Ptáci

OBSAH:

I. Úvod
II. Stavba těla
III. Létání
IV. Potrava
V. Namlouvání
VI. Hnízda
VII. Mláďata
VIII. Rozdělení ptáků - tabulka
IX. Ptáci jako domácí mazlíčci
X. Rekordy
XI. Sovy
XII. Použitá literatura
XIII. Přiložené obrázky (popis stavby těla ptáka, popis pera,…)

Vybrala jsem si velmi široký okruh a tak jsem do této práce přidala speciální kapitolu sovy.

I. Úvod :

Ptáci se vyvinuly z plazích předků asi před 440 – 440 mil. let. První známí pták je Archeopterix. Jeho zkamenělina byla nalezena v Německu a byla pojmenována Archopterix Litographica. Byl velký jako holub a měl ještě mnoho plazích znaků, např.: ozubené čelisti a článkovaný ocas, ale měl peří a byl to tedy nepochybě pták – ptáci jsou jediní živočichové s peřím – to se vyvinulo z plazích šupin. Peří usnadňuje ptákům létání. A také pomáhá udržovat stále vysokou teplotu těla. Známe více než 9000 žijících druhů ptáků. Kteří jsou uzpůsobeni k příjímání všech typů potravy, od nektaru a planktonu až po mršiny. Ačkoliv většina ptáků žije v tropech, obsadila tato početná skupina všechny biotypy včetně moře, a někteří ptáci žijí na nejchladnějších místech Země.

II. Stavba těla :

Přední končetiny :

Ptáky při letu vlastně popohánějí paže. Křídlo je z částí odpovídajících našemu nadloktí, předloktí, zápěstí a ruce. Na rozdíl od lidské paže se ale ptačí křídlo volně pohybuje pouze v ramenním kloubu. Samotné křídelní svaly mají za úkol především křídlo skládat, případně ovládají postavení jednotlivých per. Svaly na křídlech jsou drobné, a proto při letu neúčinné. Při letu ptáka pohání mohutné svalstvo, připevněné k prsní kosti, které je šlachami spojené s kostmi křídelními. Při stažení hrudních svalů se natáhnou šlachy, které v důsledku toho pohnou křídlem – celé to funguje jako kladka. Jedna hrudní partie pohání mávnutí křídla dolů, menší hrudní svaly mávnutí vzhůru. Křídlo je pokryté kůží a peřím. Drobné peří prachové ptákovi dodává aerodynamický tvar a poskytuje mu tepelnou ochranu; velká obrysová pera tvoří plochu nezbytnou pro to, aby se pták udržel ve vzduchu.
Stavbou křídel se ptáci v podstatě neliší, ale s tvarem křídel velmi souvisí způsob života jednotlivých ptáků. Ptáci pohybující se na zemi, například bažanti a křepelky, mají krátká, zakulacená křídla, která jim umožňují prakticky kolmý start a rychlý únik před nebezpečím. Vlaštovky, rorýsy a další rychlí ptáci volných prostor se řítí na úzkých, dozadu zahnutých křídlech. Velcí dravci, kondoři a orli, kteří často plachtí, mají křídla dlouhá a široká.

Zadní končetiny :

Co se týče zadních končetin, ty ptákům slouží k chůzi, běhání a skákání. Užitečné jsou také při šplhání, plavání, i když při těchto aktivitách se zapojují i další části těla. V Jihoamerických pralesích žije Hoacin Chocholatý, jehož mláďata při šplhání používají zvláštním drápky na křídlech; papoušci k tomu používají zobák. Někteří vodní ptáci používají pokrčená křídla jako pádla a suchozemský pták, když spadne do vody, tímto způsobem na břeh dopádluje také. Ptáci zobákem uchopují různé předměty. Papoušci, dravci a havranovití s věcmi manipulují i nohama.

Kosti :

Pro létání ptáci potřebují být silní, ale zároveň lehcí. Mnoho druhů má proto duté kosti, zesílené drobnými spojujícími trámky. Prostor v kostech je prostřednictvím sítě vzdušných váčků propojen s plícemi – díky tomu má pták neustále zásobu vzduchu a svaly se současně můžou chladit zevnitř. Ptačí kosti jsou pevné i proto, že jsou pospojované. To zvláště nápadné na páteři a žebrech – ty jsou méně pružné, než u ostatních obratlovců, čímž vzniká pevná opora pro pohyb křídel a nohou. Tuto nepružnost ptáci kompenzují mimořádně pohyblivým krkem.

