavičku" na kratším nebo dlouhém třeni; takové plodnice
má např. palečka. P l o d n i c e m i s k o v i t é vyrůstají v podobě malých nebo
větších misek nejčastěji ze země nebo z hodně ztrouchnivělého dřeva. Takové plodnice
mají např. kustřebky, mísenky aj. Vyrůstá-li mistička na delší nebo kratší nožce - jako
je tomu např. u hlízenek -, nazýváme takovou plodnici pohárkovitou. P l o d n i c e
k y j o v i t é mají tvar skoro válcovitý, nahoru rozšířený a dolů zúžený, připomínající
miniaturní kyj; plodnice tohoto typu nejsou časté a mají je např. kyjanky a dřevnatka
mnohotvárná. P l o d n i c e k o r n o u t k o v i t é připomínají zkrabacený
kornoutek, zasazený zúženým koncem do země;kornoutkovité plodnice jsou u hub
velmi vzácné a nejtypičtěji vyvinuté je nalezneme např. u stročku trubkovitého. P l
o d n i c e k e ř í č k o v i t é tvoří rozvětvené řídké nebo husté trsy a konce
větévek bývají nahoře buď otupělé, nebo zašpičatělé; takovéto plodnice tvoří na druhy
bohatý rod kuřátka a z ostatních hub např. k r á s n o r ů ž e k l e p k a v ý. P l
o d n i c e l a l o č n a t é a l u p e n i t é tvoří nejčastěji malé trsy laloků
až závitů nebo ploché, zprohýbané útvary; plodnice tohoto typu mají např. rosolovky a
ucho Jidášovo.

U některých hub můžeme na plodnici rozeznat ještě další části nebo útvary, a to
zejména u muchomůrek p r s t e n a p o c h v u. Prsten je obyčejně tence blanitý
útvar na hořejší části třeně houby pod kloboukem; je to zbytek částečného nebo i
celkového obalu, který zahaloval v mládí lupeny nebo rourky naspodu klobouku a
který byl později růstem plodnice odtržen od okrajů klobouku. Je-li tento obal pevný,
zůstává na třeni houby blanitý prsten; je-li však obal vláknitý až pavučinovitý, zůstává
na třeni málo zřetelný pásek nebo jen jeho zbytky v podobě vlákének či jakési
pavučinky (např. u pavučinců). Zřetelně vytvořený blanitý prsten mají některé klouzky,
muchomůrky, šupinovky, límcovky atd. Prsten je jeden z velmi důležitých určovacích
znaků hub. Pochva je zase zbytek celkového obalu, který u některých hub obaloval v
raném mládí, kdy plodnice byla ještě jako kulička, celou houbu. Jak se plodnice růstem
zvětšuje, protrhne posléze celkovýobal, který pak zůstává jen naspodu třeně v podobě
volné nebo částečně přirostlé pochvy vakovitého tvaru a nejčastěji bělavé nebo šedé
barvy. Při protrhávání celkového obalu zůstává u některých druhů hub na klobouku
zbytek obalu v podobě útržků, bradavek či šupinek, jako je tomu třeba u většiny
muchomůrek. Jindy zase nezůstává z obalu na povrchu klobouku nic nebo jen jeden až
dva větší útržky a zbytek obalu vytváří pochvu naspodu třeně.

