Lišku poznáte velice snadno podle rezavé barvy kožichu a dlouhého huňatého ocasu. Pouze hrdlo, břicho a konec ocasu(tzv. květ) jsou bílé, zadní strana uší, a tlapky pak černé. Kožešina má většinou některý z odstínů zrzavé červené(často s jemným odstínem hnědi), která dobře lišku maskuje jak v prostředí listnatého lesa, tak na poli. Lišky mají krátké nohy, rovný, prodloužený čumák, vztyčené trojúhelníkové uši a tlustý kožich. Tělo je většinou hubenější, i když se může zdát, že je tlusté. Je to kvůli tlustému kožichu. Naše lišky měří 90 – 105 cm(bez ocasu), ocasem je dlouhý kolem 40 cm, v kohoutku mají lišky asi 36 cm, váží kolem 7 kg. Liška je prstochodec, stejně jako pes, tj. chodí po prstech. Například člověk je ploskochodec(došlapuje celou plochou chodidla). Liška má lebku samozřejmě bikondilní, ale její tvar se liší od tvaru lebky šelmy kočkovité(lebka lišky - obr. 3, porovnání s lebkou kočky – zdá se, že liška má větší mozkovnu). Orgánové soustavy najdete na obrázku 1 v obrazové příloze. Kostru pak na obr. 2. Obojí sice nepatří lišce, ale kočce, tedy šelmě kočkovité, která je blízce příbuzná lišky. Na první pohled se liší jen lebkou(obr. 3). V přírodě se dožívají až osmi let, ale lišky staré kolem 6 let tvoří asi jen 4 % liščí populace.
Liška je častá hrdinka nejrůznějších lidových bajek v nichž je nejmazanějším tvorem. Naši staří předkové určitě uviděli lišku, jak mazaně loví ježka: Jakmile vidí ježek nepřítele, tak se stočí do klubíčka. Na nepřítele najednou kouká spousta ostrých bodlin. Většina šelmiček po několika marných pokusech, pobodaná, odchází. Ale mazaná liška opatrně šťouchá do svinuté pichlavé koule a dokoulí ji k nějaké vodě(pokud je nablízku, pokud ne, liška se jde najíst jinam). Jakmile se ježek ponoří do vody, tak se rozbalí z klubíčka(zkuste plavat smotáni do klubíčka). Toho liška samozřejmě využije. Kdyby nebyla liška tak inteligentní a mazaná, člověk by ji už dávno vystřílel natolik, že by tu bylo stejně lišek jako vlků(to znamená na pokraji vyhubení a počet hlodavců by se čím dál víc zvyšoval). Jinak to je jedna z nejběžnějších šelem vůbec. Je nejmenším zástupcem čeledi šelem psovitých (do čeledi psovitých šelem také patří vlci, kojoti a šakali). Jejími blízcími příbuznými je i liška polární a liška korsak nebo třeba fenek. Liška stříbrná, nebo liška platinová jsou jen vzácnější barevné variace lišky obecné. Liška obecná, stříbrná, polární, a korsak jsou na obr. 6. Nejdůležitější je si neplést lišku obecnou(vulpes vulpes - živočich) a lišku obecnou(Cantharellus cibarius - houba).
Liška obecná se vyskytuje po celé Evropě, západní a severní Asii(v Asii se častěji vyskytuje liška korsak, v severních oblastech pak spíše liška polární), severní Africe ale také v severní Americe. Také byly dovezeny do Austrálie, jako přirození nepřátelé přemnožených králíků. Lišky které žijí v jižnějších oblastech jsou menší, a jsou přizpůsobeny světlejším kožichem. Ty ze severnějších oblastí jsou větší a kožich mají tmavší. Lišky se dobře přizpůsobují nejrůznějším prostředím. Najdeme je jak v polárních oblastech(liška polární), tak v oblastech polopouštních(liška korsak) až skoro pouštních(fenek). V prostředí naší republiky ji můžeme spatřit jak v lese, tak na okrajích velkoměst, kde se přiživuje odpadky(případně ostatními živočichy, kterým slouží odpad jako zdroj potravy) – viz obr. 7, nebo třeba na polích, v různých remízcích atd. Zkrátka skoro všude.
