Oceány a moře

Oceány a moře pokrývají více než 70% zemského povrchu. Jejich síla a moc vyvolává mnoho nejrůznějších pocitů, od strachu až k úctě. Přesto jsou právě člověkem nejvíce zneužívány a znečišťovány.

Vylovíme oceány – holocaust po hladinou

Moře poskytovalo své plody člověku od pradávna. Lov ryb a jiných živočichů má stejně dlouhou historii jako sám člověk. Nejsilnější útok člověka na mořské živočichy nastal asi před
100 lety a od té doby se stále zintenzivňuje.
Prvními a snadnými terči byli mořští savci, žijící ve velkých koloniích, především šlo o tuleně. Právě před koncem 19.století byl na březích Antarktidy, téměř vyhuben rypouš sloní a lachtan medvědí.
Mezi nejdramatičtější příklady, patří vyhubení pomalé velryby Grónské s nímž začali již v 18.století na Špicberkách Angličané, Holanďané a Dánové. Během krátké doby však byla tamní loviště zcela vylovena a velrybáři táhli do jiných částí oceánu a pomalu zdokonalovali techniku.V roce 1868 vynalezl nor Toyn harpunové dělo a tím byl osud velryb zpečetěn. Souběžně s vývojem velkých rybolovných flotil, bylo za pouhých 80 let 20.století uloveno více jak 2 mil. kusů těchto nádherných a tajuplných tvorů. Podle odhadů Mezinárodní velrybářské komise zbylo například z původních 250 tisíc plejtváků obecných nanejvýš
450 kusů.
Po akcích ochránců přírody, kteří v 70.letech pomohli dostat obrázky velrybích jatek na televizní obrazovky, se přístup k těmto velkým savcům radikálně změnil. Lidé nyní touží spatřit tyto obry především živé.
V roce 1985 vstoupil v platnost celosvětový zákaz lovu velryb. Dnes existují jen dvě země, Japonsko a Norsko, které velryby dosud loví, údajně pro vědecké účely. Přesto se maso, z těchto „vědecky ulovených velryb‘‘ stále dostává na stůl luxusních japonských restaurací. Jen v loňském roce bylo v japonských vodách pro vědecké účely uloveno téměř 1000 plej- tváků malých.
Nejde však jen o lov velryb. Tradiční rybářství se dnes změnilo v průmyslové odvětví, které je schopno narušit rovnováhu složitého mořského ekosystému.
Rybáři se sjíždějí do míst, slibujících velké výdělky. Jejich počty se stále zvyšují, až přerostou únosnou hranici. Protože není v zájmu nikoho, aby se omezoval a lovil v přijatelném měřítku, zdroje se nakonec vyčerpají. Rybáři se přemísťují jinam a zanechávají za sebou zdevastovaná loviště a rozpadlé vesnice na pobřeží.
Vývoj ekonomiky tento problém ještě zhoršil. Velké plovoucí továrny na zpracování ryb mají na svědomí dvě třetiny celosvětového úlovku. Problém je ovšem v tom, že pracují velmi neefektivně. Oproti malým rybářům, lovícím tradičním způsobem a schopným zpracovat vše co uloví, vrací tyto obrovské plovoucí konzervárny velkou část zabitých ryb zpět do moře jako nepoužitelný odpad. K takovémuto zbytečnému drancování moří dochází díky používání tzv. tenatových sítí.
Tenatové sítě vynalezli rybáři již před několika staletími hlavně pro lov tuňáků a mečounů, ale teprve v 60.letech 20.století bylo jejich používání vylepšeno. Sítě jsou připevněny ke spodkům rybářských lodí, odkud visí kolmo dolů. Problém je ovšem v tom, že sítě svými oky zachytí všechny živé tvory, aniž by tito byli cílem lovu. Uvíznou v nich delfíni, žraloci i želvy ( obr.1 a 2 ) Když se do sítí chytí kytovci, nemohou vyplout nad hladinu aby se nadechli a tím se vlastně se utopí. Utopí se i velké množství mořských ptáků, kteří se při lovu potápějí pod hladinu. Tento způsob výlovu provozují hlavně flotily z Japonska, Thaj-wanu a Koreje.
První, kdo vážně upozornil na devastující účinek tenatových sítí, byla ekologická organizace Greenpeace. V roce 1990 udělali její potápěči v Tasmanově moři několik snímků, které měly dokumentovat, kolik živočichů nechtěně v sítích uvízne. Hned první den se chytila unikátní velryba skákavá a velké množství delfínů a žraloků. Rozsah těchto operací je opravdu alarmující.Oceánologové odhadli, že v důsledku lovu tenatovými sítěmi tu každý rok zahyne nejméně 750 tisíc mořských ptáků a na 120 tisíc delfínů, velryb a tuleňů.
V prosinci 1989 přijalo Valné shromáždění OSN, s platností od 1.července 1991 rezoluci, vyzývající k zákazu lovu do tenatových sítí. To dává do budoucna velkou naději i přesto, že
Tchaj-wan, který je velkou rybářskou zemí, není členem OSN a tak vše co provozuje na volném moři, zůstává mimo dosah jakéhokoliv právního řádu.
Postupné plenění jedné rybolovné oblasti za druhou je obžalobou našeho chování vůči bohatství, které nám oceány a moře poskytují. Bylo by nutno snížit obsah rybolovu na takovou míru, aby se zásoby ryb stačily obnovovat. Bylo by třeba přistoupit alespoň na kompromis mezi zájmy ochránců přírody a zájmy průmyslu.