Význam hub v přírodě a pro člověka

Nesmíme si myslet, že houby jsou jen jedlé, nejedlé a jedovaté a že jedlé jsou
dobré do polévky a na smaženici, zatímco ty nejedlé a jedovaté jsou prostě k ničemu;
to by byl veliký omyl! Spousta hub, a většinou právě těch nejedlých, je naopak
mnohem důležitější než hříbky ke smažení. Víme přece již, že houby se vyživují
rozkládáním organických látek - těl rostlin nebo jejích částí, příp. zvířat. Tak třeba na
chlupech některých mrtvých zvířat, na peří pošlých ptáků nebo na rozích Některé z
hub napadají živé rostliny, poškozují je, nebo i docela ničí. Jsou to houby p ř
í ž i v n i c k é (parazitické). Z vyšších parazitických hub je dobře známa třeba
václavka; roste sice i na pařezech a mrtvých částech stromů, avšak nezřídka i na
kořenech nebo na spodní části kmenů živých stromů, které pak dříve či později
zahynou. Kromě některých hub lupenatých, lošákovitých a nelupenatých rostou na
dřevinách hlavně různé druhy chorošů. Mnohé z nich rostou jen na mrtvých větvích
nebo kmenech, avšak některé z nich přecházejí z odumřelých částí i na živé partie
stromů a keřů. Takové druhy hub nazýváme p o l o p ř í ž i v n é (saproparazitické).
Patří k nim např. pevník chlupatý, klanolístka obecná aj. Nejvíce hub však roste na
zcela odumřelém dřevu, na kmenech, pařezech, větvičkách nebo na spadaném listí či
jehličí. Takové houby nazýváme h n i l o ž i j n é (saprofytické). Ať se nikdo
nedomnívá, že snad ty houby, které rostou ze země v lese, na lukách nebo v parcích a
zahradách, nežijí z látek organických! I ve zdánlivě "čisté" zemi jsou vždy zbytky
nerozložených nebo polorozložených kořínků a stébel rostlin, listí, jehličí, kůry a jiných
zbytků, z nichž se saprofytické houby vyživují. A tím se dostáváme k vlastnímu
významu hub v přírodě. Podhoubí nejrůznějších nižších a vyšších hub totiž rozkládá
všechny zbytky odumřelých rostlin (spolu s bakteriemi a živočichy).
Část těchto látek použijí houby ke své výživě a stavbě plodnic, ostatní pak rozloží na
základní prvky, které se vracejí do koloběhu látek v přírodě. Různé houby tak v lese
spolu rozkládají všechen odpad ze stromů a keřů i bylin od nejmenších šupinek kůry až
po mohutné kmeny stromů, padlých třeba v pralese za bouří a vichřic. Samozřejmě že
rozklad spadlého listí trvá za příznivých podmínek pouze několik týdnů nebo nejvýše
měsíců, kdežto rozklad kmene takového lesního velikána i celou řadu let či desetiletí!
Avšak nakonec se i on změní v tmavou humózní půdu, z níž mohou pak vyrůstat další
rostliny. Zní to snad až neuvěřitelně, ale dovedete si jistě představit, že kdyby
nebylo hub a bakterií rozkládajících odumřelé rostliny a jejich části, nebyl by dost
dobře možný život na naší zemi. Představme si jen, že všechny odumřelé rostliny by
zůstaly na místě beze změny. Na lukách (nekosených a nespásaných) by byla za několik
let tak vysoká vrstva staré, odumřelé trávy, že by jí nová tráva na jaře nakonec už
vůbec neprorostla a v lesích by zase stále přibývalo opadaného listí, jehličí, kůry, suků,
větviček, větví i padlých kmenů, až by se vytvořil tak tlustý koberec odpadu, že by
všechno živé docela zadusil a pod sebou pohřbil...! Z toho je patrné, jak významnou
roli houby v přírodě hrají.