Liška patří do říše živočichů, podříše mnohobuněčních, kmene strunatců, podkmene obratlovců, třídy savců, podtřídy živorodých, nadřádu placentálů, řádu šelem, čeledi psovitých, rodu lišek, druhu obecného. Je příbuzná všem psům, takže stavba těla a orgánové soustavy jsou stejné. Chování lišky, i přes blízkou příbuznost, se bude hodně lišit od chování domácích psů. Je to proto že pes žije s člověkem už asi 3 tisíce let, nežije divoce a také v něm je potlačena přirozená plachost. Přesto se dá liška ochočit tak, že je přítulná a nebojí se svého pána. Toto přesně popisuje Brehmův Život zvířat, kde Brehm popisuje, co s takovou ochočenou liškou zažil.
Obydlím lišky je nora. V suchých oblastech si zakládá nory buď jednoduché, anebo jsou to složité spleti chodeb hlavních, vedlejších a únikových. Celou noru potom každý rok ještě zdokonaluje. Méně často využijí i úkrytů mezi kameny, kořeny stromů nebo nor jezevců. Jednoduchá liščí doupata mají za vchodem rozšířenou dutinu, po níž následuje zásobárna. hlouběji v zemi je pak hnízdní komora (které myslivci říkají kotel), kterou lišky vystýlají trávou, mechem a dokonce pro pohodlí mláďat i vlastní srstí. Ve své oblasti má více vedlejších nor. Tyto nory však mají jen jednu komoru, ničím nevystlanou a lišce slouží jako úkryt před hrozícím nebezpečím pokud je příliš daleko od nory hlavní. Mimo období rozmnožování lišky ani noru nepotřebují a také ji nijak hojně neužívají. Pospávají ve dne i v houštinách, rákosí nebo na skalách. Nory využívají jako zásobárnu potravy, nebo také jako útočiště pro sebe, ale hlavně jako úkryt pro svoje mláďata.
Lišky jsou samotářská zvířata. Každá liška má své teritorium(lovná území) velké tři až patnáct kilometrů. Jejich hranice značí pachovými žlázami(moč, trus). Obě pohlaví se vyhledávají až počátkem říje v lednu a únoru. Jednu samici přitom může pronásledovat až několik samců, mezi nimiž často dochází k soubojům(k souboji ani nemusí docházet, pokud jeden ze samců projeví svoji podřízenost). Páření se pak koná uvnitř hlavní nory. Po 52 - 63 dnech březosti, rodí samice 3 – 10 slepých mláďat(líšat). Myslivci tomu říkají, že se oštěnila. Ještě před narozením liščat, si liška vytrhává chlupy od břicha až ke krku(ne na lysinu, jenom trochu). Pan Brehm o tom soudí, že si je vytrhává proto, aby uvolnila struky(mléčné bradavky) pro očekávaná mláďata a také aby jim změkčila pelech. Zajímavé je, že se o mláďata stará i samec. Neznamená to, že by je samec opečovával, ale že občas pomáhá samici nosit potravu, které rostoucí mláďata spotřebovávají stále více. Narozená mláďata váží po narození 100 – 130 gramů a mají zalepené oči i uši. Asi za dva týdny se jim oči otevřou. V té době již ale mají také prořezané všechny zoubky. Matka je na ně velmi něžná, v prvních dnech se od nich ani nehne, později je opouští jen na krátký čas za pozdního soumraku. Je vidět, že se matka liška velmi snaží utajit noru a hlavně místo, kde odpočívají mláďata. I když jsou kojena šest týdnů, rodiče jim nosí masitou stravu již od týdne čtvrtého. Po třech měsících jsou mláďata samostatná( tj. přežijí nepřítomnost rodičů a jsou již schopna si ulovit sama potravu), avšak ještě žijí s rodiči. Od října se pak rozsidlují do okolních oblastí, najít si svoje nové teritorium aby i ona založila novou liščí rodinu.