Časovaná bomba - odpady

Život v mořích a oceánech není ale ohrožen jen bezcitnými rybářskými flotilami. Přesto, že je v oceánech obrovské množství vody, jsou stále více znečišťovány odpadem všeho druhu a tím je ohrožen i život v nich.
Po mnoho století vypouští lidstvo množství nečistot do toků v domnění, že se jich takto navždy zbaví. Dlouhou dobu jsme se domnívali, že nezměrné prostředí oceánů nemůžeme nijak poškodit a byli jsme přesvědčeni, že mají nekonečnou schopnost rozpouštět a rozptylovat náš odpad. Z potrubí na plážích nebo v moři stále vytéká odpad všech druhů s barev (obr.3). Všechny druhy odpadů, počínaje obaly z plastů, které se nerozkládají a ohrožují živočichy, odpady z nemocnic, toxické náklady, které se ztratily na moři, a vůbec všechny nejrůznější druhy lidmi produkovaného odpadu jsou každodenně vyplavovány z moře na pobřeží.
Naše touha rekreovat se na plážích moří je téměř neuspokojitelná. Turistika bude i nadále hlavním zdrojem příjmů pro obyvatele žijící na pobřeží. Zvýšený počet turistů zvyšuje ovšem i počet lidí zde žijících ( obr.4). Odhaduje se například, že celková populace v oblasti Středozemního moře se každoročně v průběhu letních měsíců zdvojnásobí. Podle prognóz OSN se dá očekávat, že v roce 2025 navštíví tuto oblast asi 760 miliónů turistů.
Tento příliv lidí znamená, že jsou do moře vyhazována nebo vypouštěna ohromná množství odpadu. Může se tím zastavit přístup kyslíku, což nakonec zcela zničí vodní rostliny na dně moře. Rozsah znečištění je dnes tak ohromný, že v celé pětině plochy oceánů je propustnost slunečního záření vlivem znečištění až o polovinu menší.
Naše nadšení pro krásy pobřeží vede také ke skutečnému vyhubení např.želv, které pro svůj vývoj potřebují klidné prostředí bez lidí. Také stav korálových útesů je dostatečným příkladem škod, které mohou turisté napáchat jejich bezohledným sbíráním jako suvenýrů. Podmořský život také trpí činností potápěčů, kteří lezou po útesech, ale i kotvami lodí, které jsou vlečeny po mořském dně dokud se nezachytí.
Nečistoty v mořích se stále více koncentrují. Žádný div, že se přísun různých znečištění projevuje na zdravotním stavu mořských živočichů a má za následek jejich postupné vyhubení. Příkladem mohou být ústřice v americkém zálivu Chasepeake.V tomto zálivu se vyskytovalo tolik ústřic, že dokázaly všechnu vodu v zálivu přefiltrovat za pouhé tři dny. Od roku 1870 klesl jejich počet téměř o 99 %, takže k přefiltrování stejného množství vody nyní potřebují celý rok.
Kromě vypouštění splašků do řek, se některé podniky zbavují odpadů i tak, že je vyvá-
žejí na lodích na širé moře a tam je vypouštějí. Díky akcím ochránců životního prostředí a také některých evropských vlád musí např. Velká Británie do konce roku 1998 ukončit vypouštění svých odpadových kalů do Severního moře (obr.5).
Ještě nebezpečnější je ukládání jedů a radioaktivního odpadu ve speciálních sudech na mořské dno. Aktivita většiny radioaktivních prvků , které jsou tak odstraňovány, trvá staletí až tisíciletí. Nádoby do nichž se odpad ukládá sotva vydrží tak dlouho odolávat korozi. Ve vodách východního pobřeží USA , kde byly v 60.letech tyto odpady ukládány, byla již zjištěna mnohonásobně vyšší koncentrace radioaktivity, ve srovnání s výchozími hodnotami.
Asi 800 km od západního pobřeží Velké Británie je místo, kam členské státy NATO ukládají velké množství radioaktivního odpadu. Uvádí se, že dnes je tam uloženo přes 90 tis.
tun životu nebezpečných látek. V blízkosti takovýchto skládek se pohybuje značné množství vodních živočichů, převážně ryb, které jsou ozařovány. V Sanfranciském zálivu bylo z 16.tis. vyšetřených ryb 12% s rakovinovými nádory. Jestliže se důsledky záření z radioaktivních odpadů projevují na mořských živočiších, nemůže se jim vyhnout ani člověk, který tyto živočichy konzumuje. To se v prvé řadě týká rybářů jejichž hlavní potravou jsou ryby, ale stejně tak gurmánů kteří si v nejluxusnějších restauracích pochutnávají na kontaminovaných rybách, ústřicích, krevetách apod.
Znečišťování moří je stále více důsledkem činnosti člověka na pevnině, daleko od moře. Odpadové kaly z velkým měst, stejně jako hnojiva ze zemědělských oblastí, přispívají k růstu a přemnožení některých druhů řas. Jeden z těchto druhů vytváří nevzhlednou pěnu na okraji hladiny. Při rozkládání z ní vzniká černý sliz, který páchne po shnilých vejcích. Výskyt slizu z těchto řas donutil odpovědné úřady v oblasti Janovského zálivu vybudovat 35 km dlouhou hráz, která zabraňuje řasám proniknout až k pobřeží. Některé řasy zase vypouštějí látky, které se hromadí v tělech měkkýšů a pro lidi jsou toxické. Podobné látky z jiného druhu řas způsobily např. masový úhyn lososů v norských fjordech.
Nejen ve světě, ale také u nás jsme svědky bezohlednosti vůči vodním tokům. Vždyť jen v naší republice je už asi 500 km toků bez života a 5000 km je silně znečištěno a tyto nečistoty rovněž směřují do světových moří.
Doufejme, že oceány už brzy přestanou být považovány za jámy na odpadky, o jejichž jedovatosti a škodlivosti už dnes nikdo nepochybuje.
Jediná cesta, jak ozdravit a oživit mrtvé toky, hynoucí jezera a churavějící moře je důsledné čištění odpadních vod.

