Proti evolučním teoriím existuje v současné době celá řada výtek. Fakt, že na druhé straně máme k dispozici mnoho variant, které více či méně modifikují původní Darwinovu hypotézu, ukazuje, že opravdu ne všechny detaily této teorie do sebe zapadají s přesností hodinového stroje. Nicméně z řady důvodů jsou evoluční hypotézy stále tím nejlepším vysvětlením vzniku a vývoje pozemského života.
V tomto článku se pokusím popsat hlavní výtky, které existují proti evolučním teoriím, stejně jako odpověď evolučních biologů. Oněmi výtkami myslím argumenty alespoň rámcově se pohybující v oblasti vědy, názory jaksi gramotné. Tudíž se třeba vůbec nebudeme zabývat námitkou, že svět je starý 6 000 let a zkameněliny jsou dílem ďábla, stejně tak pomineme třeba možnost původu lidí z Atlantidy, Lemurie či ze Síria.
Bývá dobrým zvykem hned na úvod říct rámcový postoj autora článku: Tedy, evoluční teorie jsou z mého hlediska pro dnešek tím nejlepším vysvětlením původu a vývoje života na Zemi. Nejsou nicméně možná odpovědí úplnou. Oné úplnosti však podle mého názoru rozhodně nedosáhneme tím, že budeme tvrdit "takhle to nebylo", ale spíše dodatkem "bylo to ovšem také takhle", "působilo zde ještě toto".
Výtka první: Hodinky nevzniknou samy
V živých organismech existuje něco na způsob účelnosti, vše do sebe přesně zapadá. Něco takového nemohlo vzniknout náhodou. Pokud třepete kontejnerem řady součástek, nevzniknou vám z toho funkční hodinky.
Odpověď na tuto námitku má několik rovin. Především, základem evolučních teorií je koncepce výběru, některé struktury jsou stabilnější než jiné, dokáží se rychleji rozmnožovat apod. Lze tedy říci, že pokud uspořádaná struktura vykazuje nějaké známky dědičnosti (vlastně je schopná ve svém okolí vyvolat autokatalytickou reakci, kladnou zpětnou vazbu), posléze v prostředí převládne. Jestliže tedy dáte do hromady šrotu hodinky se zabudovanou schopností vytvářet další hodinky, dostanete po čase místo chaosu vlastně uspořádanou sadu hodinek.
Námitka by mohla znít, jak vlastně vznikly ony první hodinky: Zde lze odpovědět, že v takovém prostředí, které předpokládáme před miliardami let na Zemi, se složité organické molekuly vytvářely jaksi automaticky. Aminokyseliny i prekurzory nukleových kyselin se podařilo za těchto okolností vytvořit i v laboratorních podmínkách.
Výtka druhá: Kde je něco "mezi"?
Proč dnes nepozorujeme žádný "plynulý" přechod mezi živou a neživou přírodou,ale ostrou dělící čáru?
Je pravda, že pokusy najít jakési "první organismy", něco "napůl živého", "protoplazmu" apod. skončily neúspěchem. Toto pátrání mimochodem popisuje Stephen Jay Gould ve své i v češtině vzniklé knize Pandin palec.
Možnou odpovědí, nicméně nepříliš přesvědčivou, na onen přechod mezi životem a neživotem, by mohly být viry. Ty nicméně potřebují ke svému rozmnožování další živé organismy, a proto jsou jen stěží oním hledaným vývojovým mezičlánkem (otázka původu virů je samozřejmě námět na celou knihu :-)).
Asi nejlepším argumentem na to, proč už dnes na Zemi nenajdeme onu organickou prapolévku, je již zmíněný příklad s hodinkami. Jakmile jednou vznikly hodinky schopné přeměňovat šrot na sebe samé, onen šrot rychle vymizel, byl "sežrán".
Výtka třetí: Ale co ty první hodinky?
