Říše: Živočichové (Animalia)
Podříše: Prvoci (Protozoa)
Těla prvoků jsou tvořena jedinou buňkou. Jednobuněčné organismy představují skupinu, v níž se stýká a prolíná říše rostlin s říší živočichů.
Buňky některých prvoků obsahují chloroplasty a na světle v jejich tělech probíhá fotosyntéza. Jsou tedy organismy autotrofními. Takovými prvoky jsou například krásnoočka, která botanici řadí do oddělení Euglenophyta. Pokud však krásnoočka přechováváme dlouhodobě ve tmě, nemůže v jejich těle probíhat fotosyntéza, po čase se začnou živit stejně jako živočichové pohlcováním organických látek a drobných částeček. Rozpad chloroplastů krásnooček můžeme navodit i uměle působením antibiotik. Jsou to tedy organismy autotrofní nebo heterotrofní? Rostliny nebo živočichové? Tato otázka se může ještě prohloubit, když zjistíme, že vedle krásnooček s chloroplasty se v přírodě vyskytují krásnoočka bez plastidů. Skupinou, kterou označujeme jménem krásnoočka, probíhá neostrá hranice mezi autotrofií a heterotrofií. Zahrnuje organismy se znaky rostlin a živočichů. K rostlinám ji přiřazujeme na základě formální dohody. Tato skutečnost je důvodem, proč někteří biologové považují všechny prvoky za samostatnou říši organismů. Označují ji jménem Protista a pokládají ji za jakousi evoluční kolébku, ze které se vyvinuly mnohobuněčné rostliny, houby a živočichové.
Výhradně heterotrofní jednobuněčné organismy považujeme za součást živočišstva (fauny) a vyčleňujeme pro ně zvláštní podříši prvoků. Z hlediska biochemické rozmanitosti jsou jednobuněční skupinou přinejmenším srovnatelnou s mnohobuněčnými živočichy. Prvoci mají většinou mikroskopické rozměry. U některých druhů se může opakovaně dělit jádro, aniž by došlo k současnému dělení buňky. Tak mohou vznikat obrovské mnohojaderné útvary – plazmódia, které mohou být patrné i pouhým okem. Membrána buněk prvoků bývá různými způsoby zesílená a zpevněná. Nazývá se pelikula. Buňka prvoků zajišťuje všechny funkce jako tělo mnohobuněčných živočichů včetně vylučování, dýchání, reakce na podráždění a pohyb. Proto nezřídka obsahuje buněčné ústroječky – organely, které tkáňová buňka nemá. Prvoci jsou vodní organismy. Žijí v mořích i sladkých vodách, řada zástupců i v půdě. Mnoho druhů je nebezpečnými cizopasníky mnohobuněčných. Živí se bakteriemi, sinicemi, rozsivkami, řasami, částečkami organické hmoty i jinými prvoky, cizopasníci pak látkami těla svého hostitele. Živiny přijímají buď celým povrchem těla nebo pohlcováním, mechanismem fagocytózy. Pohlcenou potravu obklopují váčky s enzymatickým obsahem. Tímto způsobem vznikají trávicí vakuoly, organely s trávicí funkcí. Prvoci žijící ve sladkých vodách, které představují hypotonické prostředí, mají speciální osmoregulační organely – pulzující (stažitelné) vakuoly. Jimi vylučují z buňky přebytečnou vodu. Nepříznivé podmínky mohou přežívat tak, že vytvoří ochranný obal a přemění se z aktivního pohyblivého stadia v nepohyblivé stadium klidové – cystu. Ta má u většiny prvoků vejčitý tvar.
