Koně

Rady a porady

Sem se budu snažit postupně přidávat různé rady od zacházení s koňmi po samotné ježdění. Ještě jednou podotýkám, že hlavně tato stránka je určena převážně pro méně zdatné jezdce. Najdou se tu ale i články pro zkušené jezdce, takže se dejte do vybírání...

 

Zbarvení koní

Celkové zbarvení těla koně je charakteristické pro jednotlivá plemena. Zde je ukázka základních barev koní:

 

Bílé zbarvení často s groši nebo malými černými tečkami. Typické zbarvení pro Starokladrubské bělouše, lipické koně, Shagya araby, někdy andaluští a lusitánští koně, ostatní plemena spíše výjimečně. Hříbata běloušů se rodí černá nebo hnědá, nikdy bílá!

 

Opravdu černé zbarvení začíná být velkou vzácností. Je typické pro Starokladrubské vraníky a fríské koně a časté u fellského a landéského ponyho. Pravého vraníka poznáte podle černé srsti o celém těle. Nahnědlá místa na nose a v oblasti slabin znamenají, že kůň je "černý hnědák", ne vraník.

 

Hnědáka značí hnědá srst po celém těle v kombinaci s černou hřívou a ocasem. Hnědáci také velmi často mají bílé odznaky na hlavě a nohou. Toto zbarvení je u koní asi nejčastější. Velmi časté je u ČT (českého teplokrevníka), amerického klusáka, hannoverského koně a dalších plemen, typické je pro Clevelandského hnědáka.

 

Ryzák má srst stejnou nebo světlejší než hnědák, ale jeho neklamným znakem je hříva a ocas ve stejné barvě, jakou má srst. Ryzáci nikdy nemají černé končetiny. Tato barva se také poměrně čato objevuje u ČT a francouzského jezd. koně.

 

Žlutohnědé zbarvení srsti s velmi světlou hřívou a ocasem. Typická barva pro haflingy. U ostatních plemen se izabella objevuje vzácně.

 

Plaváci mají srst o něco tmavší než je barva palomino a od těchto koní je ponáte zejména podle černé hřívy, ocasu a končetin od karpálu a hlezna dolů. Všichni plaváci musí mít úhoří pruh (pruh černé srsti, který jde od kořene ocasu po páteři, většinou asi 20-40 cm).

 

Kromě těchto barev mívají koně i další, ale tato zbarvení se už nepočítají mezi základní:

 

Grošáci se vlastně řadí mezi bělouše, protože většina grošáků časem zesvětlá do úplného bělouše. Toto zbarvení uvidíte velice často u mladších Starokladrubských běloušů.

 

 

Také tato barva se počítá bezi bílou a pstružáci se řadí mezi bělouše. Narozdíl od grošáků tito koně už nevybělají do čistě bílé.

 

Jak už jsem se výše zmínila, opravdoví vraníci se objevují jen vzácně. Daleko početnější jsou tzv. "Černí hnědáci". Srst těchto koní je převážně černá, ale na nose, na slabinách a někdy okolo očí mají srst hnědou.

Choroby koní

Zdravý kůň je šťastný kůň. Je živý a vnímavý, dobře stojí a má lesklou srst, ostražité oči a uši. Naproti tomu jsou mdlé oči, únava a celkově nešťastný vzhled průvodními znaky nedobrého zdravotního stavu. Tady máte několik poměrně častých nemocí koní řazených do různých kategorií:

Nemoci trávicí soustavy

Kolika se projevuje bolestmi břicha. Je často způsobena špatným zažíváním v důsledku změn ve stravování, pohybem následujícím příliš brzy po krmení nebo přítomností červů. Kůň, který má koliku se většinou válí, kope do břicha a neustále se na své břicho otáčí. Pokud získáte u koně podezření na koliku, nenechte ho válet, ale pomalu ho voďte, popřípadě přes něj přehoďte deku a ihned volejte veterináře, protože tahle nemoc může být i smrtelná.

