Komunikace zvířat

Úvod:
Schopnost vzájemného předávání informací (schopnost komunikace) patří k základním schopnostem živých organismů. Tuto schopnost sdílí společně s člověkem také příslušníci živočišné říše, o jejichž komunikačních možnostech bude pojednávat následující práce.

Komunikace:
Komunikace tvoří součást sociálního chování, ať už zvířat nebo osob. Jejím obsahem je "odevzdání a přijímání informací při přímém a nepřímém sociálním styku" (Czako, Novacký). Křivohlavý připomíná navíc etymologický význam slova komunikace a navrhuje jako adekvátní výraz "spojení". Připomíná že sloveso "communicare" má latinský ekvivalent "participare", jehož význam by se dal opsat zhruba jako "spolupodílet se na něčem". Podle Křivohlavého obsahuje komunikace i tento rozměr.
Podstatou jakékoli komunikace mezi živými tvory je tedy přenos signálů majících určitý význam s cílem přijetím informace ovlivnit činnost dalšího jedince anebo skupiny. Toto ovlivnění může být buď bezprostřední anebo směřující do budoucna (např. umístěním pachových stop na hranicích svého teritoria). Podle Czaka a Novackého můžeme tyto signály rozdělit do čtyř kategorií a podle těchto kategorií lze pak mluvit i o rozdělení jednotlivých způsobů komunikace zvířat.

Způsoby vnitrodruhové komunikace zvířat:
Komunikace zvířat je kvalitativně něco jiného než je komunikace mezi lidmi. Tento rozdíl se týká zejména obsahu komunikace - zvířeti slouží komunikace k předání nejdůležitějších informací, nikoli k určité obdobě lidského "povídání". Lidská řeč je nejefektivnějším a nejdokonalejším znakovým systémem s mnoha rozličnými komunikačními jednotkami. Přesto všechno lidé komunikují, většinou nevědomě, i za pomoci nonverbálních komunikačních prostředků (např. změna výrazu tváře, barvy, používání gest apod.).
Prostředkem k předání základních informací mezi jedinci daného zvířecího druhu je signál. Jako signál zde označujeme projev zvířete "kódující" určitou informaci; signál je u příjemce senzoricky "dekódován" a vyvolá určitou změnu jeho stavu. Tento proces komunikace předpokládá určitou anatomickou stavbu orgánu umožňujícího vysílat signál a na druhé straně rovněž náležitě upravený receptor schopný vysílaný signál zachytit a dešifrovat. Kvalita komunikace mezi zvířaty je tedy přímo úměrná stupni rozvoje nervového systému a senzorického aparátu a stupni sociálního spolužití daného druhu. Nejsložitější komunikační formy nalézáme tedy u u ptáků a savců, kteří mají nejdokonalejší nervový systém v živočišné říši a žijí ve skupinách, kde je mezi jednotlivými členy nutná neustálá výměna informací.
Typy vnitrodruhové komunikace zvířat můžeme podle druhu signálů rozdělit do čtyř skupin:

1) Komunikace umožněná chemickými signály
Jedná se o nejrozšířenější typ komunikace. Výhodou i nevýhodou komunikace prostřednictvím chemických signálů je to, že chemické signály se šíří všemi směry bez ohledu na překážky. Tyto signály jsou produkovány speciálními žlázami. Jako orgány příjmu slouží chemoreceptory (vyjma nižších organismů přijímajících signály celým tělem). Mezi nejznámější druhy chemických signálů patří feromony, které byly prozkoumány zejména u bezobratlých. Látky produkované obratlovci se nazývají pachy. Tyto chemické látky slouží k vzájemné identifikaci jednotlivců (určitou úlohu pro druhy s teritoriálním chováním mají i exkrementy) a k přenosu informací. Feromony a látky jim podobné, které vylučují savci, mají hormonálně-regulační vliv na organismus příjemce. Změny jimi vyvolané jsou za normálních okolností způsobeny hormonální regulací. Např. podle pokusu H.M. Bruce z roku 1960 začnou samičky myší chované v odloučení od samců vylučovat feromon, který způsobuje zablokování estrálního cyklu. Tyto feromony patří do kategorie pohlavních feromonů. Využívá se jich např. v boji proti škůdcům (odchyt kůrovce do lapáků na mýtinách ohrožených lesů apod.). Dále rozlišujeme feromony alarmní sloužící k vysílání poplašných signálů a feromony značkovací typické pro zvířata s teritoriálním chováním.