Jak a kde houby sbíráme

Najdeme-li v lese jedlou houbu, kterou dobře známe a chceme sebrat k jídlu, opatrně ji
vytrhneme ze země tak, že s ní zakroutíme trochu doleva nebo doprava, aby třeň s
sebou nevzal mnoho humusu; otvor zahrneme mechem nebo humusem, aby podhoubí
zbytečně nevysychalo a pokračovalo dál v růstu. Pak houbu hned dobře očistíme a třeň
naspodu okrájíme, abychom si neznečistili ostatní houby v košíku. U hub, které mají
slizký nebo lepkavý povrch klobouku, jako třeba klouzky, je nejlépe hned sloupnout
celou pokožku i s nečistotami, které jsou na ní přilepeny. Má-li houba závoj nebo velký
prsten, také je v lese hned raději zahodíme. Avšak pozor! To vše uděláme pouze u
druhů, které bezpečně známe!Někteří lidé se mylně domnívají, že oloupáním zbaví
houbu jedovatosti. To však je velký omyl, neboť žádným loupáním ani jiným způsobem
nelze jedovaté látky z jedovaté houby odstranit, protože jsou v celé plodnici!
Mnoho lidí má nepěkný zvyk ukládat do košíku nebo do tašky houby
neočištěné, neboť spěchají, aby co nejdříve nasbírali co nejvíce hub; tím si je však do
určité míry znehodnocují, protože nečistota ze třeňů se dostane mezi lupeny a do
rourek klobouků a jen velmi pracně pak houby doma čistíme - nehledě na to, že
většinou ztratí svůj pěkný vzhled. Jsou i takoví "houbaři", kteří v lese ulamují nebo
uřezávají jen klobouky hub a třeně nechávají trčet ze země. Pravda, růstu hub to sice
nevadí, avšak je to zvyk velmi nepěkný (jako bychom třeba okusovali jablka bez
utržení přímo na stromě a ohryzky nechávali viset dál na větvích). A do čeho houby,
které si chceme později připravit k jídlu, nejlépe sbírat? Lidé obyčejně sbírají do toho,
co mají právě po ruce - do papírových nebo igelitových a mikrotenových sáčků od
svačiny, do čepice, klobouku nebo i do vlastní košile, je-li kořist nečekaně bohatá.
Sbíráme-li krátkou dobu a budeme s nasbíranými houbami brzy doma a hned je
zpracujeme, nic se nestane - jinak však by se mohly houby, zejména ty v igelitových a
mikrotenových sáčcích, brzy doma a hned je zpracujeme, nic se nestane - jinak však by
se mohly houby, zejména ty v igelitových a mikrotenových sáčcích, brzy zapařit a
pokazit. Vůbec nejvhodnější ke sběru hub (jak k jídlu, tak ke studiu) je proutěný košík
(popř. papírová krabice), kde se nasbírané houby ani nepomačkají, ani nezapaří a
dlouho vydrží. Křehké a měkké houby dáváme k jedné straně, velké, a zejména těžké
kusy ke straně opačné, aby nepomačkaly ostatní. V taškách, batozích, uzlech, a zvláště
v neprodyšných sáčcích z umělých hmot (které jsouv posledních letech tak v módě!) se
nasbírané houby nejen pomačkají, ale především velmi snadno zapaří. Ztrácejí tak
dobrou chuť a vůni, a co nejhorší - máme-li je tam déle, dochází u některých k
rozkladu bílkovin a pak se můžeme otrávit i jedlými houbami! Z bezpečnostně
zdravotních důvodů také zásadně nesbíráme houby, které jsou staré nebo se už začínají
kazit; rovněž nebereme takové druhy, které jsou známé tím, že sebereme-li dospělé a
starší plodnice, často se nám pokazí, ještě než s nimi dojdeme domů. V tomto směru
jsou zvlášť choulostivé hřib žlutomasý (babka) a někdy také kozák březový; tyto druhy
proto raději sbíráme jen mladé a z dospělejších pouze ty dosti tuhé. Na druhé straně
však nesbíráme raději ani houby velice mladé, kde nejsou ještě dobře vyvinuté všechny
znaky - u nich někdy méně zkušení houbaři nerozeznají, jde-li o houbu jedlou, nebo
jedovatou. Tak třeba lze snadno zaměnit mladou jedlou májovku nebo i hříbek za
mladou, prudce jedovatou závojenku olovovou!Jednou z hlavních houbařských zásad
je, že máme sbírat k jídlu pouze ty houby, které jako jedlé naprosto bezpečně známe.
Vyvarujeme se tím jak pokažení jídla hořkými, palčivými nebo nechutnými druhy, tak
zejména případné otravy houbami jedovatými, které jsme nepoznali. Zároveň však také
ty houby, které nesbíráme, necháváme v lese stát a neničíme je. Vždyť houby jsou
skutečně krásnou ozdobou lesa, patří zcela nerozlučně k jeho obrazu a jen necitlivý a
nesvědomitý člověk je rozbíjí. Víme totiž, že jiní houbaři, kteří znají více druhů jedlých
hub nebo sbírají i houby méně kvalitní, mohou mnohé z nich sebrat a dobře si na nich
pochutnat. Ale ani jedovaté houby bychom neměli rozbíjet. Jak smutný je pohled na
korálově červenou krasavici muchomůrku červenou, která se tak nádherně vyjímala
jako krásný šperk na pozadí zeleného mechu - a teď tu leží v trosky rozbitá (Tato
muchomůrka bývá nejčastěji objektem útoků některých lidí proti jedovatým houbám. A
přitom je jen mírně jedovatá - i když ji totiž někdo sní, otrava není smrtelná a člověk
zůstane většinou naživu. Smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou lidé nerozbíjejí,
protože je barevně značně nenápadná.