Střevní paraziti jsou jedním z nejběžnějších příčin zhoršení zdravotního stavu. Roupi, plicní střečci a tasemnice mohou způsobovat zdravotní potíže. Kůň si pak dře ocas, kašle, trpí kolikou, chudokrevností a může i uhynout. Koně by se měli odčervovat jednou za šest až osm týdnů.

Řádky jsou onemocnění, při němž koni oteče horní patro. Membrána patra vylučuje lubrikační tekutinu, která se nazývá mukus. Ta koni brání v přijímání potravy a může mu padat rozžvýkaná potrava z tlamy. Řádky mohou být způsobeny nerovnováhou v krmivu a někdy se objevují, když kůň v mládí ztrácí mléčné řezáky. Také ostré zuby mohou způsobovat špatné přijímání potravy, a proto je důležité, aby je pravidelně prohlížel veterinář.

Dýchací problémy

Kašel bývá způsoben virovou nebobakteriální infekcí. Může trvat dlouho a může být velmi úporný. Některé druhy kašle jsou způsobeny alergiemi na houby nebo spory obsažené v seně a slámě. Kůň v tomto stavu by neměl příliš pracovat.

Hříběcí je vysoce nakažlivé onemocnění především u hříbat. Vysoká horečka je vystřídána nosním katarem, oteklými uzlinami a abscesy. Kůň nakažený touto nemocí by měl být izolován a léčen až do úplného uzdravení.

Koňská chřipka je virové onemocnění. Kůň s touto nemocí by měl být izolován a měl by odpočívat. V ideálním případě by měli být všichni koně proti chřipce očkováni.

Kožní problémy

Vši jsou na jaře běžným koňským cizopasníkem. Způsobují svědění. Srst koně, který má vši je matná a může dojít i k úbytku váhy. Všechny zasažené plochy je dobré ošetřit zásypem proti blechám a po 14 dnech opakovat.

Svrab je silně nakažlivá choroba způsobená parazitickými roztoči. K běžným příznakům patří svědění, mokvající strupy a vypadávání srsti. Lékař předepíše speciální krémy nebo koupele, které koni pomohou.

Svěděnka je reakce na kousnutí určitého druhu mušky, která je aktivní od dubna do října. Tomuto problému lze předcházet tak, že koně zavíráme do stáje brzy na večer a stáj vystříkáme repelenty.

Střečci kladou vajíčka na kůži koně. Jejich larvy proniknou pod kůži a způsobí velmi bolestivé puchýře. Larvy musí být chirurgicky odstraněny a rána vyčištěna a poprášena antiseptickým nebo antibiotickým práškem.

Kopřivka je většinou náhlou alergickou reakcí ne rostliny, hmyzí kousnutí nebo změny v potravě. Těžké případy vyžadují pozornost veterináře.

Sedlové otlačeniny se neřadí k chorobám, ale čato se vyskytují zvláště u provozních koní. Jsou to otoky nebo rány na koňském hřbetě a jsou způsobeny sedlem nebo podbřišníkem. Všechny otevřené rány je třeba pečlivě vymýt, osušit a posypat antiseptickým zásypem. Kůň by neměl být sedlán, dokud se rány nezhojí.

Trichofytóza je vysoce nakažlivé plísňové onemocnění, jímž se mohou nakazit i lidé. Léčí se protiplísňovými obklady a speciálními léky přidávanými do potravy. Kůň nakažen touto nemocí by měl být izolován a veškeré jeho vybavení dezinfikováno.