Prvoci se mohou rozmnožovat nepohlavně, dělením na dvě dceřiné buňky nebo rozpadem na mnoho dceřiných útvarů. Rozmnožují se i jinými způsoby, které můžeme označit jako rozmnožování pohlavní. Základním znakem pohlavního rozmnožování je kombinace genetického materiálu jader buněk různých jedinců. Tento znak platí i pro pohlavní rozmnožování prvoků, které může v zásadě probíhat jako:
1. Splývání částic, které jsou produkovány buňkami prvoků a které můžeme považovat za pohlavní buňky (gamety)
2. Splývání celých jedinců, popř. jejich jader
Zejména u cizopasných prvoků, jako jsou výtrusovci, dochází ke střídání nepohlavního rozmnožování s pohlavním, tzn. Střídání stadií s diploidní sádkou chromozomů se stadii vzniklými meiózou, tj. stadii haploidními. Tento jev označujeme jako rodozměna (metageneze). Nepohlavní a pohlavní stadia střídající se v životním cyklu prvoků se tvarově liší. Jedinci určitého druhu prvoků mohou tedy mít různý tvar nejen v závislosti na podmínkách, ve kterých se vyskytují (aktivní stadium x cysta), ale i v závislosti na stadiu životního cyklu.
Kmen: Praprvoci (Sarcomastigophora)
Praprvoci jsou jednobuněční, kteří ke svému pohybu využívají bičík (flagellum) nebo panožky (pseudopodia), popř. oba typy těchto pohybových organel zároveň. Bičíky nebo panožky se mohou vyskytovat pouze u některých vývojových stadií. Vnitřní oporu bičíků tvoří mikrotubuly obdobného uspořádání jako v centriole. Panožky jsou výběžky cytoplazmy, které mohou díky změnám jejího tlaku a smršťováním v ní obsažených bílkovinných vláken měnit svůj tvar. Nejvýznamnější podkmeny praprvoků jsou bičíkovci a kořenonožci.
Podkmen: Bičíkovci (Mastigophora syn. Flagellata)
Živočišní bičíkovci nemají plastidy. Hlavní pohybovou organelou jejich aktivních stadií je jeden nebo více bičíků. Při nepohlavním rozmnožování se jejich buňky dělí podélně.
Bičíkovce nalezneme v nejrůznějším prostředí včetně těl mnohobuněčných živočichů.
Řád: Bodo (Bodo)
Jejich zástupci mají dva bičíky. Vyskytují se v mělkých rybnících a tůních. Mohou žít i ve značně znečištěné a málo prokysličené vodě, vyskytují se i ve vlhkých půdách. Živí se zbytky organických látek a bakteriemi. Některé druhy tohoto rodu mohou žít trvale nebo přechodně i v trávicí trubici mnohobuněčných živočichů.
Řád: Trubénky (Choanoflagellida)
Mají jediný bičík obklopený u základny límečkovitou obrubou vychlípenou z pelikuly. Řada druhů trubének tvoří kolonie. Jejich potrava je podobná potravě volně žijících zástupců bodo.
Řád: Trypanozómy (Trypanosoma)
Patří mezi nebezpečné cizopasné prvoky. Cizopasí většinou v krvi, lymfě a mozkomíšním moku obratlovců včetně člověka. Živiny přijímají osmoticky celým povrchem těla. Krev je hustší a viskóznější kapalina než voda Přesto se v ní mohou trypanozómy dobře pohybovat. Kromě bičíku mají ještě další pohybovou organelu v podobě pelikulární vychlípeniny přirostlé k bičíku. Tuto organelu označujeme jako undulující membránu (undulace = vlnění). Nejznámějším druhem je trypanozóma spavičná rozšířená v tropické Africe. Je původcem spavé nemoci, která se projevuje horečkami, ospalostí, apatií a výrazným úbytkem tělesné hmotnosti. Onemocnění může trvat až půl roku do šesti let a v řadě případů končí smrtí. Přenáší ji krev sající moucha bodalka tse-tse (Glossina). Stejně tak i jiné druhy trypanozóm mohou být přenášeny hmyzem.
Řád: Bičenky (Trichomonas)
Jiní bičíkovci s undulující membránou, kteří mohou mít 4 až 6 bičíků. Žijí v nejrůznějších dutinách těl ptáků a savců. Tam způsobují zánětlivé onemocnění a v některém případě mohou ohrozit i plodnost ženy. Přenášejí se pohlavním stykem. Lamblie střevní (Giardia lamblia, syn. G. Intestinalis) napadá buňky tenkého střeva člověka a způsobuje horečky a průjmy. Tento dvoustranně souměrný cizopasník má 8 bičíků a 2 jádra. Pelikula v jejich blízkosti tvoří jakási přísavná zařízení. Jeho napadením jsou ohroženy spíše děti než dospělí. Vyskytuje se zejména v jižní Evropě a na Balkánském poloostrově, ale každé léto je zjištěna řada případů napadení tímto prvokem i na našem území.