Peří :

Peří má výborné izolační vlastnosti a umožňuje ptákům létat, z obou funkcí má větší význam právě izolace – řada ptáků, například pštrosi a tučňáci, se totiž bez létání výborně obejdou. Peří je silné a přitom velmi lehké – udržuje u kůže vrstvu vzduchu ohřátou teplem; izolace je tak dokonalá, že při dostatku potravy ptáci přežijí i za velmi nízkých teplot.
Z pevného, ale pružného centrálního ostnu vyrážejí pružné větvičky. Každá se pak dále větví to paprsků s háčky – ty jsou propojené s paprsky sousedními a pero tak drží pohromadě, protože je to hladké pletivo. Když se pero pocuchá, stačí, aby si je pták protáhl zobákem a hned je zase všechno na svém místě. Pro let jsou nezbytné letky na křídlech a směrová pera v ocase. Pera na těle – pera obrysová – se podobají letkám a perům ocasním, ovšem háčky sloužící k propojení mají pouze u špičky pera; zbytek pera je načechraný. Třetím typem pera jsou pera vlasová – ta mají dlouhý holý stvol a na konci je několik řídkých větví. Čtvrtým typem je peří prachové s velmi krátkým brkem, z jehož vršku trčí vlastní nadýchané peří. Toto peří je načechrané proto, že se jeho jednotlivé větve nepřekrývají. Prachové peří je další izolační vrstva. Prachové peří na sobě mají mláďata a také mnozí dospělí mají teplou spodní vrstvu z prachového peří.
Z našeho lidského pohledu je „čechrání peří“ činnost celkem marnivá. Pro ptáky je to všem nezbytné. Pokud mají mít peří v dobrém stavu. Ptáci péči o svůj zevnějšek zahajují tím, že si zobákem zajíždějí na mazovou žlázu u kořene ocasu. Zobákem maz nanesou na kousek peří, jenž si pak protáhnou zobákem. Celé je to velice zdlouhavé, ale pták si tak narovná pocuchané větvičky per, „zapne“ háčky tam, kam patří a navíc odstraní prach a nečistoty. Pták si takto postupně upraví peří po celém těle a zvláště pečlivě se věnuje perům fungujícím při létání. Mazovou žlázu nemají například holubi a volavky. Místo mazu se proto „pudrují“ jemným práškem, produktem části prachového peří.
Tučňáci mají peří víceméně rovnoměrně rozprostřené po celém těle. Tak vypadá i většina ostatních ptáků, ale zdání klame. Peří roste v určitých okrscích, oddělených holou kůží. Tyto pernice jsou výborně vidět na oškubaném kuřeti – místa původně opeřená mají na sobě drobné hrbolky, perové folikuly; ostatní místa jsou hladká. Ptáci tedy po těle mají neopeřená místa, ale ta jsou obvykle chráněna peřím sousedním. Supi a kondoři mají ovšem obvykle holou hlavu a někdy i krk – to je zřejmě způsobeno způsobem obživy mrchožroutů, při němž strkají hlavu do mršin. Americký orel bělohlavý má anglické jméno bald, tedy holohlaví. Tento pták také likviduje mršiny, ale dospělí orel holohlaví není, má na hlavě zářivě bílé peří.
Peří je pevné a vydrží dlouho; přesto ale slábne a používáním se odírá. Pták je proto musí pravidelně měnit – musí přepelichat a peří si obnovit. U většiny ptáků se v jednom okamžiku vyměňuje vždy jen malá část veškerého peří, takže pták má v každém okamžiku dost peří, aby mohl létat. Výjimkou jsou kachny a další plovaví ptáci, kteří váží tolik, že bez plného počtu letek létat nemůžou. Kachny proto letky vyměňují naráz; letní pelichání probíhá na chráněném místě někde v ústraní. Růst nového peří ptáků odčerpává energii, musí proto proběhnout v období, kdy před sebou nemají náročné úkoly jako hnízdění, nebo tah. Úplné pelichání se obvykle uskuteční jednou do roka. Ptáci migrují na velké vzdálenosti, migrují i dvakrát. Což platí o druzích, jejichž prostředím je trnité houští, či jiný biotop, kde dochází k většímu poškozování peří.

Vnitřní stavba těla viz.přijímání potravy

Typy zobáků :

Jelikož současní ptáci nemají zuby a přední končetiny jsou přeměněny v křídla, musí být schopni sbírat a připravit potravu zobákem. Každý druh má zobák jinak přizpůsobený k přijímání určitého druhu potravy. Například klínovitý zobák pěnkavovitých ptáků slouží k louskání semen. Pěnkavy si jazykem semeno nastaví do žlábku horní čelisti zobáku a pak stisknou dolní část zobáku opatřenou ostrými kraji. Někdy musejí semeno několikrát posunout, aby tvrdé pouzdro prorazily na více místech. Nakonec dostanou měkké jádro ven. Papoušek dokáže mohutným zobákem louskat ořechy a špičatým, dolů směřujícím koncem pak doluje jádra. Tukan si velkým a napohled nešikovným zobákem ze stromu „odstřihuje“ ovoce a pak si jej nakrájí. Lelkové, rorýsi a další ptáci, kteří lapají hmyz za letu mají krátký zobák, ale mohou ho doširoka rozevřít. Brhlíci mají tenký zobák připomínající pinzetu – tím šťourají do škvír a pod kůru stromů. Datel má mohutný zobák. Tupí zobák ústřičníka se výborně hodí na rozebírání skořápek měkkýšů. U laločníka ostrozobého, již vyhynulého novozélandského ptáka, měli samičky jinak tvarovaný zobák než samečkové. Sameček svým rovným, pevným zobákem rozbíjel dřevo; zobák samičky – štíhlý a zahnutý sloužil k prozkoumávání skulin.