Jak je ale možné, že se tím náhodným přesýpáním ony hodinky vůbec vytvořily? Život nemohl vzniknout náhodou. Existuje navíc druhý zákon termodynamiky, který tvrdí, že ve všech systémech narůstá míra entropie/chaosu. Jak to dát do souladu se vznikem života a vývojem jeho stále složitějších forem?
Předně, pokud budete protřepávat libovolnou směs dostatečně dlouho, opravdu z ní ty hodinky vzniknou. Pokud budete dostatečně dlouho pozorovat nádobu s vodou, jednou se molekuly náhodně rozestaví tak, že v jedné části budou ty rychlé (energeticky bohaté) a ve druhé ty pomalé. Část sklenice se tedy začne vařit, druhá polovina zamrzne.
Výše uvedený příklad je samozřejmě značnou nadsázkou, neboť bychom zřejmě museli čekat déle, než je doba existence vesmíru. Nicméně: Země není rovnovážným systémem, neustále sem proudí energie ze Slunce. Platnost druhého zákona termodynamiky pro takovéto nerovnovážné systémy je poněkud omezená.
Teorie chaosu ukazuje, že ze zmatku za určitých okolností vznikají samovolně a jaksi zákonitě uspořádané struktury. Existuje řada chemických reakcí, ve kterých se rodí různobarevné geometrické tvary a pak třeba pravidelně oscilují. Vývoj živé přírody je snad něčím podobným, byť samozřejmě v nesrovnatelně větší míře.
Výtka čtvrtá: Čas
Oproti náhodnému "protřepávání kontejneru" probíhala pozemská evoluce strašně rychle, musela být tedy nějak řízena. K tomu, aby náhodně vznikly živé organismy, by bylo potřeba (podobně jako u výše uvedeného případu se sklenicí vody) doby delší, než jakou trvá vesmír...
Těžká odpověď, k dispozici máme spíše střípky a náznaky. Předně, na rozdíl od případu se sklenicí s vodou se nacházíme v nerovnovážném systému, kde zřejmě fungují trochu jiné zákonitosti, popisované třeba právě onou teorií chaosu.
O tom, jestli vznik života na Zemi byl nějak "nutný" nebo šlo o "šťastnou náhodu", bychom se mohli přesvědčit pouze tehdy, kdybychom měli k dispozici planety srovnatelné se Zemí před miliardami let - a také ony miliardy let času. Pak bychom teprve zjistili, zda život vznikl na všech planetách, na některých nebo na žádné...
Samozřejmě, o tom, jestli se věci dějí nějak nutně nebo mají jakousi nahodilou volnost, se dá diskutovat velmi dlouho, třeba i v souvislosti s otázkou svobodné lidské vůle. Přidejme tedy ještě několik střípků do mozaiky.
Stephen Jay Gould se třeba domnívá, že vznik života jako takového byl zákonitý a zřejmě by k němu došlo za uvedených podmínek vždy, "šťastnou náhodou" byl však vznik vyšších organismů. Samozřejmě, jde pouze o teorii.
Lze argumentovat i tak, že na naší planetě vznikl život a inteligence prostě proto, že jinak bychom se nad jeho přítomností nemohli zamýšlet. Snad existují někde ve vesmíru planety podobné Zemi, kde k oněm šťastným náhodám nedošlo. Není tam však nikdo, kdo by si mohl spokojeně zamnout ruce nad tím, jak ten počet pravděpodobnosti skvěle funguje. Všude, kde bude otázka položena, muselo dojít k oněm šťastným náhodám...
Posledním dodatkem, který ovšem stojí mimo dnešní převládající biologický proud, je tzv. kvantová biologie. Podle tohoto směru mají živé organismy jakýsi přístup ke kvantovým jevům i s jejich neurčitostí. Jakoby "vidí" možnosti, které jsou před nimi, ony alternativní budoucnosti, a pak si samozřejmě volí spíše výhodnější než znevýhodňující mutace.