Postupně přidám i další onemocnění

Malá ponyvěda

U všech ras ponyů, které u nás žijí, si všimneme úzké příbuznosti s jejich divoce žijícími předky daleko dříve, než u jejich dlouhonohých příbuzných - koní. Po staletí žili jen mezi sebou a museli se v zemích svého původu přizpůsobit tvrdým životním podmínkám. Zima, déšť, sníh a vítr; tvrdá kamenitá půda; skalnatý terén bez stromů a úkrytu; skromná strava skládající se z mechu, travin a vřesu. Těmto tvrdým životním podmínkám vděčí poníci za svůj původní vzhled i inteligenci, za svou tvrdost a výkonnost. Vzhledem ke své tělesné velikosti jsou ostatně silnější a pro skákání nadanější než velcí koně. Kromě toho jsou při menší spotřebě krmení vytrvalejší než koně a při správném držení se dožívají vyššího věku.

Jak poznáme ponyho

Každý kůň bez ohledu na rasu, který v kohoutku nedosahuje výšky více než 148 cm, se dnes podle mezinárodních pravidel označuje jako pony. I nejdivočejší mustang či nejohnivější arab může být tedy na základě své výšky označen za ponyho. Toto rozdělení však neodpovídá znakům "pravých" ponyů:

* krátké nohy

* sudovité břicho

* dlouhá hlava

* malá očka a uši

* plná dlouhá hříva a ocas

* hustá srst, obzvláště v zimě

* řádná tuková vrstvička :o)

Život ve stepích

Nejdůležitější etapa přeměny hlubokých lesů na stepi a roviny porostlé travou se odehrála asi před 25 miliony let. Toto etapou také začala přeměna dnešnímu koni již pramálo podobného prapředka koní pojmenovaného Eohippus ("Kůň ranních červánků"). Zvíře se stalo větším, rychlejším, jeho chrup se změnil a prsty předních i zadních nohou postupně srostly, až kůň konečně běhal pouze po jednom prstu opatřeném pevným kopytem.

Život ve stepích však pro koně nebyl vůbec lehký. V těchto travnatých rovinách totiž koně samozřejmě nežili sami, ale s dalšími zvířaty, která si na nich výtečně pochutnávala. Koně v podstatě neměli žádnou šanci se protivníkům bránit. Stali se sice rychlejšími, ale co je těchto přibližně 60 km/h, které byli schopni vyvinout, oproti kočkovitým šelmám, které často běhaly i rychleji než 100 km/h? Koně vlastně neměli kromě zubů a kopyt ani žádné zbraně, kterými by se mohli bránit. Byli proti tehdejšímu potravnímu řetězci téměř bezbranní. Zbylo tedy pouze jediné možné řešení - spojit se. Víc očí více vidí, víc uší více slyší. Tehdy se začala tvořit stáda.

Ve stádě platilo velmi zřetelné roztřídění. Vůdcem skupiny byl hřebec, dále zde byly tři až čtyři klisny s hříbaty do 1 roku a několik dvou a tříletých klisniček a hřebečků. Úkolem hřebce bylo chránit svou "rodinu" před dravou zvěří, jinými hřebci a také se staral o dorost. Pokud hřebec příliš zestárl nebo zeslábl, převzal stádo i jeho úkoly jiný,schopnější hřebec. Dále ve stádě působila vůdčí klisna, což byla nejstarší a nejzkušenější klisna, která vedla skupinu na útěk, když k němu vyzval hřebec. Na místě pak zůstal jen on a bojoval s případnými nepřáteli. Mladí hřebci opouštěli stádo ve věku asi čtyř let, když už začínali vůdci stáda "přerůstat přes hlavu". Museli pak odejít do stepi, kde utvořili malé skupinky a čekali na příležitost získat svůj vlastní harém.

