Sloni představují jednu z nejpozoruhodnějších savčích skupin na naší Zemi, jsou to největší suchozemští živočichové. Charakteristic-kým znakem slonů je chobot, který vznikl prodloužením horního pysku a nosu. Chobotem sloni nejen dýchají, ale zároveň se stal mnohem všestrannějším orgánem. Slon si jím dovede podávat potravu do tlamy, lámat větve nebo hrabat hluboké jámy, hledá-li vodu k pití. Na jedno nabrání do něj nasaje až 15-20 l vody, kterou si pak vstřikuje do tlamy, nebo si jí polévá celé tělo. Chobot se skládá asi ze 40 000 svazků podélných i kruhových svalů, které umožňují jeho ohebnost na všechny strany. Slon ho může jak natáhnout do délky, tak i zkrátit. Tato síla, pružnost a pevnost předurčují chobot i k funkci ochranné. Poslední úlohou tohoto orgánu je funkce čichová. Do řádu chobotnatců (Proboscidea) zařazujeme již čeleď Stegodon-tidae (stegodonti), která stojí zhruba uprostřed mezi mastodonty s dlouhou čelistí a primitivními slony. Jejich spodní čelist byla zkrácená, horní kly velké a stoličky byly složené z jednotlivých příčných lamel. Rod Stegodon z konce pliocénu Starého světa byl velké zvíře s velmi dlouhými zahnutými svrchními kly a krátkou spodní čelistí bez klů. Stoličky byly s četnými úzkými příčnými lamelami. Z nejstaršího pleistocému známe geologicky nejstaršího zástupce slonů – rod Archidiskon. Od tohoto rodu se počet lamel u zubů časově mladších rodů stále zvětšuje a u nejspecializovanějšího druhu v tomto směru, u mamuta, dosahuje u posledního moláru až 27 lamel. Snad nejznámějším druhem ze všech pleistocenních slonů je mamut (Mammuthus primigenius), který žil až do konce pleisto-cénu, a to jak v Eurasii, tak i v Severní Americe. Počet rodů slonů žijících během pleistocénu byl značně veliký. Z druhu Archidiskon meridionalis vzniká v nejstarším pleistocénu ještě další druh, Palaeoloxodon antiquus, který byl oproti první vývojové linii obyva-telem lesů, na jejichž listnatou potravu a oceánské klima byl plně vázán.Koncem pleistocénu vymřeli na celé obrovské ploše všechny druhy slonů až na dva. Africký a indický slon jsou poslední, kteří přežili kdysi tak široce rozšířenou a takové množství druhů obsahu-jící skupinu. Chobotnatci začali před 50 milióny let osídlovat všechny světadíly s výjimkou Austrálie. Dosud se podařilo vykopat zbytky více než 350 druhů těchto savců. Mohutné sloní kly vzdorují v přírodě daleko lépe vlivu počasí nebo vody a proto se snad ze žádné savčí skupiny nezachovalo tolik kosterních zbytků jako právě z chobot-natců. Díky úplným kostrám vymřelých druhů se stala právě tato skupina klasickým dokladem vývoje živých organismů na Zemi. Pra-vlastí chobotnatců byla severní Afrika. Ve třetihorách, v eocénu, žil jeden z prapředků chobotnatců – Moeritherium, zvíře, které se jak tvarem a velikostí těla, tak i způsobem života podobalo dnešnímu hrošíku zakrslému nebo tapírovi. O jeho příslušnosti k chobotnatcům vnější vzhled vůbec nesvědčil – nemělo ani chobot, ani nápadné kly. Ale stavba lebky a především chrup nesly znaky typické pro všechny chobotnatce. Především to byl druhý pár řezáků, který byl nápadně prodloužen – právě z těchto zubů se vyvinuly u pozdějších generací chobotnatců kly. V další geologickém období, oligocénu, před 35 milióny let, se objevil chobotnatec mnohem větší – Palaeomastodon, který byl 2-2,40 m vysoký. Na rozdíl od Moeritheria nesl již zřejmé znaky chobotnatců – měl již malý chobot a druhý pár horních i dolních řezáků byl přeměněn v krátké kly. Toto zvíře představovalo začátek bohaté skupiny chobotnatců – mastodontů. Na rozdíl od dnešních slonů měli mastodonti zpočátku dva páry klů . Také počet ostatních zubů -– stoliček- byl mnohem vyšší než u dnešních slonů. Centrum vývoje chobotnatců se ještě v oligocénu přesunulo do Asie, odkud se v miocénu mastodonti rozšířili až do Evropy, Afriky, Severní Ameriky a v poslední fázi třetihor, pliocénu, dokonce i do Jižní Ame-riky.
