Nosorožci

„Nosorožci – tanky s rohy“

Přibližně před 40 miliony let se na Zemi začala objevovat podivná monstra. Vyvinula se z tapírů a patřila (a dodnes patří) do stejné skupiny lichokopytníků jako koně, zebry a osli. Jmenují se nosorožci.
Ze tří původních čeledí do dnešních dnů přežila jen jediná. Nosorožcovití (Rhinocerotidae) jsou dnes jedinými zástupci kdysi nejdominantnějších kopytníků. Jen pro příklad, v Kazachstánu ve střední Asii byly nalezeny zkamenělé kosterní ostatky prehistorického nosorožce Indicotheria. Tento obr žil přibližně v době před 35 miliony let, vysoký byl 6 m, dlouhý 8 m a vážil asi 33 tun. Pro vaši lepší představu jinak: na hřbet byste mu mohli plynule nastoupit z druhého patra panelového domu, dlouhý by byl jako náklaďák, a vážil by víc než čtyři afričtí sloni. Drobeček. Proti němu jsou dnešní exempláře hotové miniatury. A to přesto, že největší z nich, nosorožec bílý, je třetím největším suchozemským zvířetem. Hned po slonech.
I když tak vypadá, není nosorožec neohrabaný cvalík. Díky mohutné kostře, která se od jiných lichokopytníků liší vyšším počtem žeber, má nosorožec dostatečnou oporu do života. Přední pár nohou slouží jako střed houpačky, mohutné tělo a velká hlava s ostrým a nebezpečným rohem jsou jako závaží. Pokud se tento několik tun (až 3,6) vážící kolos dá do běhu, je lepší se mu klidit z cesty. Pokud si za svou oběť vybral vás, nepomůže vám ani ochrana automobilem. Zkušení afričtí cestovatelé ovšem dodávají, že pravděpodobnost útoku není tak vysoká, pokud dodržujete základní pravidla. Nosorožec má citlivý čich a hlavně sluch, ale je silně krátkozraký a stojíte-li dál než cca 30 m, nevidí vás. Mimořádně riskantní je ovšem jakýkoliv rozruch kolem nosorožčí maminky, která se stará o svého jedináčka. Jako každá matka si svého mazlíčka hlídá, na rozdíl od matek lidských ovládá smrtelné argumenty. Při její váze a temperamentu se není čemu divit.
Kromě lidí nemají nosorožci v přírodě přirozeného nepřítele. Občasné konflikty s dravci řeší s klidem býložravcům vlastním, aniž by se zapotili. Vlastně se vůbec nepotí, takže se musí tu a tam vyválet v blátě, aby se ochladili. Vrstva bláta, která zaschne na jejich pancéřované kůži, je potom chrání i před parazity a obtížným hmyzem. A kde nestačí bahenní zábal, ochotně pomůžou ptáci klubáci, kteří se klíšťaty a blechami živí.
To, co dělá nosorožce nosorožcem, je jeho roh. Nosorožec sumatránský, dvourohý a bílý mají rohy dva, indický a jávský jen jeden. U největších exemplářů nosorožce bílého dorůstá roh délky až dvou metrů. Je tvořen keratinovými vlákny, která se nejvíce podobají vlasům. Na rozdíl od rohů a parohů neobsahuje kosti a při poškození nebo ztrátě znovu dorůstá. Z pochopitelných důvodů se ale málokdy podaří přemluvit rohatého cvaldu, aby dobrovolně odevzdal svou chloubu.
Nosorožci jsou odedávna považováni za tajemná zvířata. Z jejich rohů se po celá staletí připravovaly „zázračné elixíry“, které měly impotentním a koitu neschopným lidským jedincům, jejichž výjimečnost obvykle spočívala jen v objemu majetku, zajistit tolik žádanou erekci a s ní spojené výkony. Jenže chyba lávky. Stejně jako drtivá většina podobně založených receptur i přípravky z rohu nosorožce nemají pražádný účinek. Falický symbol vztyčeného rohu tak podráždil maximálně jejich chabou fantazii, což bývá většinou málo. Snad i proto se lidským přičiněním ocitli nosorožci na seznamu přísně chráněných zvířat. Bohužel objev Viagry přišel pozdě, a některé druhy byly již nenávratně vyhubeny. I když se jejich celkový počet odhaduje jen na několik tisíc kusů, snad ještě není pozdě. Stále jich zbývá dost na záchranu unikátního svědka prehistorických časů. Poslední dobou se jejich počet ustálil a dokonce začíná mírně stoupat. Že by lidé dostali konečně rozum?