III. Létání :

Základním znakem ptáků je létání. O létání jsem se zmínila již v předchozí části. Toto je jen malé shrnutí toho co jsem již napsala: K létání jsou přizpůsobeny snad všechny části ptačího těla. Celé ptačí tělo je aerodynamické, svaly i kosti se přizpůsobily tak, aby hmotnost byla co nejnižší a výkon co nejvyšší. Létání je energeticky náročné ; ptáci z tohoto důvodu mají mimořádně výkonné plíce a oběhový systém. Ptačí strava je energeticky velmi vydatná, zažívací trakt potravu rychle zpracovává. Peří mají ze všech živočichů pouze ptáci – má velký význam při letu a zároveň je i vynikajícím izolačním materiálem.
Teď se na létání můžeme podívat konkrétněji : Pro většinu ptáků je nejobtížnější vzlétnout a přistát. Při startu jde hlavně o to, nabrat rychlost a sílu, jež postačí k odpoutání od země. Kolibříci mávají před startem ještě rychleji než obvykle, a pak se teprve pustí z větve, na níž seděli. Pěvci jako červenky, drozdi a vrabci jednoduše vyskočí do vzduchu a usilovně mávají křídly. Jeřáby a další mohutní ptáci žijí převážně na zemi při vzlétání naberou rychlost tak, že se s roztaženými křídly rozeběhnou proti větru.Potáplice mají tak vzadu, že nejsou schopné vynést se z pevné země - podobně jako někteří další vodní ptáci, proto startují tak ,že se rozeběhnou po hladině. Některé kachny jednoduše vyskočí kolmo do vzduchu. Fregatky a rorýsi jsou sice naprosto nedostižní letci, ale přitom nedokáží vzlétnout ze země. Startují proto jedině z nějakého vyvýšeného místa tak, že seskočí a roztáhnou křídla. Nohy tito ptáci vůbec nemůžou použít k chůzi.
Přistávající pták plachtí na nehybných křídlech, pak tělo během klesání natočí do téměř svislé polohy a roztáhne ocas. Vlastní přistání mu pak usnadní to, že nastaví nohy šikmo dopředu, ptáci s blanami na nohou při přistávaní roztahují prsty. Dalším ovládacím prvkem je skupina per na palci, zvaná křidélko neboli alula. Ty pták může vytočit, čímž rozptýlí proud vzduchu po celém povrchu křídla a zabrání předčasnému přistání. Mnozí ptáci při přistávání mávají křídly nazpět, což je totéž, jako přistávající letadlo přehodí motory na zpětný chod. Při přistávání se pohyb vpřed přemění v kontrolovaný sestup, což umožní měkké přistání; když pták dostatečně nezpomalí, nebo když s ním smýkne poryv větru, může se zranit. Pták, který chce přistát na nějakém vyvýšeném místě, míří o něco níž, pak v posledním okamžiku vystoupá vzhůru a zemská přitažlivost jeho pohyb před dosednutím zpomalí.
Každý pták ale není pánem vzduchu, protože během evoluce ztratilo mnoho ptáků schopnost létat. Pštros africký - největší žijící pták světa - je na létání příliš velký. Jeho velikost a rychlý běh - na krátké vzdálenosti až 80 km/hod - mu však dávají dostatek ochrany. Nanduové v Jižní Americe, emuové v Austrálii a kazuáři na Nové Guineji, se vyvinuli různými cestami a vypadají všichni podobně, ačkoliv nejsou blízce příbuzní. Ptáci žijící na ostrovech bez savčích predátorů, často ztratili schopnost letu. Kiwi z Nového Zélandu je známý příklad. Některé tyto druhy ptáků byli vyhubeny, když člověk na ostrovy vysadil kočky a jiné savce, a mnohem více druhů je dnes ohroženo vyhubením. Tučňáci nemohou létat ve vzduchu, ale používají silná křídla k ,,letu“ pod vodou.