V asijském vývojovém centru vznikla i nejdokonalejší vyvinutá skupina chobotnatců – sloni. Již u vývojově mladších skupin masto-dontů vymizely dolní kly. Zvířata měla typickou sloní mohutnou pos-tavu, chobot a dlouhé kly. Teprve u slonů však došlo v vytvoření jedné mohutné stoličky s vysokou korunkou v každé polovině čelisti. Tento chrup dovoloval slonům požírat nejen měkké listí a výhonky, ale i tvrdou trávu. Byl to značný vývojový pokrok, který umožnil slonům osídlit nejen pralesy, ale i rozsáhlé stepi. V této době došlo i k vývoji dnešních dvou rodů slonů – slona indického a slona afrického. Tato nejpokročilejší forma chobotnatců nahradila vývojově starší mastodonty, kteří koncem třetihor a začátkem čtvrtohor vymřeli. Mezi vymřelými formami však známe i sloní obry, jako byl slon Elephas imperator z jižních oblastí severní Ameriky, který ve hřbetě dosahoval 4,5 m výšky – tedy téměř o 1 m více než průměrný africký slon. V celé historii vývoje slonů se mu však výškou vyrovnal jen chobotnatec Dinotherium gigantissimum (Dinotheria byla zcela zvláštní vývojová větev celé skupiny, pro kterou byly typické dolů rostoucí kly z dolní čelisti). Na druhé straně však známe z raných čtvrtohor i celou řadu trpasličích forem slonů, zejména ostrovních druhů. Do příbuznosti dnešního indického slona patří též skupina mamutů, z nichž zvlášť významná byla na severu žijící srstnatá forma s nápadně dlouhými kly. Rekordní délka mamutích klů je 5 m. Mamuti však na rozdíl od obecné představy o mamutích rozměrech nepřesahovali výškou dnešní slony. Zbytky mamutů nacházíme v Evropě i v Asii. Zejména na Sibiři se díky chladnému podnebí zachovaly ve zmrzlé půdě nejen jejich kůže, svalovina a krev, ale i zbytky potravy mezi zuby. Mamuti patřili k lovným zvířatům našich předků. Byly to právě lebky malých ostrovních mamutů (Elephas mnaidriensis) ze Sicílie, které Homéra inspirovaly k jeho básni o obru Polyfémovi. Na lebce slona totiž každého pozorovatele upoutá především veliký nosní otvor uprostřed čela a právě ten dříve lidé nesprávně pokládali za čelní oko jednookých obrů Kyklopů. Skutečné oční otvory jsou však u slonů umístěny po stranách vysoko klenuté lebky. Sloni jako největší suchozemští savci již od starověku udivovali především svým mohutným vzrůstem. Zavalité a těžké sloní tělo nesené silnýma sloupovitýma nohama však zdaleka není neohrabané. Dojem neohrabanosti při pohybu zvyšuje způsob chůze. Slon je mimochodník, pohybuje dopředu vždy oběma nohama na stejné straně těla. Jdoucí slon dokáže za hodinu urazit 5-6 km. Slon sice nedovede cválat ani skákat, při útoku nebo útěku vyvine však rychlost až přes 30 km v hodině, čímž hladce překoná rychlost člověka.
Vysokou rychlost udrží slon jen poměrně krátkou dobu, po 100 – 200 m přejde opět do korku nebo zastaví. Slon umí výborně šplhat do prudkých svahů a v džunglích himálajských předhoří jsou jeho stezky často jedinou schůdnou cestou. Slon zdolává poměrně snadno i hlinité podemleté břehy řek a jeho noha má širokou šlapadlovou plochu. Váhu těla nesou vlastně špičky prstů. Špičky prstů jsou opatřeny plochými kopýtkovitými nehty. Uvnitř nohy nad rohovitým šlapadlem je zvláštní polštář z rosolovitého vaziva, který jedna tlumí otřesy při chůzi, jednak rovnoměrně rozkládá váhu těla na celou plochu chodidla. Při přenesení váhy se noha rozšíří, což má význam zvláště při pohybu na měkkém podkladu, při odlehčení nohy se noha opět zúží. Toto zařízení způsobuje, že i u největších se 1 cm chodidla zatěžuje jen hmotností 600g. Oproti obecným představám chodí sloni po svých ochozech velmi tiše, jak u indických, tak i u afrických slonů bylo pozorováno, že dovedou poměrně dobře plavat. Stavba sloního těla vykazuje celu řadu zajímavostí. Jen kůže dospělého slona má hmotnost jednu tunu a rozprostřená zaujímá plochu 35 m. Plíce mají hmotnost 135 kg, játra 105 kg, srdce 20 kg, ledviny 18 kg, boltec 80 kg, chobot 120 kg, kostra 1600 kg, svalovina 2700 kg a tuk 100kg. Kromě chobotu jsou velmi nápadným znakem slonů kly. Ve své