Řád: Brvitky (Hypermastigida)
Mají velký počet bičíků a žijí ve střevě švábů a všekazů (= termitů). Umožňují jim živit se dřevem. Rozkládají nestravitelnou celulózu na stravitelné sacharidy.
Podkmen: Kořenonožci (Sarcodina)
Kořenonožci mají schopnost na povrchu buňky vychlipovat výběžky cytoplazmy, tzv. panožky. Díky jim se mohou v aktivním stadiu pohybovat a přijímat potravu mechanismem fagocytózy. Pelikula panožek je velmi slabá, popř. úplně chybí. Vývojová stadia kořenonožců mohou mít 1 až 2 bičíky. Někteří kořenonožci vytvářejí schránky.
Řád: Měňavky (Amoebina)
Mnoho druhů žije ve vodě i v půdě. Jednou z nejznámějších je měňavka velká (Amoeba proteus). Velké mnohojaderné plazmódium vytváří měňavka bahenní (Pelomyxa palustris), která je charakteristická zejména pro zahnívající vody. Některé měňavky obývají i trávicí trubici člověka, aniž by mu způsobovaly onemocnění. Je to např. měňavka střevní (Entamoeba coli). Jiná měňavka, která se může vyskytovat ve střevě, je měňavka úplavičná (Entamoeba histolytica). Napadá střevní tkáň a způsobuje nebezpečné onemocnění – úplavici. Zajímavé je, jakým způsobem si zajišťuje živiny. Vyloučím trávicí enzymy vně své buňky. Rozruší a natráví jimi buňky výstelky střeva. Natrávené živiny pak pohlcuje.
Řád: Krytenky (Testacea)
Vytvářejí polysacharidovou schránku s jedním velkým otvorem, kterým vysunují panožky. Žijí zejména v rašeliništních vodách a vlhké půdě.
Měňavky a krytenky nemají vyztužené panožky. Panožky dalších kořenonožců – dírkonošců a mřížovců – jsou vyztužené bílkovinnými osními vlákny tvořenými mikrotubuly.
Řád: Dírkonošci (Foraminifera)
Žijí v moři. Vytvářejí vápnité schránky s mnoha drobnými otvůrky. Mikroskopické, často velmi ozdobné schránky odumřelých dírkonošců nacházíme v mořském písku. Do této skupiny řadíme jednoho z největších, dnes již vyhynulých prvoků, který se jmenuje penízek (Nummulites). Jeho spirálovité mnohokomůrkové schránky dosahují v průměru až 10 cm. Dnes tvoří mohutné vrstvy nummulitových vápenců. Kulovinka ( Globigerina) se vyskytuje v mořích dodnes. Její schránky se usazují v podobě globigerinového bahna, které tuhne ve vápencové nebo křídové vrstvy.
Řád: Mřížovci (Radiolaria)
Jsou rovněž mořští kořenonožci. Vytvářejí své buňce mřížovité podpůrné struktury až ozdobné schránky s velkými otvory z oxidu křemičitého. Tyto křemičité schránky se usazují na dně moří v podobě radiolariového bahna.
Kmen: Výtrusovci (Apicomplexa)
Výtrusovci jsou specializovaní cizopasníci, kteří až na řídké výjimky pronikají do buněk svých hostitelů. Proniknutí do hostitelské buňky jim umožňuje speciální soubor organel umístěný v cytoplazmě na přídi buňky ( = apikální komplex organel). V jejich životním cyklu se střídají pohlavně a nepohlavně vzniklá stadia. Rozpadem plazmódií nepohlavně vzniklá stadia mají invazní funkci. Pronikají do buněk hostitele nebo se šíří v jeho těla. Při pohlavním rozmnožování produkují tito prvoci pohlavní buňky, které vzájemně splývají nebo dochází ke splývání celých jedinců. U některých druhů může celý vývojový cyklus probíhat v těle jediného hostitele. Pro úspěšném dokončení cyklu jiných druhů je potřebné střídání hostitelů.