IV. Potrava:

Ptáci jsou teplokrevní, jejich tělesná teplota se pohybuje od 41 do 43 stupňů Celsia. Taková teplota lze udržet pouze neustálou dodávkou paliva. Ptáci menší a střední velikosti mají vzhledem ke svým rozměrům relativně větší povrch těla než ptáci velcí, tělesné teplo tudíž ztrácejí mnohem rychleji. Kromě doby spánku se ptáci krmí téměř nepřetržitě. Před dlouhým tahem sežerou ptáci neuvěřitelné množství potravy. Některé druhy zvýší svou tělesnou hmotnost až o 50% - jejich uskladněným palivem je tedy tuk. Samice také hodně žerou před kladením vajec. Ptáci se hodně nakrmí po ránu a pak navečer, aby měli dost energie na noc. Tělesná teplota může ptákům v noci poklesnou, ta znamená, že se právě v té době metabolismus zpomaluje. V Andách některým kolibříkům klesá teplota až o 4,4 stupně, tito drobní ptáčci přežijí čas, kdy nemohou shánět potravu, jen díky tomu, že své zásoby tuku spalují pomaleji. V zimě klesá tělesná teplota lelka amerického ze západních oblastí Spojených států až na 4 stupně Celsia. Tito letci upadají do zimního spánku, hlavním důvodem však není zima, ale nedostatek potravy. Ptáci nemají zuby, nemůžou si tedy potravu rozžvýkat. Polykají ji proto celou, případně ji porcují nebo trhají zobákem s ostrými okraji. Zobákem se potrava dostává do jícnu a dále do žaludku. V první části ptačího žaludku jsou žlázy vylučující trávicí šťávy. Za žlaznatým žaludkem následuje žaludek svalnatý - tam se již žaludečními šťávami předtrávená potrava rozmělňuje pohyby žaludečních stěn. Semenožraví ptáci pravidelně polykají kamínky a drobné oblázky - ty pak v žaludku pracují jako mlýnské kameny. Ptáci tráví rychleji a účiněji než jiní živočichové.

Asi uprostřed hrdla mají ptáci vole, tedy jakýsi vak, v němž přechovávají narychlo pozřenou potravu. Diky voleti může pták pozřít mnohem větší množství potravy, než by se mu vešlo do žaludku. Potravu ve voleti částečně rozmělňují sliny, ale žlázy vylučující trávicí šťávy zde nejsou, a k trávení proto ještě nedochází. Mnozí ptáci ve voleti přenášejí potravu na velké vzdálenosti a vyvrhují ji svým mláďatům. Když je potravy hodně, někdy si naplní vole i tak, že nemůžou vzlétnout. Někteří ptáci si nacpou vole a pak ještě celý jícen a co se nevejde, například rybí ocas, jim ještě kouká ze zobáku ven.
V tropech se můžou ptáci živit celý rok stejnou potravou, ale v mírných pásech se obvykle mění s ročním obdobím. Kosi se po většinu roku živí semeny, ale v létě využívají hojnosti hmyzu a nežerou téměř nic jiného. Čápi bílí obvykle loví žáby a rybky, za sucha se ale přeorientují na myši. Experimentálně bylo dokázáno, že když mláďata krmíme jedním druhem potravy a pak jim dáme vybrat z širší nabídky, vyberou si právě to, co dostala na začátku.
Všichni ptáci o svoji potravu musí bojovat, ale někteří se živí loupeživě. Mořští ptáci chaluhy - jejich jméno jäger znamená lovec - si většinu potravy nakradou. Když spatří rybáka nebo tereje nesoucího rybu, jedna i více chaluh ho pronásledují tak dlouho, až svou kořist upustí. Někdy přepadená obět vyvrhne i to co má ve voleti. Nad hladinou tropických moří kradou fregatky ryby rovnou ze zobáků pelikánům a kormoránům. Také opli bělohlaví se často vrhají na orlovce, který nese rybu, a donutí ho ji upustit. U suchozemských druhů ptáků sice krádeže tak běžné nejsou, ale například kosi ukradnou drozdům zpěvným asi každou desátou žížalu.
Ptáci jsou většinou velmi nezávislí a nezajímá je nikdo kromě vlastního partnera a mláďat. Někteří ptáci ale spolupracují při získávání potravy - například pelikáni bílí se na jezeře při lovu seřadí vedle sebe a vytvoří ,,podkovu´´. Pak plují ke břehu a každý pelikán při tom buší křídly do vody. Kruh se stahuje a na mělčině jsou už ryby namačkané na sobě. Tehdy je pelikáni začnou nabírat svými vakovitými zobáky. Společně někdy rybaří i kormoráni. Mnozí suchozemští ptáci si potravu shánějí v hejnu, které někdy tvoří i příslušníci jiných druhů. V takovém hejnu ale žádná spolupráce neexistuje - ptáci ze zadaných pozic nalétávají dopředu, aby byli u potravy první.

