Ochrana ptáků

Zdálo by se, že ptáci jsou tak krásnými, bezbrannými a lidmi milovanými tvory, že je
zbytečné je nějak chránit zákonem. Ve skutečnosti první zákon, který zakazoval
chytání drobných pěvců na jídlo (!) byl vydán až v druhé polovině minulého století,
předtím mohl ptáky chytat kdokoli, jen když odevzdal majiteli pozemku (většinou
vrchnosti) "ptačí daň", ovšem rovněž ptačí mrtvolky, které skončily v kuchyňských
hrncích. Lovní ptáci, např. vodní pernatá zvěř, lesní i polní kurové nebo dravci určení
k lovu byli sice přísně chráněni loveckými nařízeními už od středověku, ale jen proto,
aby je mohli majitelé pozemků sami tím víc střílet a vybírat z hnízd. Když skončila
v minulém století doba pojídání drobných ptáčků, byly tyto zpěvné klenoty naší přírody
ještě dlouho ohrožovány ptáčníky, čihaři čili čižbáři, kteří chytali ptáky pro chov v
klecích. Byla to tehdy začátkem našeho století oblíbená zábava: lidé měli víc času a
měně peněz i možnost rozptýlení než mají dnes, víc se drželi doma, a tak si kupovali
opeřené zpěváčky, kteří jim nahrazovali přírodu, do níž se městský člověk tak často
nedostal. Dnes je chov "divokých" ptáků z přírody zakázán a každý chovatel musí být
členem nějaké organizace, aby mohl prokázat, že živočicha nabyl zákonným
způsobem, nebo ho sám vypěstoval. Tak je od roku 1965 chráněna většina ptáků,
kteří u nás buď hnízdí, nebo našimi krajinami protahují, či v nich zimují. Jejich seznam
(spolu s řadou dalších obratlovců i bezobratlých) uvádí vyhláška č. 80; má třináct
paragrafů, které každého poučí, co smí nebo nesmí dělat. Ve vyhlášce není ale uvedena
např. pěnkava, strnad obecný a luční, skřivan polní, zvonek, kos, špaček, což je škoda,
protože takhle si na tyto ptáky, často užitečné, troufne každý, kdo se ulakotí, když mu
kosové spolykají trochu rybízu na zahrádce, nebo špačci třešně. V této ochranářské
vyhlášce nejsou uvedeni ani ptáci, kteří jsou nebo byli předmětem řádného lovu a které
uvádí poslední znění "mysliveckého zákona" z roku 1975. Ale i myslivci, přestože je
uvádějí mezi lovnou zvěří, už celoročně hájí (a tedy prakticky chrání) celou řadu ptáků,
které ještě před časem směli střílet, např. všechny sovy, dravce (s výjimkou některých
druhů v bažantnicích), většinu vzácnějších druhů kachen a další. Je to tak rozumné a
snad časem dospějí i myslivci k úplně ochranářskému pojetí péče o přírodu a
přestanou střílet i dravé ptáky v bažantnicích.Vždyť je to učiněný nesmysl!Kvůli
bažantům,kteří nejsou naší původní zvířenou,byli k nám před několika staletími
dovezeni z Asie a neúměrně přemnoženi,si hubíme vlastní vzácné a krásné dravé
ptáky.
Přitom je dostatečně známo, že dravci jsou dnes, díky používání chemických látek
v zemědělství, po nichž jim měknou skořápky vajec a jen stěží vysedí mláďata,
ohroženi na samotné existenci (např. kdysi hojní sokoli stěhovaví u nás dnes vůbec
nehnízdí). Stejně dobře je známo, že káně lesní, která se smí v bažantnicích střílet, se
živí téměř výlučně polními škůdci, tedy hraboši (vždyť je proto nazývána i kání
myšilovem), a že ani není schopna ulovit zdravou zvěř. Pokud padne na nějakého
bažanta, pak jde většinou o nemocné, nebo dokonce již mrtvé zvíře, nalezené v polích.
Tím dokonce dělají káňata užitečnou činnost. Přitom v produkci zvěřiny má bažant
naprosto zanedbatelnou roli a navíc - opět díky chemizaci a ubývání možností
hnízdění v přírodě - ubývá i bažantů, z nichž většina proto musí být nákladně
pěstována v umělých líhních a po vypouštění pracně přivykána na samostatný život v
polích. Hlavní starostí myslivců pak často je, aby tato polokrotká a lidem přivyklá zvěř
natolik zdivočela,aby za nimi neběhala a nemusela být potupně a nemyslivecky střílena
jako domácí drůbež ze vzdálenosti několika kroků.