 

Klisna nosí své hříbě 320 až 355 dnů. Tato doba se nazývá březost. U volně žijících koní poskytuje stádo matce a mláděti ochranu, obzvláště tehdy, když mládě přichází na svět. Klisny ze stáda obstoupí v kruhu rodící klisnu. V bezpečí tohoto ochranného kruhu se pak hříbě narodí. Porod trvá za normálních okolností jen asi čtvrthodinku. Pokud se přiblíží nepřítel, vyhazují klisny prudce zadními kopyty, aby uchránili novorozené mládě. Hřebci ze stáda drží stráž, přičemž vytvářejí druhý kruh kolem klisen. V jezdecké stáji přivádí matka své mládě na svět bez cizí pomoci. Pouze nastanou-li komplikace, je přivolán zvěrolékař. Hříbě je po narození úplně mokré a rozježené. Matka je olizuje s velkou oddaností, až je skoro suché. Pak už netrvá dlouho a hříbě se pokouší postavit na vlastní nohy. Vypadá to hrozně nemotorně a neohrabaně. Krátce na to se pokouší o první kroky. Teď už je také připraveno poprvé se napít od matky.

Co se hříbě naučí od matky

V prvních dnech života zůstává hříbě stále v blízkosti své matky a klisna své mládě skoro nespouští z očí. Mladý kůň se v této době učí rozumět světu. Mnohé způsoby chování okouká od matky. Začíná to při styku s ostatními koňmi. Matka ale svému mláděti také ukazuje, jak se chovat k člověku. To si při tom uvědomí, že k životu jezdeckého koně patří zcela samozřejmě sedlo, uzda a podobná jezdecká výstroj. Hříbě se vyživuje tři měsíce mateřským mlékem. Pak začíná žrát trávu a svou matku již tolik nepotřebuje. Kromě jídla a spaní je pro jeho zdravý vývoj důležité i hraní. Při něm se hříbata naučí různé způsoby chování, které budou později potřebovat. Hrají například "vylekání" a "útěk pryč". Jiná velmi oblíbená hra je "vyhazování". Při té mocně vyhazují zadníma nohama.. v tomto období se učí i druhy chůze.

Výchova člověkem

Odstav hříběte nastává asi v šestém měsíci života. Když už hříbě nedostává od matky žádné mléko, rychle se osamostatňuje. Zároveň polevuje i péče matky. Od tohoto okamžiku je role člověka ve výchově koně stále důležitější. S velkou trpělivostí, ale i schopností se prosadit, je teď možné přivést mladého koně k jeho budoucím úkolům. Především se musí od začátku naučit dobrým způsobům. Pokud si totiž hříbě zvykne na to, že se může prosadit kopáním, kousáním a podobně, je potom mimořádně těžké ho to zase odnaučit. Na povinnosti si musí kůň zvykat již mezi druhým a třetím rokem života. Nejprve se kůň učí nosit uzdečku a sedlo na lonži. Teprve tehdy, když ovládá tyto základní věci, může začít s výcvikem na jezdeckého koně.

 

Jezdec na dostatečném stupni výcviku si může vybrat z řady soutěžních disciplín v sedle svého nebo oddílového koně nebo poníka. K nejznámějším soutěžím patří parkur, drezúra, dostihy, military (závody všestrannosti), distanční jízdy a pólo, ale je jich samozřejmě ještě mnohem víc. Obzvláště mladí jezdci se také zúčastňují různých jezdeckých her (gymkhana - soutěže zručnosti, někdy se sem řadí i pólo).

Mezinárodní jezdecké soutěže organizuje Mezinárodní jezdecká federace (FEI). U nás je jezdecký sport organizován Českou jezdeckou federací (ČJF) a soutěže různých disciplín se v ČR řídí pravidly ČJF. Pokud chce jezdec nastoupit do soutěže některé z disciplín jezdeckého sportu, musí vlastnit jezdeckou licenci, kterou získá složením ZZVJ (Základní zkouška výcviku jezdce), při které musí dokázat teoretické znalosti i praktické jezdecké umění na drezúrním obdélníku (úlohy všestrannosti Z1 a Z2) a na nízkém parkuru (70 - 90 cm).