V. Namlouvání:

Zářivě červený sameček kardinála se od hnědožluté samičky pozná velmi snadno. Samec kachny březnačky má leskle zelenou hlavu, ale samička je jako ostatně jako většina kachen nenápadná. Žluvy, vlhovci, datli, kolibříci, strnadi, bažanti - pro ptáky i pro lidi se samečkové mnoha ptačích druhů naprosto liší od samiček barvou i vzory na peří. Jestliže si sou příslušníci obou pohlaví podobní, můžou se lišit chováním. Sameček tučňáka například klade potencionální partnerce k nohám oblázek. Pokud samička nemá zájem, vůbec si dárku nevšímá. Když tučňák omylem věnuje oblázek samečkovi, může od něj dostat i výprask. Ovšem pokud má samička zájem, přijme dar ukloněním a namlouvání může začít.
Namlouvání je především záležitostí samečků - vábí pozornost samiček svým zpěvem i chováním. Samečci každého druhu to ale dělají trochu jinak - cílem tohoto není partnerku jen přivábit, ale i zamezit páření jiných druhů. Při namlouvání ptáci vystavují své chocholky nebo různé kožní laloky. Papuchalk předvádí svůj křiklavý zobák, na nemž je červená, žlutá i modrá. Terej modronohý své nápadné nohy zvedá do vzduchu, jako by chtěl mít jistotu, že nezůstanou nepovšimnuty. Sameček rehka toká před potencionální partnerkou tak, že skloní hlavu a natáhne krk, syčí při tom a ukazuje žlutý vnitřek zobáku a současně roztahuje oranžová ocasní pera.
Někteří jihoameričtí kolibříci předvádějí vzdušný balet. Jeřáby kanadští při toku neuvěřitelně vyskakují až 4,5 metru vysoko. Skřivani polní spirálovitě stoupají vzhůru, až skoro nejsou vidět, tam se chvíli třepotají a začnou se snášet dolů a přitom bezustání krásně prozpěvují.
Nejméně 90% ptáků zachovává svým partnerům věrnost, alespoň do vyvedení mláďat. Jestliže se stejný pár spáří i příští rok, stačí už mu pak tok jen velice krátký. Také hnízdění a výchova mláďat proběhne rychleji než u rodičů, kteří spolu jsou prvním rokem. Husy, labutě, albatrosi, a zřejmě i někteří orli a sovy uzavírají partnerství na tak dlouho, dokud jeden z nich neuhyne. Naproti tomu někteří kurové a další hrabaví mají i několik partnerů za sezónu.
Na počátku je pouto párů křehké, ale postupně se upevňuje neustálým dvořením. U některých druhů je pak po čase vzájemné pouto velice silné. Když například lovci zastřelí husu nebo housera, partner odmítá svého druha opustit. Samečci některých druhů ptáků nosí své partnerce potravu. Sameček amerického rybaříka proužkovaného nosí své partnerce rybku a vždy jí natočí hlavou napřed, aby jí samička rovnou mohla spolknout. Samci dravců často partnerce předávají potravu za letu. Holubi a hrdličky ,,cukrují´´ (sameček strčí zobák do zobáku samičky a vyvrhne jí natrávenou potravu). Samička se nezřídka skloní a o potravu žebrá téměř jako mládě. Samičky některých druhů dostávají od svých partnerů až 50% potravy – jsou to dárky o to cennější, že samička na stavbu hnízda a snášení vajíček spotřebuje hodně energie. Jiné dárky jsou symboličtější. Samice brkoslava přijímá od samečka různé bobule. Ale hned se mu vrací zpátky. Samec kolpíka růžového nosí samičce větvičky, jiní ptáci oblázky nebo stébla trávy. Kavky, terejové a kormoráni si vzájemně čechrají peří. Účelem není jenom vyčistit peří na místech, kam se jeho majitel těžko zobákem dostává, ale hlavně se tak upevňuje pouto mezi partnery a o to jde při všech podobných ,,láskyplných“ gestech především.
Tak jako ptáci stálí i druhy stěhovavé se většinou spárují až v oblastech hnízdění. Ovšem kachny a další ptáci hnízdící na dalekém severu, kde je hnízdění možné jen po velice omezenou dobu se obvykle spárují a dokonce i spáří dlouho předtím, než dorazí na hnízdiště. Když si předehru odbudou brzy, mají pak déle času na vlastní výchovu mláďat. Jespák tundrový ze severní Kanady zimuje až v Argentině - přes 11 000 km od svého hnízdiště. Po několika měsíčním odpočinku a krmení jespáci přepeří do svatebního šatu a pustí se do namlouvání. Když tito bahňáci dorazí na dálný sever, jsou už v párech a nachystaní k hnízdění.
Ptačí samečkové si obvykle vytyčí území, které pak brání před vetřelci. U většiny druhů si sameček nejdříve zabere teritorium a pak si hledá partnerku. Někdy si však území hledá až pár. V případě kachen a dalších ptáků, kteří na hnízdiště dorazí již spáření, teritorium obvykle zvolí samice. Samec pak jejich území brání a zmizí pak po snesení vajec. Zpěvní ptáci velikosti drozda obsadí území o rozloze asi půl hektaru, ale tam, kde je hojnost potravy, jim stačí menší území. Teritorium ptáků hnízdících v hustě obsazených koloniích je obvykle vymezené dosahem zobáku. Opačným extrémem jsou orli, kteří dokážou hájit území až o rozloze 80 kilometrů čtverečních. Američtí tetřivci a jeřáby vlastně svoje skutečné teritorium nemají - samečkové se ale shromažďují na společných tokaništích, kde se každý sameček předvádí na své malém ,,území“ , které bývá stejné i po několik let. Tetřívek na něm pobíhá, natřásá se, uklání a vydává houkavé zvuky tak, že do vzdušných vaků na hrudi nabere vzduch a ten pak hlasitě vypustí. Slepice se procházejí mezi vystupujícími umělci a vybírají si partnera (i několik partnerů), pak se slepice odebere do ústraní, kde sama vychová mláďata.
Boje jsou v přírodě vzácností. Ptačí samečkové například své teritorium hájí výhružkami, nikoliv skutečným napadením vetřelce. Vyhrožování je důležitou součástí ptačí etologie. A samečkové svou agresivitu nesměřují pouze na cizí příslušníky vlastního druhu. Drozdci mnohohlasí, drozdi stěhovavý, sojky chocholaté i mnozí další ptáci vyhánějí ze svého teritoria každého - veverku, psa, kočku i člověka.