2) Komunikace umožněná zrakovými signály
Tento typ komunikace je patrně nejvariabilnější (typickým příkladem variability je různost ve vnímání barev jednotlivými druhy). Jako zrakový signál chápeme změnu vzhledu těla, resp. pohyb části těla. Tyto signální znaky mohou být trvalého charakteru, např. barevné skvrny některých obratlovců, anebo přechodného charakteru, např. nafukování podkožních vzduchových vaků, ježení srsti apod. (Tento typ signalizace bývá někdy nazýván imponování - má vyvolat dojem převahy nad jiným jedincem.)
Jinou formu komunikace zrakovými signály představuje vykonávání specifických pohybů anebo měnění tělesných poloh. Tato forma komunikace je pro většinu savců typická pro období předsvatebních aktivit. Při těchto pohybových sledech vzniká postupná synchronizace hormonální činnosti obou zúčastněných jedinců.
Velmi důmyslný systém komunikace popsal roku 1950 u včel Karl von Frisch. Podle vzdálenosti potravy od úlu vykonávaly včely buď kruhový tanec (vzdálenost do 50 metrů od úlu) anebo vrtivý tanec (vzdálenost od úlu nad 50 metrů). Jako vrtivý tanec označuje von Frisch pohyby včely, při nichž se včela pohybuje po dráze připomínající osmičku, v jejímž středu vrtivě pohybuje zadečkem. Včely pohyb opakovaly nepřímo úměrně vzdálenosti potravy od úlu: při dvousetmetrové vzdálenosti od úlu opakovaly včely osmičkový pohyb osmkrát za patnáct vteřin, při pětisetmetrové vzdálenosti šestkrát, až při vzdálenosti 5 000 metrů klesl počet opakování na nulu. Osa osmičky, po které se včela pohybuje, je při tom určena úhlem, který vůči včele svírá slunce a nalezená potrava.
Zvláštní typ komunikace pomocí zrakových signálů je typický pro svatojánské mušky (Photinus pyralis). Prostřednictvím speciálního orgánu na zadečku láká světelnými záblesky sameček samičku k páření. Frekvence záblesků je 5,8 sekundy, přičemž samička odpovídá stejným způsobem, ale se zpožděním o dvě sekundy za samečkem.

3) Komunikace umožněná dotykovými signály
Jako dotykový signál je označen přímý fyzický kontakt dvou jedinců (především hmyzu a obratlovců); jedná se tedy o komunikaci na relativně malou vzdálenost. Typický pro tento druh kontaktu je např. vzájemný dotyk mravenců tykadly při delších hromadných přesunech, neagresívní kousání, olizování a vzájemné čištění ptáků a savců. Těmito dotykovými signály dochází nejen k přenosu informací, ale také se zlepšuje soudržnost mezi členy skupiny, uvolňuje se napětí a agresivní tendence, signalizuje se respektování podřazeného postavení, tlumí se negativní emocionální stavy aj. Pro vývoj jedince je velmi důležitá dotyková komunikace mezi matkou a mládětem.

4) Komunikace umožněná zvukovými signály
Tato kategorie komunikace mezi zvířaty tvoří velkou a pro některé druhy (zejména žijící v noci anebo kvůli malým rozměrům se ztrácející ve vegetaci) nejdůležitější skupinu zvířecích komunikačních technik. Tyto zvuky jsou vydávány na mnoha frekvencích, často i pro člověka nezachytitelných (ultrazvuky). Tento typ komunikace zabezpečuje základní funkce organismu, např. vzájemnou identifikaci jednotlivců anebo připravenost k páření. Zvíře do určitého zvuku "překóduje" svoji připravenost k páření, jedinec opačného pohlaví tuto informaci zachytí a "dekóduje". Přijetí informace se promítne do jeho nervového a hormonálního stavu, takže nakonec dojde k vnitřní připravenosti k páření obou komunikujících jedinců. Některé druhy akusticky označují svá teritoria (např. ptáci nebo některé druhy opic).
Schopnost rozlišovat zvukové signály vlastního druhu a následně je "dekódovat" je vrozená. Přinejmenším některé druhy zvířat musí mít nicméně schopnost rozlišovat i zvuky jiného druhu, např. cvičení psi, kteří bezchybně spojují zvukové povely s žádoucími projevy chování.

Závěr:
Popsané způsoby komunikace jsou typické pro živočišnou říši; její formy se ovšem určitým způsobem promítají i do komunikace mezi lidmi. Pokud by byla lidská komunikace omezena pouze na tyto nonverbální komunikační formy, byla by samozřejmě ochuzena. Přesto všechno podle některých názorů tento typ sdělování informací u člověka převládá. Pro lidské pochopení sebe sama je tedy nutné znát i způsoby komunikace ostatních živých tvorů.

Literatura:
Czako, M., Novacký, M., Porovnávacia psychológia, SPN, Bratislava 1985
Fraňková, S., Klein, Z., Etologie člověka, HZ Systém, Praha 1997
Křivohlavý, J., Jak si navzájem lépe porozumíme, Svoboda, Praha 1988