Nepodmíněný reflex

Nepodmíněné reflexy jsou jednoduché, zcela automatické nervové reakce. Tyto reakce jsou vrozené, organismus se je neučí, jejich existenci je předem dána geneticky určeným průběhem nervových vláken.
Vnikne-li prudké světlo do oka – duhovka se smrští a omezí se přítok světla na sítnici.
Slabý úder do šlachy vede ke kontrakci stehenních extensorů. Podráždění sliznice jazyka vede k vyloučení slin.
Všechny tyto reflexní reakce jsou vrozené, neměnné, trvalé, dědičné, nejsou podmíněny učením, proto se nazývají nepodmíněné. Řeší základní důležité funkce lidského organismu  sací, polykací a slinící reflex, vylučování trávicích šťáv, děje související s rozmnožováním.
Základem reflexu je systém aferentních, vmezeřených a eferentních neuronů a jejich synapsí. Přes velké množství vrozených reflexních reakcí neumožňují nepodmíněné reflexy dostatečné přizpůsobování nekonečně se měnícím podmínkám životního prostředí..Dráhy, po kterých probíhají, jsou stále stejné a neměnné. Je to v pohotovosti připravený komplex čekající na spouštěcí podnět.
Nejsložitější formou vrozených reakcí jsou instinkty.
Instinkty jsou neměnné vrozené pohybové reakce, podobně jako nepodmíněné reflexy. U člověka jsou tyto instinkty usměrňovány kůrou mozkovou. Instinktivním chováním nazýváme chování, které nevyžaduje předchozí učení. Dále však řadíme mezi instinkty i takové chování, které má současně uvedené prvky chování vrozeného a je doplněno prvky chování naučeného. Tento případ je typický u vyšších organismů a savců včetně člověka. U vyšších organismů tedy instinktem rozumíme nejen vrozené chování, ale i chování nejrůznějším způsobem pozměněné (zkušeností a pamětí, napodobením nebo rozumnou úvahou, jestliže složkou chování, která určuje jeho směr a cíl je složka vrozená a naučená.
Tento vyšší, komplikovanější typ instinktu bývá nazýván pud např. pud sebezáchovy, pud rozmnožovací.
Př. Instinktivní tendence udržet si určitý optimální příjem potravin a tím i metabolickou rovnováhu.
Subjektivní projev tohoto instinktu “hlad“ nutí zvíře k obstarání potravy, při čemž způsob,
jakým si zvíře tuto potravu obstará, již nemusí být instinktivní, nýbrž může být založen na učení,
zkušenostech.
Komplikované instinktivní chování je zajištěno dědičností a v situacích, pro které byl instinkt vybrán, zaručuje obvykle chování nejúčelnější, aniž bylo třeba se ho pracně učit.
Př. Housenka nikdy neviděla, jak má vyhledávat potravu, a přesto najde listy správného rostlinného
druhu, na který je specializována. Jakmile doroste, začne si vyrábět kuklu, opět aniž se předem
něco takového učila. Kuklu opustí hmyz, který ví, které květy mu poskytnou potravu, jak létat, jak
poznat samičku. Samička ví kam má posléze klást vajíčka.
Vosa si na základě instinktu vyhrabe hnízdo v zemi, pak je obletí, čímž si jeho umístění jednou
provždy zapamatuje a vyletí hledat kořist. Najde-li kořist – housenka druhu na který je
specializována – napadne ji a ochromí žihadlem. Žihadlo neomylně zabodne do těla housenky
tam, kde jsou nervová ganglia, a tím housenku ochromí, ale nezabije. Pak ulovenou housenku
odvleče k připravenému hnízdu a naklade na ni vajíčka. Jestliže však, zatím co vosa loví housenku,
nepatrně změní okolí hnízda přemístěním několika kamínků, vosa hnízdo nenajde
Instinkt tedy funguje účelně jenom tehdy, jestliže všechno probíhá standardně. Pořadí jednotlivých úkonů musí být zachováno, jinak celý mechanismus selže.Takovéto instinktivní chování se zřejmě skládá z celého řetězce jednoduchých úkonů, při čemž dokončení úkonu jednoho navozuje automaticky zahájení úkonu následujícího. Možnosti opravit tento řetěz úkonů, jestliže situace je neobvyklá, jsou nepatrné. Hmyz má zcela nepatrnou schopnost se učit, chová se spíše jako naprogramovaný robot, který neumí nic jiného, to však dovede dokonale, ihned a bez učení. Instinkty jsou dědičné. Bylo to prokázáno i experimentálně.