VI. Hnízda:

Ptáci jejichž mláďata jsou již při vylíhnutí dost vyspělá si obvykle hnízdo nestavějí. Vodouši, Jespáci a kulíci kladou vejce do mělkých prohlubenin či jen na holou zem, pštrosi do hlubších jamek. Rybák nody bělostný svá vajíčka lepí k větvím. Tučňák císařský drží vejce na nohách, kde je má uložené ve zvláštním kožním lemu. Ptačí hnízda chrání vejce i mláďata před horkem i chladem a uchovávají také teplo vydávané rodičovským tělem během inkubace. Někteří ptáci své hnízdo zuřivě brání; hnízdo je zárukou, že se budou mláďata vyvíjet v relativním pohodlí a bezpečí do té doby, než se úplně osamostatní.
U řady ptáků vybírá místo na svém území sameček, ale samička při stavbě obvykle pomáhá. V případě některých druhů, například amerického drozda stěhovavého a vlhovce červenokřídlého, samičky vybírají místo a také pak hnízdo sami stavějí. Mnozí ptáci při stavbě spolupracují. Holub i holubice společně sbírají stavební materiál, který pak samice naaranžuje. Také oba krkavci sbírají materiál, ale vlastní stavba je věcí jenom samice. U datlů a ledňáčků pracují na hloubení dutiny oba partneři. Při stavbě hnízda spolupracují i labutě a dravci.
Stavebním materiálem jsou pro většinu ptáků různé části rostlin. Nejvíce materiálu poskytují lesy – od velkých větví, až po malé větvičky, kořínky a pruhy kůry. Kolibříci na stavbu používají lišejníky. Asijský lejskovitý pták krejčiřík si na větvi stromu vybere dva velké listy, sešije jejich okraje a uvnitř si udělá hnízdo. Luční druhy ptáků jako americký bobolink (vlhovec) a strnad zpěvný na hnízdo používají trávy a plevele. A vodní ptáci – většina potápivých kachen, lysky a potápky – na hnízdo sbírají vodní rostliny. Ovšem ptáci využívají i další materiály, přírodní i vyrobené člověkem. Běžným materiálem je vlna, peří a pavučiny. Z bláta si hnízda stavějí vlaštovky a plameňáci. Rorýsi ostnití hnízdo k podkladu lepí slinami. V nejednom hnízdě, lze najít hadry, papír a igelit.
Ptáci využívají příležitostí hnízdění, kterou jim nabízí člověk. Čápi bílí odedávna hnízdí na komínech a rorýsy dávají přednost lidským stavbám před puklinami ve skalách. Holubi skalní již dávno opustily skalní římsy a usídlili se vrcholcích budov. V budkách vyvěšovaných člověkem nalézají domov ptáci jinak hnízdící v dutinách – například brhlíci a sýkorky. Po celé severní Americe lidé na vysoké tyče umisťují jakési ptačí „činžáky“.