Tato hypotéza je samozřejmě velkou většinou biologů odmítána a pokládána spíše za "mystiku", uvádím ji především jako doklad toho, že dnešní darwinismus není nějak monolitický, ale existuje v něm celá řada více či méně ortodoxních směrů (konec konců, autor teorie sobeckého genu, neodarwinista Richard Dawkins, řekl, že v jeho hypotézách by Darwin jen stěží vůbec poznal svou původní teorii).
A zda tedy evoluce byla náhodná nebo nějak "řízená"? Otázka je to spíše filosofická, to, že evoluce mohla vůbec proběhnout, je každopádně nějak "zapsáno" do vlastností hmoty. Co si s tímhle argumentem počít dál, to už zachází spíše za hranice vědy. Nicméně, ještě se k této otázce dostaneme...
Výtka pátá: Testovatelnost vědeckých teorií
Vědecká teorie musí být především testovatelná. Pokud nemáme k dispozici ty jiné planety a nemůžeme provést nějaký ověřovací experiment, pohybujeme se mimo hranice vědy. Je vůbec darwinismus vědou?
To je námitka dosti zásadní a někteří odpůrci, ale i příznivci Darwina proto tvrdí, že evoluční teorii by spíše slušelo označení "hypotéza". Chybí nám jednoznačný důkaz pro nebo proti.
Jakési nepřímé důkazy zde přesto jsou. Ona dnešní věda může vůbec s přímými důkazy pracovat už jen dosti obtížně - fyzikové by třeba potřebovali stále větší a dokonalejší cyklotrony. Bohužel už nebádáme v době, kdy se teorie "cukr není rozpustný ve vodě" dala jednoduše otestovat tím, že jsme ten cukr do té vody nasypali.
Například hypotézu o Velkém třesku uskutečněném před miliardami let nemůžete nějak přímo potvrdit či zamítnout vůbec. Přesto ale i z takových zdánlivě netestovatelných hypotéz vyplývají ověřitelné důsledky. V případě představy Velkého třesku byl takovým nepřímým důkazem objev reliktního záření.
V případě darwinismu zde máme jako doklad třeba rozpletení (nejen) lidského genomu. Ukázalo se, že například parazité mají genetickou informaci často značně poškozenou. Také bakterie lepry obsahuje ve svém genomu řadu nefunkčních úseků, jež se jen o zlomek liší od těch funkčních, které nalézáme u jiných organismů. Přesně tak to darwinisté a genetici očekávali: Logickým výkladem je, že parazité nepotřebují syntetizovat řadu látek, neboť to za ně učiní hostitelský organismus. Z tohoto důvodu nebyla mutace "znefunkčňující" genom smrtící a mohla se v populaci klidně rozšířit.
V lidském genomu byla nalezena celá řada úseků, které odpovídají jednotlivým virům, jež se "vetkaly" během evoluce přímo do naší DNA. Vůbec je třeba říci, že objevy na poli genetiky jsou pro potvrzení platnosti Darwinovy hypotézy velmi významným plusem.
Pádným argumentem je i samotná struktura eukaryotických buněk, v nichž řada organel vznikla jaksi "splynutím" více organismů. Třeba mitochondrie i chloroplasty byly původně bakteriemi pohlcenými buňkami našich předků. Tyto "cizorodé" organely si dodnes zachovaly svou vlastní DNA (mitochondriální DNA dědíme pouze po matce, ve spermiích není vůbec obsažena). Můžeme na základě genetické analýzy také stanovit, jakým mikroorganismům jsou naše dnešní "součásti" nejpodobnější.
Výtka šestá: Funkčnost pouze v celku
Oblíbeným argumentem proti evoluční teorii je komplexita a provázanost všeho živého. Věci by nefungovaly, kdyby byly jen "napůl". Polovina křídla by vám byla k ničemu. Ke vzniku křídla však asi bylo potřeba více mutací. Jak to, že se tedy vůbec objevilo?