Většina soutěží se dělí na stupně, podle obtížnosti:

 

ZM - nejlehčí stupeň pro děti a pro čtyřleté koně v parkuru

 

 

Z - základní (při parkuru výška překážek 100 cm, v drezuře úloha pro děti a čtyřleté koně)

 

ZL - základní-lehký (při parkuru výška překážek 110 cm, v drezúře tento stupeň není)

 

L - lehký (při parkuru výška překážek 120 cm, v drezúře se vyžaduje obrat kolem zadku, jednoduchá změna cvalu atd.)

 

 

S - střední (při parkuru výška překážek 130 cm, v drezúře se vyžaduje z couvání do nacválání, kontracval atd.)

 

ST - středně těžký (při parkuru výška překážek 140 cm, v drezúře se vyžaduje poloviční pirueta ve cvalu, krátce čelem vzad atd.)

 

T - těžký (při parkuru výška překážek 150 cm, v drezúře se vyžadují řady přeskoků, piruety atd.)

 

TT - velmi těžký (při parkuru výška překážek nad 150 cm, v drezúře se vyžaduje piaf, pasáž atd.)

A toto byste o sportovním ježdění měli vědět a může se vám to hodit v teoretickém testu u ZZVJ...

• Levý praporek se umisťuje z levé strany překážky, červený z pravé strany

• ZZVJ může jezdec složit nejdříve v roce, kdy dovrší 12ti let

• Podávat protest smí jezdec, trenér, ale i komise rozhodčích

• Velký kruh má průměr 20 metrů , malý kruh 10 metrů

 

Jízda v dámském sedle

Jízda v dámském sedle je velmi elegantní formou ježdění na koni. Byla určena pro ženy, neboť se lidé domnívali, že by ženy neměly jezdit obkročmo. Na konci 19. století ztratila svou popularitu, ale dnes se k ní stále více lidí opět vrací.

Sed

Jezdkyně sedící v dámském sedle sedí rovně a dívá se kupředu.

* Levá noha spočívá ve třmeni a pravá je opřena o pevnou hlavu sedla.

* Pravé rameno je vytočeno, aby celé tělo směřovalo kupředu.

* Aby byl sed optimální, je nutno rozložit váhu pravidelně na obě sedací kosti.

* Levá noha je v podobné pozici jako při jízdě obkročmo. Měla by být pevně přitisknuta k boku koně.

* Otěže se drží nízko nebo v klíně tak, aby loket tvořil s otěžemi přímku.

Nasedání

Při jízdě v dámském sedle se většinou nasedá s pomocí. Nejjednodušší způsob je nasednout obkročmo a potom pravou nohu přešvihnout na druhou stranu. Zkušení jezdci však dokáží nasednout rovnou do sedla.

Dobrý jezdecký cvičitel

Vzhledem k tomu, že se jedním z nejdůležitějších lidí v životě jezdce stává jeho jezdecký cvičitel či cvičitelka, je dobré poznat tohoto člověka, než se rozhodnete, která stáj bude pro vás tou nejlepší. Proto je dobré, aby jste se nejdříve podívali na jednu nebo dvě jezdecké hodiny pod jeho velením a potom si prošli tyto otázky. Čím vícekrát odpovíte ano, tím příjemnější bude pro vás výuka díky trenérovi :o)

* Odehrává se výuka ve skupinkách maximálně po sedmi žácích?

* Sedí jezdci na koních, kteří se k nim alespoň trochu výškou hodí?

* Jsou ve skupině jen žáci na přibližně stejném stupni výcviku?

* Opravuje trenér jednotlivé jezdce tak, že na chybu nejen upozorní, ale zároveň ji vysvětlí?

* Vysvětluje, jaký smysl mají jednotlivé cviky (například rozdíl mezi shromažďovacími a uvolňovacími cviky)?

* Je v dobrém poměru opravování a pochvala?

* Jsou jeho pokyny klidné a dobře srozumitelné?

* Stará se on, nebo alespoň pomocník, o děti při sedlání koně?

* Vzbuzuje dojem, že chce svým žákům pomoci k tomu, aby se naučili jezdit?