VII. Mláďata

Speciálně vyšlechtěná domácí slepice, která dostává vybranou potravu snese za rok i přes 350 vajec. Počet vajec se pohybuje od jediného vejce albatrosa po 20 vajec koroptve polní. Obecně platí, že malí ptáci mají vyšší produkci vajec, než ptáci velcí, ale výjimky existují. Malinký kolibřík například snáší jen 2 vajíčka, zatímco ohromná pštrosice jich snese 10 – 12. I ptáci s vysokou produkcí vajec snášejí jen jedno vejce za 24 hodin a na vejcích začnou sedět, teprve když už mají všechna pohromadě. Tím se zajistí, aby se všechna mláďata líhla ve stejnou dobu. Avšak tam, kde na vejcích sedí oba rodiče, začíná inkubace ihned po snesení prvního vejce a mláďata se pak líhnou postupně.
Skořápka je to poslední co z vejce vzniká. Na začátku má vejce pouze podobu žloutku, který opustil vaječní a přesunul se do vejcovodu, kde došlo k jeho oplodnění. Nedaleko vejcovodu výměšek zvláštních žláz obalí žloutek silnou vrstvou bílku, tam je z 90% z vody – je proto zárodku zásobárnou tekutiny a několik prvních dní jej chrání před otřesy. Další ochranu poskytují 2 „poutka“ či provazce (chalazae) která žloutek uchopí k oběma vrcholům vajíčka. Když je bílkem obalené vajíčko asi na půli své cesty vejcovodem, jiná žláza na něj vyloučí tenkou dvojvrstevnou papírovou blánu.A teprve před koncem vejcovodů se z krystalků uhličitanu vápenatého vytvoří skořápka.Většině ptáku trvá ,,výroba“ vejce asi 24 hodin, ale jen skořápka zabere 18 - 21 hodin..
Samotné embryo se nemůže vyvíjet při teplotách pod 26 stupňů. Proto rodiče zahřívají vejce svým tělesným teplem. V této situaci se ale vůbec nehodí izolační vrstva peří - tělesně teplo se přes ní nemůže k vajíčku dostat. Většině ptáků proto v době hnízdění vypelichá peří na břiše.Během inkubace ptáci několikrát za den obracejí. Díky tomu jsou vejce zahřívána rovnoměrně. Důležité při tom je, že zárodek se neposune ani k jedné straně. I po vylíhnutí rodiče mláďata zahřívají než si začnou udržovat stálou tělesnou teplotu - to může podle druhu trvat několik dní, ale i týdnů.V okamžiku líhnutí vyplňuje mládě prakticky celý prostor vajíčka. Rostlo velice rychle a spotřebovalo již všechen bílek a skoro i žloutek. V ten okamžik se musí dostat ven, jinak zahyne. Jeden až dva dny před líhnutím strčí mládě zobák do vzduchové komůrky a začne dýchat. V té době se také začne ozývat. Mláďata všech druhů ptáků mají na konci zobáku výrůstek, kterému se říká vaječný zub, a vzadu na krku mohutný sval nezbytný při prorážení skořápky. Díky tomuto zařízení pták naklepne skořápku na jenom konci vejce a začne dýchat venkovní vzduch. P odpočinku se začne mládě ve vajíčku vrtě a po celém obvodu proseká otvor. To může trvat od několika hodin (u potápek) až po několik dní (koliha velká). Pak mládě pořádně zabere krkem a konec skořápky odpadne.
Mláďatům ptáků například kachen, která se rodí téměř soběstačná se říká mláďata nekrmivá. Mláďata drozda a dalších ptáků jsou naproti tomu krmivá. Mezi těmito extrémy se líhne řada ptačích mláďat s různým stupněm závislosti na rodičích. Například rackové již mají hned o vylíhnutí teplé prachové peří, ale rodiče je chrání a nosí jim potravu. Někteří ptáci, například albatrosi sice potravu do hnízda nosí jenom jednou za několik dní, ale většinou rodiče krmí mláďata několikrát za den. Žene je k tomu takzvaný krmící instinkt, který je částečně křikem mláďat a částečně barevným vnitřkem jejich otevřených zobáčků. Někdy je pud tak silný, že ptáci klidně krmí i cizí mláďata.

IX. Ptáci jako domácí mazlíčci

Miliony ptáků - od velkých výrů po drobné snovače a zebřičky – jsou chovány jako domácí miláčkové, obvykle v klíckách, které jsou pro ně příliš malé. Mnohé druhy se chovají pro své pestré barvy, některé pro zpěv, nebo pro schopnost napodobovat lidský hlas. Jako napodobovači hlasu jsou dobře známi kakaduové, loriové, andulky, a další papoušci, ale zřejmě ze všech nejlepší jsou špačkovití ptáci. Dokážou si zapamatovat mnoho slov i řady sestavené do vět, ale většinou nerozumějí tomu co říkají; mají vrozené nucení a schopnost opakovat, co slyší. Kanár, příslušník čeledi pěnkavovitých je jedním z nejlepších skutečných zpěváků. Mnozí chovaní ptáci se v zajetí rozmnožují, přesto jsou navzdory právní ochraně vzácných druhů loveny každá rok miliony divokých ptáků pro obchod s domácími mazlíčky. Mnoho z nich pochází z tropů a je v nevyhovujících podmínkách převážena napříč světa. Je zjištěno, že na každého ptáka, který se dostane do obchodu, uhynou 4 na cestě. Přes 80 příslušníků řádu papoušků je ohroženo vyhubením, především v důsledku obchodu pro domácí chov.