Ropa a moře

Znečišťování moří ropou nabývá stále větších rozměrů a místy dostává formu lokálních katastrof.
Ropa byla sice známa už od středověku, například v babylónské říši, ale tehdy se využívala nanejvýš k léčebným účelům nebo ke kouzlům. Teprve v tomto století se stala významným zdrojem energie. Hlavní zdroje ropy leží většinou mimo těžiště průmyslové výroby a proto se dopravuje buď potrubím nebo cisternovými loděmi.
Až do 50.let nebyly cisternové lodě či tankery velkých rozměrů, a tak jejich ztroskotání příliš neohrožovalo mořské organismy. Ani množství ropy, které se dostávalo do moře při jejich vymývání, nepřesahovalo hranici, kdy mohlo být zneškodněno přirozenou bakteriální cestou.
Ke zvlášť rychlému nárůstu počtu obřích tankerů došlo v roce 1967 tedy v době, kdy byl za války s Izraelem vyřazen z provozu Suezský průplav. Ten byl vybudován v letech
1858-1869, je dlouhý 161 km a průjezd jím trvá pouze 15 hodin. Aby se majitelům tankerů vyplatila dlouhá cesta, kterou museli podniknout kolem jihu Afriky, nabývaly tankery stále větších rozměrů. Za dobu své existence napáchaly obrovské škody na mořských organismech a živočiších. Podle odhadů odborníků uniká při normálním provozu těchto lodí a při čištění jejich nádrží do moře asi 33 tisíc tun ročně. To je už ovšem množství, které je pro mořské organismy obrovskou zátěží.
Daleko horší jsou poměrně časté havárie cisternových lodí a moderních supertankerů. Tyto havárie jsou způsobeny několika okolnostmi. Supertankery jsou příliš těžkopádné, mají velmi dlouhou brzdnou dráhu a tak ztroskotávají snadněji než menší lodě. Kromě toho se koncerny průmyslových zemí, které tankery vlastní, snaží vyhnout zdanění a přísným bezpečnostním předpisům svých zemí a proto si opatřují registraci v některých rozvojových zemích. V důsledku toho vlastní například Libérie největší flotilu obchodních lodí na světě.
Protože kontrola bezpečnostních opatření bývá v těchto zemích velmi povrchní, bývají mnohdy v provozu již vysloužilá plavidla, jejichž ztroskotání je při vysokém pojištění pro majitele spíše ziskem než ztrátou. Málokoho pak zajímá dopad takovéto havárie pro daný úsek moře a pobřeží.
Jednu z největších ekologických katastrof způsobila havárie cisternové lodi Amoco Cadiz (obr.6 ) v březnu 1978, plující právě pod liberijskou vlajkou. Tehdy se do moře vylilo 60 tisíc tun ropy. Na počátku bylo znečištěno 72 km pobřeží , ale počátkem dubna se otočil vítr a hnal ropnou skvrnu opačným směrem a koncem dubna, tedy měsíc a půl po havárii, bylo zasaženo již 300 km pobřeží ( obr.7 ).