* Je i po jezdecké hodině ochotný odpovídat na dotazy?

Co znamená být jezdeckým koněm

Jestlipak už vás to někdy napadlo? Většina lidí to pokládá za samozřejmost, že kůň chodí pod sedlem, že se dá většinou snadno vodit, že když mu někdo chodí za zadkem, tak nemá kopat. Ale samozřejmé to pro koně vůbec není. Tady se podívejte, čeho všeho se kůň musí jako jezdecký vzdát:

Program koně pro přežití Program člověka

Nestrpět na zádech nikoho cizího. Ježdění.

Žádné cizí bytosti ve slepé zóně. Chůze a jízda za koněm.

Útěk při leknutí. Zakázáno.

Nohy nesmí být nijak omezovány. Dotyky, čištění, kování.

Nikdy se nenechat nahnat do úzkého prostoru. Držení ve stáji.

Mít vždy volnou hlavu. Uvazování, držení, ježdění.

Navazovat kontakty s jinými koňmi. Často zakázáno.

Nadbytečnou energii vybíjet hraním. Odnaučit.

Pátrat, prozkoumávat. Často zakázáno.

Okusovat sebe nebo přátele. Při práci zakázáno.

Tak vidíte, tohle všechno musí každodenně podstupovat jezdecký kůň. Neříkám tím, že bychom neměli na koních jezdit, kovat je a uvazovat. Tímhle článkem jsem vám chtěla jen připomenout, co všechno pro nás koně dělají i když to pro ně rozhodně samozřejmé není. Ale vězte, že kdyby to dělat nechtěli, tak by to prostě nedělali a jsme zase u té dobré vůle koní, udělat pro nás maximum. Takže nepodceňujte to, co pro nás koníci dělají a za to se k nim prosím chovejte slušně a mějte je rádi, protože láska je pro ně větší odměnou než dvě mrkve ( také vím své o nenažraných koních :o), ale věřte tomu ).

Pravidla hry mezi jezdcem a koněm

I když máš koně velmi rád, nepřenášej na ně své způsoby myšlení a jednání! Koně se k tobě chovají podobně jako k ostatním koním, ale ty se ke koni nikdy nechovej jako k člověku. Ohrozil bys tím sebe i jeho.

Potvrzuj své postavení

Kdo zachází s koňmi, musí to i přes všechny přátelské city dělat takovým způsobem, aby jej koně akceptovali stejně jako vůdce stáda. Jakmile kůň jednou zpozoruje, že dokáže mocně působit, nenechá si už líbit nic, na co zrovna nemá chuť. Platí to i pro nejmenšího shetlandského poníka. Člověk má občas problémy udržet se přesně na hraně mezi přítelem a respektovanou osobou. Najisto ale můžeš počítat s jednou věcí: Pokud se pro koně nacházíš na stejném stupni hierarchie jako je on sám, ve vážných případech tě nikdy neposlechne. Proto když budeš s koněm zacházet, provádět jej, čistit a krmit, musíš rozhodně dbát na to, aby si vůči tobě nedovolil nějaký výpadek respektu. Zní to tvrdě, ale pro koně je to úplně normální věc.

Dávej jasné příkazy

Křikem a ranami bičem sice můžeš docílit toho, aby tě kůň ze strachu poslechl, ale je to hrozné zacházení, zastrašuje koně a nahání jim úzkost. Dokonce může zúůsobit i to, že budou vzpurní a zlí. Zhluboka se nadechni, seber odvahu a ve styku s koňmi buď energický a jednoznačný. Koně nemají rádi váhavé lidi. Jsou zmatení, když přesně nerozumí tomu, co po nich chceš. Proto dávej jen jasné příkazy! Vyžaduj od koně jen takové věci, u kterých si jseš zcela jist, že je kůň může splnit. Svou vůli pak prosazuj velmi trpělivě, ale neústupně, jinak své pořadí v hierarchii prohraješ.