podstatě jsou to pozměněné horní řezáky. Kly jsou asi jednou pětinou až jednou třetinou zapuštěny v čelisti. Největšími kly se mohou chlubit sloni v Keni. Rekordní pár měřil 320 a 311 cm a měl hmot-nost 97 a 102 kg, obvod klů byl 62 a 60 cm. Ne všichni afričtí a indičtí sloni však mají kly. Jsou ale známy i případy slonů se 6 – 7 kly. U samic indických slonů jsou kly výjimkou, takovým samicím Indové říkali sakhni. Některým samcům kly nenarůstají. Tyto samce nazývají Indové makhana a považují je za velmi útočné. Sloni v přírodě používají k loupání stromů, rytí jam. V každé polovině čelisti má dospělý slon jen jednu stoličku, tedy dvě nahoře a dvě dole. Tvar stoliček, zejména sklovinových lamel, je dokonalým rozlišujícím znakem nejen mezi slonem indickým a africkým, ale i mezi vymřelými chobotnatci. Sloni jako jediná výjimka mezi savci mají během života 6 generací zubů. Každá nová stolička je o něco větší než ta předcháze-jící. Je totiž zpevněna příčnými sklovinovými lamelami, jejichž počet s přibývajícím věkem narůstá. Podle sloní lebek nalezených v Indii a Srí Lance byl stanoven průměrný věk slonů na 35 let. Vzhledem ke své velikosti nemá slon kůži zdaleka tak tlustou, jak se většinou lidé domnívají. Její síla kolísá mezi 1 – 3 cm. Sloni v přírodě věnují své kůži velkou péči. Pravidelně se koupají, pohazují se pískem a otírají se o kmeny nebo skaliska. U domácích slonů dochází bez takové pravidelné péče k těžkým zánětům nebo onemocněním kůže, které nezřídka končí smrtí zvířete. Kůže slonů musí být pečlivě ošetřována i z toho důvodu, že jim v kožních záhybech cizopasí zvláštní sloní vši, které sloni mohou odstranit jen otíráním a rozmačkáváním. Kůže slonů je vybavena množstvím potních a mazových žláz. Mezi okem a uchem je zvláštní spánková žláza, ze které občas vytéká hustý hnědý výměšek, který stéká po tváři. V době nejsilnějšího vyměšování této žlázy se samci dostávají do stavu, který indičtí mahuti nazývají musth. Zvířata jsou velmi vzrušená a napadají jiné slony.
Obrovitost sloního těla vyžaduje neméně obrovský příjem potravy. Sloní zažívací orgány mají proto impozantní rozměry. Sloni jsou vzhledem k velké spotřebě potravy skutečnými otroky svého zažívání. Zhruba 18 – 20 hodin denně se musí věnovat přijímání potravy. Neustále hladový žaludek nedovolí slonům ani delší spánek – dospělá zvířata spí jen 2 – 4 hodiny denně. Staří sloni si dokonce k spánku nelehají a spí jen v 15 – 20 minutových intervalech. Potrava slonů je značně různorodá a její složení se mění i během roku. Sloni mají velmi jemnou chuť a dovedou být i labužníky. V Krugerově národním parku v jižní Africe se v době dozrávání plodů stromu marula stahují sloni do jejich blízkosti. Velké množství plodů marula v žaludcích slonů fermentuje a vyvolá slabší nebo silnější opilost. S obrovskou spotřebou potravy souvisí i velké množství exkrementů.
Dospělý slon vyprodukuje za 24 hodin asi 140 – 180 kg stolice. Moči se tvoří kolem 50 l za 24 hodin. Kromě toho vyloučí slon dýcháním a pocením za 24 hodin 22 l vody. S přijímáním potravy (sloni se krmí třikrát denně) souvisí i její spalování, které v těle zajišťuje přísun kyslíku dýcháním. Pravděpodobně vzhledem k dlouhé cestě vzduchu chobotem do plic jsou plíce na rozdíl od ostatních savců přirostlé vazivem ke stěnám hrudníku a bránici. Se zvláštní stavbou plic souvisí i jiná ojedinělá vlastnost slonů, u stojícího zvířete je totiž nižší počet tepů, než u zvířete ležícího. Toto zjištění jen potvrzuje, že dýchání vleže představuje pro slona mnohem větší tělesnou námahu. Slon nedýchá jen chobotem, ale asi ze 30% vdechuje vzduch i tlamou. Průměrná tělesná teplota sloního těla je 36 °C. Sloni snesou daleko lépe chlad než přílišné vedro. Při malém povrchu těla má zvláště v teplém prostředím spíše s vydáváním tepla – ochlazováním. U slonů, zejména afrických, tvoří velké ušní boltce téměř šestinu celého povrchu, a právě ty jsou jakýmisi ventilátory. Teplota okolí přímo ovlivňuje rychlost, jíž slon pohybuje ušima dopředu a dozadu.
