Mloci

Před dvěma sty lety byly na území Německa nalezeny kosti neobyčejného živočicha, podobné kostem ohromného obojživelníka. Nikdo nebyl ochotný uvěřit, že by kdy mohlo žít na Zemi podobné zvíře, a nález byl proto neurčitě označen za kostru „člověka – svědka potopy “. Později se upřesnilo, že jde o pozůstatky vyhynulého velemloka druhu Andrias scheuchzeri , kdysi prý rozšířeného na mnoha místech Země, který prý inspiroval Karla Čapka k napsání románu Válka s mloky.
Podle některých zoologů je mezi mloky nejprimitivnější čeleď pamlokovitých. Jejich starobylost dokládají dva znaky. Je to vnější oplozování a souvislá řada zoubků na patře ve tvaru písmene M. Tito pamloci žijí v Asii s výjimkou pamloka sibiřského, rozšířeného od Dálného východu až na západ za Ural do Evropy. Přibližně před třiceti lety se právě pamloci sibiřští postarali o velikou senzaci. Novinami a časopisy proletěla zpráva, že byli nalezeni ve vrstvách trvale zmrzlé půdy nevelcí obojživelníci, kteří tam podle všeho přežili snad sta, snad tisíce let. Po přenesení do tepla zvířata ožila a dokonce se snažila svým zachráncům utéci. V červenci 1972 se podařilo sovětským vědcům vyzvednout z hloubky 11 m podobného živočicha. Zvíře záhy ožilo a čile se pohybovalo v teráriu. Po půlročním pozorování dospěli odborníci k závěru, že bez ohledu na předpokládaný vysoký věk a prokazatelné zmrznutí se zvíře nechová nijak výjimečně a ani tvarem těla, ani jinými znaky se neliší od podobných zvířat z nedalekých sibiřských potoků a říček. Radiouhlíkovou metodou pak stanovili stáří obojživelníka asi na 90 let. Milovníci senzací byli zklamáni. Nešlo o záhadného tvora, ale o pamloka sibiřského. Avšak samo vzkříšení živého zvířete téměř po stu letech byla skutečnost, která byla do té doby známá pouze z vědeckofantastické literatury.
Mnoho nejasností a omylů, provázelo studium čeledi axolotlovitých. Do roku 1865 byli axolotli mexičtí známi v Evropě pouze jako neotenické larvy. O tom, kterému živočichu patřily, existovaly jen nepotvrzené domněnky. Toho roku se v pařížské Botanické zahradě, která se zabývala studiem spíše fauny než flóry, vylíhly z vajíček nakladených neotenickými larvami, další larvy. K úžasu pozorovatelů se některým z nich začaly ztrácet žábry, měnil se tvar hlavy, ocasu, celého těla, změnilo se i zbarvení. Nakonec se larvy proměnily v suchozemské obojživelníky, známé pod jménem axolotl mexický. Největší záhadou bylo, že se jedinci se žábrami, kteří podle všech dosud známých skutečností měli být nedospělí, rozmnožovali. Zatím platilo za nezvratné, že živočich ve stadiu larvy nemůže mít potomstvo. Výsledky dlouholetých pokusů a pozorování však potvrdily, že jsou to skutečně larvy schopné pohlavně dozrávat a dávat plodné potomstvo. Tento jev byl nazván neotenií. Larvy se staly vysoce ceněnými laboratorními zvířaty. Žijí po několik generací v akváriích výzkumných ústavů a rozmnožují se už ve stáří jednoho roku. Jednou z možných příčin neotenie je narušení životního prostředí, v němž axolotl mexický žije.
V roce 1791 se v bývalé Jugoslávii po velkých záplavách podařilo místním obyvatelům chytit do sítí zvláštní živočichy. Měli odpudivý vzhled – bezbarvé protáhlé tělo s malýma nožkama, velké žábry a štičí hlavu bez očí. Měřili přibližně dvacet centimetrů, ale přesto lidem naháněli strach, proto je chtěli upálit. Našlo se naštěstí několik střízlivých lidí, kteří je zachránili a umožnili vědcům je prozkoumat. Teprve v roce 1875 byli objeveni ve vodách podzemní jeskyně Postojna v přímořské oblasti Jugoslávie další podobní živočichové, nazvaní později macaráti jeskynní. Macaráti žijí ve studených podzemních vodách krasových jeskyň, které jsou jinak na obratlovce chudé. Při velkých záplavách a povodních se stává, že jsou macaráti vyplaveni z podzemí do povrchových vod, kde se shromažďují hlavně v hlubších tůních.

Nejbohatší čeledí řádu mloků jsou mločíkovití. Je jich asi 175 druhů a až na dva evropské druhy jsou všichni rozšířeni na americkém kontinentu.
Jedním evropským druhem je mločík s latinským jménem Hydromantes italius. Zdržuje se v labyrintech podzemních dutin a skalních štěrbin, kam zatéká dešťová voda, všude tam, kde je chladno a mokro. Dobře šplhá po skalních stěnách. Má dobrý zrak, o čemž svědčí zvláštní způsob lovu, který připomíná chameleóna. Mločík se přiblíží ke kořisti na vzdálenost asi 3 – 5 cm a bleskově vymrští dlouhý jazyk, zakončený lepkavou ploškou. Nalepenou kořist vtáhne do tlamky a spolkne.
Mločíci z rodu Batrachoseps žijí pod zemí, buď v opuštěných norách hlodavců, nebo ve vlastních, které si sami vyhloubí. Tvarem těla i způsobem života se podobají spíš plazům nebo červům. Pohybují se podobně jako hadi či dešťovky, jejich maličké končetiny jim při tom vůbec nepomáhají. Zato silným a pohyblivým ocasem se opírají o nerovnost půdy a dovedou viset na větvích, pověšení za ocas, hlavou dolů.
Přestože se s mloky odjakživa spojovalo mnoho pověr, např. že když mlok vyleze na strom, otráví tím všechny plody nebo, že spadne-li do studny, otráví vodu, přesto jsou dnes v řadě států chráněni zákonem.