To je opět dosti zásadní argument a odpovědí jsou zase pouze střípky. Především, orgány nemají účel daný nějak natvrdo. Tak třeba křídla původně zřejmě nesloužila k létání, ale archeopteryx jimi mohl vířit okolní vzduch a chytat díky tomu motýli a hmyz (ano, onen tak hrozivě vyhlížející zubatý prapták měl ve skutečnosti velikost dnešního holuba :-)). Peří zase původně nesloužilo k létání, ale jako tepelná izolace. (Evolučním biologům zabývajícím se detailně vznikem ptáků se tímto omlouvám, šlo mi spíše o příklady).
Významným důkazem pro evoluční teorie není ani tak nějaká harmonie a dotaženost věcí k dokonalosti, ale právě spíše existence nedokonalostí. Vidíte, že nějaký znak/orgán příslušnému organismu dosti překáží a vlastně nemá smysl. Odpovědí je, že byl účelný v nějakých předchozích vývojových fázích, nyní je však velmi obtížné ho prostřednictvím mutací nějak změnit. Ona vývojová rezidua jsou třeba zbytky ocasu u člověka.
Tím však není řečeno, že umíme rekonstruovat "stupňovitý" vznik veškerých vazeb a vztahů, které se kolem nás vyskytují. Například paraziti, jejichž životní cyklus probíhá hned ve více hostitelských organismech, jsou vcelku oříškem.
Výtka sedmá: Chybí spojovací články
S argumentem, že nemá smysl existence poloviny křídla, stejně tak s námitkou, že chybí spojovací články mezi živou a neživou přírodou, souvisí i tvrzení, že v přírodě nenacházíme přechodové formy mezi jednotlivými druhy. Kreacionisté zejména zpochybňují existenci přechodových článků mezi lidoopy a člověkem. Jak naložit s těmito námitkami?
Jedna z odpovědí na tuto výtku je vskutku velice elegantní. Pokud propočítáte pravděpodobnosti zachování nějakých schránek organismů (fosílií), vyjde vám, že existence nějakých kompletních vývojových stromů, přesně dokumentovaných paleontologickými nálezy, je velmi málo pravděpodobná. Takže paradoxně, dodává se, pokud by ony žebříčky byly někdy k dispozici v kompletní podobě, je na tom něco podezřelého a spíše to dokládá Boha než Darwina :-). Jiná věc však je, že onen kompletní vývojový strom získáme možná prostředky současné genetiky.
Co se týče chybějících nálezů v nejstarších dobách, pravděpodobnost uchování fosílie s časem samozřejmě klesá (a pokud obecně platí, že starší geologické vrstvy leží obvykle níže, také se nám ony starší fosílie podaří s menší pravděpodobností najít). Navíc, jednobuněčné organismy předcházely těm mnohobuněčným a je logické, že stopy po nich se hledají hůře. A i v případě organismů mnohobuněčných neexistovaly v první fázi pevné schránky. Předpokládá se, že vápencové kostry se například objevily až ve chvíli, kdy bylo potřeba v mořské vodě nějak "srazit" a tím detoxikovat vápenaté ionty, které byly pro tehdejší organismy jedovaté.
Co se týče vzniku a vývoje člověka, nálezů je celkem dostatečné množství. Poslední objevy ovšem ukazují, že představa lineárního vývojového žebříčku byla příliš jednoduchá. Východní Afriku v posledních pěti milionech let obývalo velké množství navzájem si dosti podobných hominidů a není úplně jasné, kteří z nich byli našimi předky a kteří slepými vývojovými větvemi.
Výtka osmá: Chybějící podobnost
Paleontologové byli původně k Darwinově teorii dosti skeptičtí. Už z názvů prvohory, druhohory apod. lze soudit na to, že před sebou nemáme vývojovou linii, ale spíše nějaká navzájem ostře ohraničená období.