Podle stop můžete jednoduše poznat mnoho zvířat. I když se stopy těžko hledají, máte velkou šanci najít aspoň jednu nepoškozenou liščí stopu(tím „nepoškozenou“ je míněna stopa čistá, nerozmazaná a ničím nepřekrytá). Háček je ale v tom, zda liščí stopu rozpoznáte od stopy psa. Oba tyto otisky chodidel jsou totiž skoro stejná. Rozlišit liščí a psí stopu nakreslenou na papíře, ještě není žádné umění. Zvláště když mohou býti porovnávány(jsou vedle sebe). Pro ilustraci najdete na obr. 5 srovnání liščí stopy se psí. Ale v přírodě, kde skoro žádná stopa není úplně čistá a žádná tlapka se neotiskne přesně jak by měla, je to velmi těžký úkol. Ale pojďme k teoretické stránce věci. Délka kroku u lišky je dosti proměnlivá. Bývá od 20 cm do 40 cm, normální výkrok měří kolem 20 cm. Nejčastěji se liška pohybuje mírným poklusem. Myslivci říkají, že čáruje. Na další se podívejte v obrazové příloze na obrázku číslo 4(1 a 7 – liška „čáruje“, 2 – rychlejší klus, 3 a 8 ve skoku, 4 a 9 v úprku, 5 pravá přední a 6 pravá zadní šlépěj). S trusem je to lepší. Dá se podle něj určit, co daná liška snědla. Trus lišek je protáhlý – „uzenkovitý“, protože na jednom místě je zaškrcený a tím vznikají dvě na sebe navazující části. Trus však může být u lišek zaškrcen i na více místech, ale ty už nemají tak výraznou rýhu. Liščí trus je často zbarven do šedavých až černých odstínů. Způsobuje to velké množství srsti hlodavců, kteří jsou základní složkou liščí potravy. V období, kdy zrají různé bobule, může mít trus lišek mnoho různých barev. Lišky pokládají trus na vyvýšená místa, například na pařezy nebo na kmeny vyvrácených stromů. Dělají to z jednoduchého důvodu: z vyvýšeného místa je pach trusu snadněji rozšiřován větrem. Pachem svého trusu nebo moči(rzi) označují svá lovecká území.
O tom, čím se lišky živí, panují mezi zoology a myslivci stálé spory. Každoročně je vybito několik tisíc kusů lišek. Díky bohu se však stavy lišek v Čechách nijak rapidně nesnižují. Většina myslivců vidí totiž v lišce největšího škůdce svého revíru a na potkání ji hubí. Myslivci při tom mají před očima jen svou zvěř a neradi přijímají námitky, že se lišky živí také něčím jiným než zajíci, králíky a bažanty. Zajímavě to napadá pan Dr. Brehm ve své publikaci Život zvířat: „Všecken užitek , jejž nám zvěř poskytuje, nezváží nikterak škody jím způsobované; každý srnec, každý zajíc sežere mnohem větší množství látek rostlinných, které by se daly jinak zužitkovati, než činí zisk jimi poskytovaný. Již z toho vyplývá, že šelmu, která zmenšuje počet zvěři, vezmeme-li věc přísně, dlužno počítati k živočichům užitečným a nikoli ke škodlivým.“ Nejpodrobnější průzkum složení potravy lišek provedl bulharský zoolog dr. Neno Atanassov, který prozkoumal více než 200 liščích žaludků a velké množství jejich výkalů obsahujících zbytky potravy. Došel k zajímavým výsledkům, kterými by se měli myslivci řídit. Hlavní potravou těchto šelmiček jsou drobní hlodavci, kteří byly nalezeni ve 194 žaludcích a kteří tvoří asi polovinu potravy těchto malých a nenasytných šelmiček. Další významnou složkou jsou zdechliny nalezené ve 30 % případů. Zajíci nemají na stravě lišek nijak velký podíl – byli nalezeni jen ve 22 žaludcích. Pak následují veverky, domácí kočky, malí ptáci a rostlinná strava. Atanassov dále rozdělil druhy liščí potravy a došel k závěru, že v potravě lišek je 57 % živočichů škodlivých(myši, hraboši), 27 % zvířat užitečných(zajíci, bažanti atd) a 16 % rostlinné potravy(bobule). Dá se tedy říci, že liška je zvíře užitečné.
Pro lišky jsou hlavním zdrojem potravy(a zároveň lahůdkou) myši a každé myší vypísknutí u ní vzbudí napjatou pozornost. Myslivci tuto liščí slabost dobře znají, a proto využívají napodobení myšího písknutí k přivábení těchto jinak plachých šelmiček. Myší hlas můžete zkusit napodobit vdechováním se rty přiloženými na hřbet ruky. Pokuste si také přilákat lišku na dohled. Když budete nehybně stát, snad se vám to podaří. Bude to určitě zážitek na celý život spatřit na vlastní oči jinak velmi plachou lišku.
4. srpen 2007
23 124×
1871 slov