Pohroma, valící se v důsledku této havárie na mořské živočichy, byla ohromná. Někteří sice mohli utéct ze znečištěné zóny, horší to bylo s těmi, kteří byli zasaženi nenadále, nebo kteří jsou nepohybliví, jako například ústřice. Z ústřičných líhní muselo být zničeno 6 tisíc tun ústřic pro nepoživatelnost.
Žalostný pohled byl na vodní ptactvo, zvláště alky (obr.8 ). Ropný povlak zbavil jejich peří tuku, což vedlo buď k jejich utopení, nebo v důsledku ztráty tepelné izolace zmrzli. Mnozí z nich se přímo otrávily ropou. Vyčištění pobřeží od ropy stálo francouzskou vládu 700 mil.franků (obr.9 ).
V posledních 20 ti letech se začalo s vrty na naftu v pobřežním šelfu mnoha zemí. To je pro čistotu mořské vody velké riziko. Ropa uniká do moře už při samotných těžebních pracích. Havárie vrtných plošin nejsou žádnou vzácností, protože věže jsou vystaveny silným bouřím, kterým se nemohou vyhnout a někdy dojde i k výbuchu. Například v šelfu zátoky
Campeche začala 10. Prosince 1978 vrtat společnost Petroleos Mexikanos, 3.června 1979 vybuchl průzkumný vrt a požár a výlev ropy byly zastaveny až 23.března 1980, tedy po 290 dnech. Výbuch zničil celé zařízení, takže se ropa mísila s vodou hned u dna. Na pobřeží se dostalo asi 120 tisíc tun ropy, a zahynulo při tom na 4 tis. mořských ptáků.
Vážné nebezpečí spočívá i ve válečných konfliktech v blízkosti ropných polí. Počátkem března 1983 při bojových operacích mezi Iránem a Irákem byla zasažena jedna z vrtných plošin ropného pole Navrúzu. Došlo tak k jedné z největších ekologických katastrof. Koncem dubna už pokrýval „ropný koberec“ přes 20 tisíc km2 Perského zálivu. Denně zde unikalo asi šest tisíc barelů ropy ( 1 barel je 159 l ). Za války v Perském zálivu, v roce 1991, Irácká vojska Saddáma Husajna vypustila do moře milióny barelů ropy, a škody které takto napáchala nelze ani řádně odhadnout.
Ve srovnání se splašky, které se dostávají do moří z průmyslových závodů a měst, je sice znečištění ropou plošně omezené, ale škody jím způsobené jsou značné.

Před věkem rozumu a před nástupem moderní vědy připisovali naši předkové vždy svým řekám, jezerům, oceánům a mořím zvláštní duchovní nebo posvátný význam. Za znesvěcení
se považovalo poškození čistého pramene nebo krásné řeky, protože to byly zdroje především přírodního, Bohem daného bohatství, na němž závisí náš život. Současné znečišťování je možno klasifikovat právě jako takový soudobý znesvěcující proces.
Závěrem bych jako dobrou radu uvedla jeden citát.

„ Rány, které jsme způsobili Zemi, můžeme vyléčit.Ale nemá-li být pozdě, musíme to udělat hned.“

( Jonathan Porritt )