První odpověď: I tam, kde se jedná o skutečné kontinuum (např. světelné spektrum) musíme pro popis zavést oddělené, jakoby diskrétní pojmy (barvy). Nicméně tato odpověď úplně neobstojí, v případě geologického a biologického vývoje opravdu před sebou nemáme příliš lineární vývojový strom. Pojďme tedy odpovědět oklikou.
Jedním z velkých protivníků evolučních představ byla teorie katastrof. Tato koncepce tvrdila, že druhy nevymíraly postupně, ale při velkých pohromách, z nichž poslední třeba mohla být biblická potopa světa. Po takové katastrofě musel být život vždy stvořen znovu. Proti tomu stála původní Darwinova představa o víceméně plynulém vývoji pozemské biosféry.
V tomto bodě se Darwin podle všeho mýlil a evoluční teorii bylo třeba modifikovat. Stephen Jay Gould mluví o své koncepci jako o gradualistické rovnováze, tedy střídání rovnovážných stavů a náhlých zvratů, ještě dále zachází třeba David Raup ve své knize O zániku druhů (parafráze Darwinova Původu druhů)). Raup už přímo používá termínu velká vymírání. Při jednom z nich, k němuž došlo v permu (konec prvohor), vymizelo 90 % všech tehdy žijících druhů.
Co však darwinisté tvrdí, je, že přeživší druhy se po každé takové katastrofě staly základem pro nové tvorstvo, nebylo třeba, aby život vznikal znova. Konec konců, i přes jaksi "skokovitý" charakter vývoje pozemské biosféry platí, že biologické světy, které jsou v čase bližší, jsou si také podobnější.
Mimochodem, po takovém velkém vymírání se náhle uvolnila celá řada ekologických nik. To samozřejmě v následujícím období podstatně zvýšilo rychlost vývoje a novou diverzifikaci biosféry. Procesem tohoto typu byl třeba nástup savců na počátku třetihor, kterým uvolnilo místo vyhynutí dinosaurů.
Otázkou, která stojí poněkud mimo rámec naší polemiky, je to, zda se velká vymírání dostavují nějak pravidelně. Nehodláme teď řešit ani spor o to, zda jejich příčinou (všech? některých?) je střetnutí Země s velkými nebeskými tělesy typu asteroidů.
Mimochodem: Pokud byla Země v minulosti například zasažena velkou dávkou záření z nedaleko vybuchnuvší supernovy, přežily organismy selektivně podle své schopnosti snášet záření. To poněkud zpochybňuje představu, že by evoluce měla nějak preferovat vznik "dokonalejších" struktur a spíše zvýrazňuje zcela nahodilý charakter takového procesu.
Zde je opět těžká odpověď: Co je náhodné, co je dokonalejší apod., to zase spadá alespoň zčásti do domény filosofie. Dodat však lze, že k vymíráním nedocházelo pouze při velkých katastrofách, ale i za "standardních" podmínek, kdy pro přežití v řece měla smysl aerodynamická dokonalost ploutví. A zcela na okraj, dávka kosmického záření samozřejmě zvýšila pravděpodobnost mutací a tím vlastně opět evoluci urychlila...
Výtka devátá: Boj o život
Kdyby nebylo činnosti člověka, v přírodě by existovala harmonie a rovnováha, žádný boj o život, kde ji jde každý s každým po krku. Darwinismus nám podává zcela nesprávný pohled na život.
S tou rovnováhou je to dost ošemetné. Rovnovážné stavy existují pouze při konstantních podmínkách, při změně vnějších podmínek se karty rozdávají znova. Existenci velkých i menších vymírání lze pokládat za prokázanou. A i ona rovnováha má spíše dynamický, neustále oscilující charakter, kdy se třeba pravidelně mění poměry predátorů a jejich obětí.