Podkmen: Kokcidie (Coccidia)
Cizopasí uvnitř buněk členovců a obratlovců, u kterých způsobují tzv. kokcidiózy. Nejznámějšími jsou kokcidiózy králíků a zajíců, které jsou vyvolávány dvěma druhy cizopasícími v buňkách střeva a buňkách žlučovodů. Mohou způsobit i vyhynutí celých chovů. Toxoplazma (Toxoplasma) je jedním z nejstarších cizopasníků člověka. Tak starým, že lidský organismus si proti němu vytvořil jistou míru obranyschopnosti. Toxoplazma může napadat nejrůznější buňky těla. Je jí promořeno asi 40% středoevropského obyvatelstva. Svým hostitelům nemusí činit žádné potíže. Při prvním napadení se její přítomnost projevuje zejména u dětí horečkami, zduřením mízních uzlin a snadnou unavitelností. Svým dospělým nositelům může způsobovat potíže až při zhoršení zdravotního stavu, společně s jinou nemocí. Zajímavostí je, že prvních několik desítek lidí, kteří v USA a Evropě zemřeli s diagnózou AIDS, hostilo zároveň toxoplazmu. Velmi nebezpečná je nákaza tímto prvokem v době těhotenství. Může způsobit vývojové poruchy zárodku. Zdrojem nákazy toxoplazmou jsou nejčastěji kočky, ale mohou jím být i jiní obratlovci.
Podkmen: Krvinkovky (Haemosporidia)
Jsou specializovaní cizopasníci červených krvinek obratlovců. Řadíme k nim i původce malárie, druhy rodu zimnička (Plasmodium). Čtyři druhy tohoto rodu rozšířené v bažinatých oblastech tropů a subtropů celého světa mohou vyvolávat různě nebezpečné formy malárie. Jejich nepohlavní stadia napadají buňky jater, výstelky cév a červené krvinky. Využijí jejich živin, pomnoží se a červené krvinky praskají. Zároveň s nepohlavně vzniklými stadii se z nich uvolňují do krve i jejich metabolity. Jsou to pyretika, která vyvolávají vysoké horečky hostitele ( téměř 41°C). jimi se projevují záchvaty malárie, které mohou v závislosti na formě následovat v intervalech 24 až 72 hodin a trvat 2 až 20 hodin. Přenašečem zimničky a jejím dalším hostitelem je komár rodu Anopheles. V jeho trávicím ústrojí probíhá pohlavní část vývojového cyklu. Při sání krve může sám zimničku získat a nakazit jí dalšího člověka. V oblastech, kde se malárie vyskytuje, se lidé snaží snížit množství jejich přenašečů, a to vysoušením bažin i jinými způsoby likvidace larev komárů, které se vyvíjejí ve stojatých vodách.
Kmen: Hmyzomorky (Microspora)
Původně se zoologové domnívali, že tito prvoci cizopasí pouze v buňkách hmyzu. Dnes víme, že jsou cizopasníky dalších členovců, ryb, ale i jiných bezobratlých a obratlovců. Aktivní, cizopasící stadia mají podobu měňavek. Invazní stadium nazývané spora má buněčný obsah spirálovitě obtočený dlouhým trubicovitým pólovým vláknem. To vzniklo přeměnou Golgiho komplexu a umožňuje cizopasníku proniknout do hostitelské buňky. Hmyzomorka včelí (Nosema apis) napadá buňky střeva včel. Hmyzomorka bourcová (Nosema bombycis) cizopasí v housenkách bource morušového.