X. Rekordy:

Letec v největší výšce: sup nádherný byl zastižen ve výšce 11275 metrů nad mořem
Migrant na největší vzdálenost: rybák tichomořská každoročně táhne až 36000 z Arktidy do Anatarktidy a zase zpět
Nejrychlejší letec: sokol stěhovaví se dokáže snášet k zemi rychlostí až 180 km/hod. nejrychleji léta si kajka mořská, která může dosáhnou rychlosti kolem 80 km/hod.
Nejmenší pták: kolibřík kalypta menší je kratší než 6cm a váží 3 g
Největší rozpětí křídel: Albatros stěhovaví může v rozpětí dosáhnout 3,65 m
Nejtěžší létající pták: drop velký a drop kori váží až 18 kg, labutě dosahují až 16 kg.
Potápěč do největší hloubky: tučňák císařský se dokáže potopit až do hloubka 265 m, potáplice lední se může potopit do hloubky 80 m hlouběji než jakýkoli jiný létající pták
Nejhojnější pták: africká snovač rudozobí je nejpočetnější divoký pták, s odhadovanou populací asi 1500 mil. Domácí kur je nejhojnější ze všech ptáků, počtem přes 4 miliardy.
Nejpernatější pták : největší počet per byl napočítán na labuti: 25 216

XI. Sovy :

Lidé věří, že jsou sovy moudré a předvídají smrt, narození dítěte i další významné události. Někdy se zejména sýček za zlé znamení – když si sedne na dům, nebo někde poblíž, prý to přinese smůlu. Odborníci tvrdí, že fascinace lidí sovami částečně souvisí s lidským obličejem sov – sova má mohutnou hlavu, zavalité tělo a velké, kulaté oči. To, že nosí smůlu, zřejmě souvisí s nočním způsobem života těchto lovců.
Chováni sovy je převážně instinktivní, i když sova si dokáže leccos zapamatovat a z určitých modelových situací se i učit. Sovy si pamatují místa, kde se jim podařilo něco ulovit, ale většinou se ještě nějakou dobu vrací, i když si tam už všechno vychytaly. Jak už jsem se zmínila, sovy mají jako většina nočních zvířat ohromné oči. Ty jsou umístěné v obličejové části a nikoliv po stranách, což umožňuje prostorové vidění, nezbytné pro odhad vzdálenosti a velikosti pohybující se kořisti. Narozdíl od člověka má sova oči v důlcích napevno. To ale neznamená, že by snad neviděla do stran, když sova sleduje pohybující se předmět, dokáže hlavu úplně vytočit tváří nahoru také o téměř 360 stupňů. Tato zvláštní schopnost vedla k domněnce, že sova může krk ukroutit, pokud budeme kolem chodit dokolečka. Jenže když se sova dostane i se svým mimořádně pružným krkem nadoraz, bleskurychle hlavu otočí na druhou stranu. Soví oko je přizpůsobeno na vidění v noci. Nejdůležitější část sovího oka – sítnice – je proto hustě protkaná světelnými čidly, která jsou mimořádně citlivá na slabé světlo. Soví zorničky se mohou maximálně otevřít, takže se do oka dostane víc světelných paprsků. Sovy jsou mistry ve vyhledávání kořisti a také se vítečně dovedou nepozorovaně přiblížit. Mají tichý let – jejich křídelní letky jsou olemovány měkkým chmýřím, což tlumí šustění vzduchu, který přes letky proudí. Sovy jsou ptáci masožraví – loví hlodavce a další drobné savce, ale také ptáky, hady, ještěrky, žáby a dokonce i hmyz a ryby. Větší sovy obvykle loví větší kořist – výr velký a americká výr virginská mají na výšku i přes 60 cm a oba jsou schopni ulovit zvíře velikosti skunka, či kočky. Mají zahnutý zobák a silné nohy s drápy – jako savci. Svou kořit chytají nohama zatínají do ní drápy; někdy ještě následuje smrtelný úder zobákem. Je-li to možné, sova kořist vždy polyká celou – i s kůží, peřím a kostmi. Druhý den pak vyvrhne nestravitelné zbytky ve válcovitém vývržku.
Za velmi tmavých nocí spoléhají mnohé druhy sov spíše na sluch než na zrak. Nesmírně citlivé uši sovy jsou ukryté v peří za očima. U některých druhů sov jsou ušní otvory umístěny asymetricky. V důsledku toho může sova odhadnout směr, odkud zvuk přichází.
Pro sovy jsou zvukové signály daleko důležitější, než signály vizuální. Mají proto široký rejstřík hlasových projevů – houkají, pískají, vřeští, ječí, chechtají se a bručí. Další soví zvuky mají původ v klapání zobákem či tleskání křídly. Jednotlivé druhy sov mají odlišné hlasy.
Při východu slunce jde většina sov spát – odpočívají pak na stinném místě, většinou na větvi těsně u kmene stromu. Některé druhy se schovávají v dutinách či zemních norách. Peří sov je většinou nenápadně šedohnědé a kropenaté; sova mimoto většinou zaujímá polohu, při níž vypadá jako pahýl, nebo kus kůry. Ne všechny sovy jsou nočními ptáky. Mnohé loví i za denního světla, zejména pokud je nedostatek potravy a sova mám hodně mláďat. A některé sovy, například pusovka, loví dokonce převážně přes den.

XII. Použitá literatura :

ABC přírody – svět v otázkách a odpovědí, Reader’s Digest Výběr, Richard L. Schefel, 1996
Velká obrazová všeobecní encyklopedie, Svojtka & co., James Hughes, 1999
Atlas ptáků světa, Příroda, Dr. Andrew Gosler, 1994