Příklad: Přemnoží se zajíci, následně se uživí více rysů, přemnoží se rysi, téměř vyhubí zajíce, značná část rysů zemře hlady... Spíše než přímky lze tedy početnost obou druhů popsat dvěma vůči sobě navzájem posunutými sinusoidami...
Výtka desátá: Nic nemá smysl
Evolucionistům se často podsouvá, že podle nich neexistuje žádný Bůh či vyšší smysl světa. Je takové obvinění oprávněné?
Vědecká teorie samozřejmě nemůže řešit metafyzické otázky typu existence Boha, třebaže zpochybňuje doslovné chápání například některých biblických pasáží. To ale konec konců činí i celá řada jiných vědeckých teorií, včetně představy Velkého třesku. Pokud mi je známo, mezi evolučními biology je možná menší procento nábožensky založených lidí než mezi astrofyziky, ale nemám k dispozici žádná data, jde spíše o můj osobní dojem.
Co se týče smyslu světa, myslím, že asi nejlepší charakteristika evoluční teorie je, že svět kolem nás mohl vzniknout do viditelné podoby, aniž by zde nějaký smysl byl. Jedná se však opět spíše o záležitost víry, "nemusí mít" neznamená "nemá". A třebaže většina evolučních biologů bude spíše tvrdit, že evoluce nemá cíl a jde jenom o to, že některé struktury jsou za určitých podmínek stabilnější než struktury jiné, intuitivní představa by nám mohla stejně tak dobře napovídat, že oním cílem, jakýmsi atraktorem, který k sobě vše přitahuje, je vznik stále složitějších struktur, eventuálně dokonce přímo vědomí/inteligence.
Jak je komu libo.
Výtka jedenáctá: Máme být zlí?
Pokud evoluční biologie vidí všude boj na život a na smrt, nehlásá tím vlastně bezohlednost a představu, že stejně by měla být uspořádána i lidská společnost?
Proti evolučním teoriím nevystupují pouze některé náboženské kruhy (i když k vlivným evolucionistům patřil v minulém století například jezuita Chradin a i v době Darwina se za hypotézu postavili někteří představitelé anglikánské církve), ale i politická levice, která spojuje Darwinovu evoluci s kapitalismem 18. a 19. století, volným trhem, absencí sociální politiky apod.
Odpověď první: Věda popisuje svět, jaký je, neříká nic o tom, jaký by být měl.
Odpověď druhá: Evoluční teorie netvrdí to, že nutně přežijí ti nejbezohlednější (a už vůbec ne to, že bychom měli být bezohlední). Není pravda, že by přírodní výběr za každou cenu preferoval přežití sobečtějších jedinců. Při modelování evolučně stabilních strategií naopak zvítězily spíše strategie "hodné". Prostě se ukazuje, že jako je za určitých podmínek preferovaným chování sobectví, za jiných je to altruismus. Jsme jakousi směsí obou těchto vlastností.
Odpověď třetí: Připustit, že řada našich vlastností je geneticky podmíněných, neznamená však ještě nějaký determinismus a neodvratnost. Zakladatel koncepce Sobeckého genu Richard Dawkins tvrdí, že jeho teorie nic nevypovídá o svobodné vůli. Geny mají na naše chování vliv pouze ve statistickém měřítku.
Na druhé straně ale není dobré zavírat oči ani před genetickými základy našeho jednání, včetně těch případů, které dnes vnímané jako negativní. To vůbec neznamená, že bychom se měli vzdát našich představ o civilizovaném uspořádání společnosti. Je ale dobré si připustit, že vzhledem k naší genetické výbavě nemusí být splnění těchto ideálů tak jednoduché a přímočaré, jako kdyby byl člověk od své přirozenosti nějak "absolutně dobrý".
"My, to jest naše mozky, jsme dostatečně oddělení a nezávislí na našich genech, abychom se proti nim bouřit mohli... Jsme vytvořeni jako nástroje genů, ale můžeme se vzepřít našim stvořitelům. Děláme to v malém pokaždé, když používáme antikoncepci. Není důvod, proč bychom se nemohli bouřit i ve velkém," říká v této souvislosti Richard Dawkins.