Kmen: Výtrusenky (Myxozoa)
Výtrusenky cizopasí v mezibuněčných prostorách tkání bezobratlých, hlavně kroužkovců a studenokrevných obratlovců, zejména u ryb. Proto bývají také pro označení jejich hlavních skupin užívány někdy české názvy „červomorky“ a „rybomorky“. Jejich aktivní stadia jsou měňavkovitá. Spory vznikají z více buněk a v závislosti na druhu mohou mít 1 až 6 pólových váčků. Každý pólový váček obsahuje spirálově stočené pólové vlákno, které umožňuje přichycení k povrchu buněk hostitele. Nejznámějšími výtrusenkami jsou rybomorka pstruží (Myxosoma cerebralis), která napadá chrupavku lebky plůdku pstruhů, a rybomorka parmová (Myxobolus pfeifferi), která napadá svalstvo parem a může podmínit vznik hnisavých boulí (tzv. parmový mor).
Kmen: Nálevníci (Ciliophora)
Za své české jméno vděčí nálevníci tomu, že se jejich aktivní stadia objevují v nálevech připravených ze sena nebo trávy a vody. Objevují se tam proto, že do nálevu jsou senem přenesena zároveň i jejich klidová stadia – cysty, které se ve vodním prostředí opět zaktivují. Jejich latinské jméno Ciliophora ( = řasinky nesoucí) charakterizuje jeden z jejich tří základních znaků. Pelikula nálevníku je značně silná, tvořená dvojitou membránou. Nese pravidelně rozmístěné pohybové organely – řasinky, které se svou stavbou podobají bičíkům. Nálevníci mají dva typy nestejnocenných jader ležících vedle sebe. Velké jádro vegetativní (makronukleus) řídí všechny životní funkce kromě rozmnožování. Malé jádro generativní (mikronukleus) se uplatňuje při pohlavním rozmnožování.
V silné pelikule jsou zeslabená místa, kterými nálevníci přijímají potravu a vylučují ji, tzv. buněčná ústa a buněčná řiť. V pelikule jsou drobné trichocysty. Jsou to váčkovité organely obsahující látky s charakterem buněčných jedů. Při podráždění svůj obsah „vystřelují“ a ten ve vodě tuhne v rosolovité vlákno. Pod pelikulou se nachází síť jemných bílkovinných vláken, která spojuje báze řasinek. Vede podráždění a koordinuje pohyb řasenek. Nejnápadnějšími organelami uloženými v cytoplazmě jsou jádra a pulzující vakuoly.
Nepohlavní rozmnožování se uskutečňuje příčným dělením nebo dělením nerovnoměrným, tzv. pučením. Pohlavní rozmnožování probíhá zvláštním způsobem označovaným jako konjugace.
Při konjugaci se k sobě dva jedinci přiloží buněčnými ústy, vegetativní jádra se rozpadnou a generativní prodělají meiózu. Oba jedinci si buněčnými ústy předají po jednom haploidním jádru. Toto cizí migrující haploidní jádro pak splyne s haploidním jádrem, které zůstává na místě. Poté se znovu utvoří celý jaderný aparát. Při konjugaci se tedy jedná o výměnu a splývání haploidních jader.
Podkmen: Trepky (Paramecium)
Nejznámější nálevníci. V nálevech je nejčastěji objevíme v bakteriální bláně na hladině. Zdržují se zde z toho důvodu, že zde vyhledávají bakterie a živí se jimi. V přírodě se vyskytují v rybníčcích, tůních, rašeliništích, ale i loužích a příkopech.
Podkmen: Rournatky (Suctoria)
Pozoruhodná skupiny nálevníků. Rozmnožují se pučením a řasinky mají pouze dceřinná stadia – čerstvě oddělené pupeny. Ta posléze přisedají na povrch rostlin nebo vodních korýšů či hmyzu a řasinky ztrácejí. Žijí většinou dravě. Rourkovitými výrůstky chytají a vysávají jiné prvoky.
Podkmen: Bachořci (Entodiniomorpha)
Mnozí žijí v bachoru a čepci přežvýkavců. Mají řasinky soustředěné pouze v několika kruzích a zesílenou pelikulu s výběžky. Štěpí nestravitelnou potravu celulózou buněčných stěn rostlin na stravitelné sacharidy. Tak připravují přežvýkavcům důležité živiny.
Další nálevníci:
Bobovka (Colpidium),Vejcovka (Glaucoma),Vířenka (Vorticella),Mrskavka (Stentor),Keřenka (Carchesium)
1. září 2007
10 418×
2293 slov
