Problém trvale udržitelného rozvoje

Světem vládne jakási naivní a krátkozraká důvěra, skoro až pověrčivost v mechanismy volného trhu a v ekonomický růst. Chybí zde však nutnost jisté specifikace, o jaký ekonomický růst má jít, pro koho, za jakou cenu nebo na jak dlouho. V nadšení pro liberální ekonomickou politiku se přední politici a podnikatelé vyhýbají zodpovědnosti být etickou a morální autoritou. Slepě chtějí věřit, i přes varování dnes vyspělých zemí (především zemí západní Evropy a Severní Ameriky) o opaku, že privatizace, tržní ceny a sledování čistě osobních zájmů se nějakým záhadným způsobem skloubí a přinesou dlouhodobý program rozvoje v budoucnosti. Doufají, že takový program automaticky zajistí sociální spravedlnost, udržitelnost životního prostředí a politickou svobodu všem.
Udržování současné politiky vede země do přímého konfliktu s ekologickými mezemi. V mnoha zemích, které ignorovaly své meze růstu, můžeme vidět za následek rostoucí sociální nerovnost, snižování zásob nerostného bohatství, zvyšující se sociální tlaky, …. . Současný volný trh podporuje krátkodobou inovaci a dočasné efektivní využívání zdrojů, které mají jistou tržní cenu. Podporuje zároveň ale nemoudré užívání té části přírody, která tržní hodnotu „nemá“ – např. schopnost ekosystému odstraňovat škodliviny z vody, vzduchu, nebo vyrábět kyslík. Cesta volného trhu a takové ekonomiky však nezaručuje, že naše společnost nastoupí cestu dlouhodobě udržitelných směrnic. Udržitelný rozvoj civilizace a její ekonomiky vyžadují dobře uvážené cíle a ekonomické zásahy, které budou odrážet hodnoty našeho společenství, kultury, přírody a lidských cílů stojících výše než cíle pouhého hromadění fyzického a finančního bohatství.
Teorie trvale udržitelného rozvoje vychází z předpokladu, že pozadí a prostor především ekonomických procesů jsou konečné. Vše, co se na nich odehrává a souvisí tak s ekonomikou, se musí dít na nich, v rámci jejich hranic. V rámci těchto hranic je potřeba najít odpověď, do jaké míry bude civilizace a její ekonomika udržitelná i nadále, aniž by došlo ke globálnímu kolapsu. Naše odpovědnost k řešení současné problematiky životního prostředí a ekonomické udržitelnosti civilizace se pak týká generací, kterým budeme Zemi předávat a kterým musíme zajistit nejenom pouhé zajištění potravy a uspokojení materiálních potřeb, ale také udržení právě zdravého životního prostoru. Naše tržní ekonomiky nevyhovují, nejsou do budoucna existenčně funkční a ani přijatelné pro model třetího tisíciletí. Právě ekonomika, více než cokoli jiného, bude muset urychleně projít takovým zásahem, kdy dosáhne trvale udržitelného stavu.
Využívání životně důležitého přírodního bohatství i produkce mnoha některých druhů znečisťujících látek lidmi již překročilo míru, která je pro planetu fyzicky udržitelná. Bez významného omezení toku materiálů a energie lidskou ekonomikou dojde v nadcházejících stoletích k úpadku produkce potravin a vůbec ke snížení energetické a průmyslové produkce. Úpadek není nevyhnutelný, ale je zapotřebí změn: Revize současné politiky a praktik, které vedou k trvalému růstu materiální spotřeby a populace, tak jako rychlý nástup efektivnějšího využívání a hospodaření s materiály a energií.
Trvale udržitelná společnost je dosud technicky a ekonomicky možná. Z psychologického hlediska by mohla být mnohem přitažlivější společností než ta, které řeší své problémy svým rozšiřováním a růstem nad veškeré meze. Přechod k trvale udržitelné společnosti vyžaduje však pečlivé vyvážení dlouhodobých a krátkodobých cílů a důraz především na přiměřenost a kvalitu života, místo na velikost jeho produktu.
Růst čehokoli fyzického, včetně lidské populace, nemůže trvat věčně. Mezemi růstu společnosti (její ekonomiky) jsou omezenost zdrojů energie, materiálů, surovin a fosilních paliv, omezenost zdrojů vody, potravy aj. To jsou skutečnosti nutné k tomu, aby mohli existovat a pracovat lidé, auta, budovy,…Mezemi růstu současného lidstva nejsou jen velikost zřídel těchto potřeb, ale také schopnosti planetárních výpustí pojmout znečištění a odpadní látky.
Mimoto s lidskou populací a kapitálem souvisí např. problém chudoby, jako jeden z nejvážnějších problémů v teorii trvale udržitelného rozvoje. Předcházející staletí růstu vytvořila v bohatých zemích velkou zásobu bohatství, kapitálu, který může sám sebe ještě více rozmnožovat. V chudých zemích z mnoha důvodů růst kapitálu stěží drží krok s růstem populace.
Každý ze zdrojů využívaných lidskou ekonomikou – potraviny, voda ,dřevo, ropa aj.- je definitivně omezen. K překročení mezí (těch, které ještě překročeny nebyly) by nemuselo dojít, pokud by se u obnovitelných zdrojů dodržovala celosvětová spotřeba menší než rychlost jejich regenerace, u neobnovitelných zdrojů dodržovala spotřeba menší než rychlost, jakou mohou tyto zdroje být nahrazovány zdroji obnovitelnými (užívanými nadále trvale udržitelným způsobem).
I když ochrana životního prostředí a její kritéria se neustále zpřísňují, trvalý stav znečištění se nemění, nebo spíše zhoršuje. Rychlost omezování faktorů znečištění totiž zdaleka neodpovídá rychlosti, s jakou se tyto faktory „množí“.
Trvale udržitelný rozvoj bude možný jen tehdy, začne-li se užívat tzv.„čistých technologií“ a bude-li vytvořena prevence znečištění. Neměně důležité je ale změnit světový politický přístup - politické odmítání diskuse o tomto obecném problému a zvýšit politické tlaky na technické změny. Zvýšením gramotnosti, plánováním rodičovství, uvědomění si sociální péče, přehodnocením doživotních hodnot, vyjasněním si otázek – co chceme, co by pro nás mělo být dost, zvýšením životnosti výrobků, výběrem materiálů, minimální spotřebou materiálů, recyklací a opětovným používáním, zvýšením účinnosti, uplatněním nových technologií, kompenzací ztrát a znečištění zapříčiněných lidskou civilizací, a jiné a podobné procesy nám mohou pomoci dosáhnout cílů. Omezí průtok energie a materiálů lidskou civilizací, tak jako omezí a zbrzdí exponenciální nárůst populace a jejího průmyslového kapitálu, sníží tak znečišťování a produkci odpadů. Mohlo by pak dojít k vytvoření modelu budoucnosti, kvalitativně hodnotnějšímu než je současný model a k vytvoření společnosti, která by žila trvale udržitelným rozvojem – společnosti, která „by uspokojovala potřeby přítomnosti, aniž by ohrozila uspokojení potřeb generací budoucích“.