A jiný z autorů teorie sobeckého genu, George Williams, dodal: "Přírodní výběr bychom neměli ani přijmout, ani od něj utíkat, ale měli bychom se mu postavit."
Výtka dvanáctá: Nejsou jen geny
Geny a jejich mutace, darwinovský přírodní výběr, to prostě nestačí k vysvětlení všech jevů, které pozorujeme v živé přírodě.
Možná ano, a možná ne. To, že dochází ke genetickému přenosu informace, ještě neznamená, že je to cesta jediná. Existuje například teorie morfopolí, podle které se informace jaksi "propisuje" celým světem. Pokud na určitém místě převládne na křídlech motýlů nějaký vzor, budou tím nějak ovlivněny i barevné vzory na křídlech zde žijících ptáků (zde lze podat i darwinovský výklad, že jde o mimikry a výsledek toho, že se za sebe jednotlivé druhy navzájem maskují). Podle představy morfopole se však podobné vzory v této lokalitě třeba objeví i na ploutvích ryb.
Teorie morfopole poměrně úzce koresponduje s myšlenkou tzv. memů, to jest jakýchsi psychických jednotek, které se šíří negenetickými mechanismy napříč lidskou kulturou, ale můžeme je zaznamenat třeba i u šimpanzů nebo zpěvných ptáků. Přes memy se pak objasňuje existence takových z čistě genetického hlediska nelogických jevů, jako je například dobrovolný celibát.
Občas problesknou i informace o tom, jako by se určité informace šířily i lamarcisticky (podle jména biologa, který vypracoval před Darwinem konkurenční evoluční teorii), to jest předáním "získaných" vlastností potomkům. Na vysvětlenou: Pokud se ochladí, nemůže lední medvěd nijak předat do další generace informaci, že by bylo dobré změnit genetickou výbavu a nechat si narůst lední kožich. Darwinismus se na věc dívá tak, že zde žádná informace neteče, ale v další generaci prostě převládnou (ať už to označíte za náhodu nebo za zákonitost) jedinci s hustšími kožichy.
U člověka i vyšších živočichů samozřejmě platí, že informace se šíří i prostřednictvím výchovy. Občas se však objeví možnost, že by nějak takhle mohla prosakovat i informace u nižších organismů. Problémem však mj. je i to, že lamarkismus si získal velmi špatnou pověst, když byl v období stalinismu vládnoucím směrem sovětské biologie (navíc ve velmi upadlé podobě, označované po svém hlavním hlasateli jako lysenkismus). Klasická mendelovská genetika byla tehdy jako "buržoazní pavěda" na indexu...
Závěr
Může se ukázat a možná se i ukáže, že vývoj pozemské biosféry byl procesem příliš komplikovaným, než aby se dal bezezbytku popsat teorií z předminulého století. Zdá se mi však, že nové příspěvky spíše doplňují původní Darwinovu hypotézu, než že by ji jakkoliv popíraly. Tedy mým osobním názorem rozhodně není "takhle to nebylo", ale "takhle to bylo, mohlo se však stát i něco navíc".
Pod křídly neodarwinismu dnes existuje větší množství různých teorií, některé značně neortodoxní (v tomto článku byla zmíněna např. kvantová biologie či koncepce morfopolí). Rigidně chápaný darwinismus (v USA jsou někteří jeho nejhorlivější hlasatelé obviňováni i z projevů na hranici fundamentalismu) je jednou věcí, evoluční teorie jako takové jsou však o něčem trochu jiném. Konec konců, netýkají se pouze živých organismů, ale i řady jiných struktur, od částeček jílů přes burzovní strategie až po černé díry či vývoj softwaru. Ale to už je opravdu o něčem trochu jiném...
25. říjen 2007
3 745×
3492 slov