Pohlavní žlázy slonů jsou umístěny během celého života v břišní dutině, varlata nesestupují do šourku. Samičí pářicí orgán má hmotnost 27 kg, je velmi dlouhý a esovitě prohnutý, a to z toho důvodu, že vulva samice je umístěna na jejím břiše až před zadníma nohama. Při vlastním páření se samec vztyčuje na zadní nohy, předníma nohama se opírá o samici. Páření trvá většinou necelé dvě minuty a obvykle se opakuje v 10 – 20 minutových intervalech. Pohlavní dospělosti dosahují sloni v 8 – 13 letech. Páření předchází velmi složité a déle trvající námluvy. Délka březosti je doba od 17 měsíců 17 dnů do 22 měsíců 8 dnů pro samičky a od 20 měsíců 11 dnů do 23 měsíců 7 dnů pro samečky. Co do délky březosti drží tedy sloni mezi všemi savci rekord. Přiblíží-li se doba porodu, samice se většinou odděluje od stáda a vyhledává si skryté stinné místo, které otáčivým pohybem celého těla nejprve očistí od spadaných větví a kamenů. Samice rodí ve stoje, mládě vychází z porodních cest obvykle hlavou napřed. Mládě,které je vysoké 90 – 100 cm a je kolem 100 kg těžké, se ihned po porodu pokouší vstát. Asi 45 minut po porodu vychází z matky placenta, kterou slonice na rozdíl od většiny savců nežere, ale zahrabává a zašlapuje ji do země. Slůně pije na rozdíl od dospělých jedině tlamou, chobot drží přitom zvrácený nahoru. Mléčná žláza slonů je umístěna mezi předníma nohama a sající mládě stojí, zřejmě též z důvodu bezpečnosti, pod tělem samice. V přírodě ovšem nemusí každý porod skončit šťastně. Zvláště u poprvé rodících samic dochází občas k zadušení mláděte. Sloní mládě je nesmírně neposedné, láká je každý nový předmět, v přírodě se zvědavě blíží k nosorožcům, buvolům,jelenům a antilopám, snaží se očichávat i ještěrky, myši a jiná malá zvířata. Samice kojí mládě až do stáří dvou, někdy i tří let. Mládě vypije jen malé množství mléka najednou, a kojení je proto velmi časté. Slůně však již během kojení přijímá pevnou potravu, dokonce již brzo po porodu. Protože však jeho chobot je dosud slabý, podává mu matka nažvýkanou potravu přímo do tlamy. Sloním mláďatům je povoleno krást rozžvýkanou potravu přímo z tlamy i ostatním příslušníkům stáda. Sloní mládě roste poměrně rychle. Díky porodům v zoologických zahradách známe dnes růstové křivky obou sloních druhů.
Sloni mají ze všech suchozemských savců nevětší mozek. U samců kolísá jeho hmotnost od 4,2 kg do 5,4 kg, u menších samic od 3,6 kg do 4,3 kg. Objem mozku činí 6600 cm, průměrná délka je 35 cm, šířka 30 cm a výška 20 cm. Srovnáme-li hmotnost sloního mozku s hmotností celého zvířete, nemůže slon velikostí mozku konkurovat ani šelmám a opicím, natož člověku. Ze smyslů je řídícím a nejdokonalejším čich. Sloni zavětří člověka, který je jako jediným nepřítelem, na velkou vzdálenost. Setkání dvou slonů je vždy doprovázeno důkladnou čichovou kontrolou především spánkové žlázy, hlavy a pohlavních orgánů. Podle pachu se zřejmě poznávají i jednotliví členové stáda. Velmi bystrý je i sluch slonů. Při zachycování zvuků hrají značnou roli i rozměrné ušní boltce a zdá se, že jako rezonátor a zesilovač zvuku se uplatňují i velké dutiny v lebečních kostech. Sluch stejně jako čich se uplatňuje též při vzájemném dorozumívání slonů. Nejznámějším hlasovým pro-jevem slonů je daleko slyšitelné troubení. Troubením vyjadřuje slon úlek nebo též útočnou náladu. Výborného sloního sluchu využili odborníci k řadě pokusů řešících otázku sloní paměti. Provedené pokusy svědčí o tom, že sloni mají velmi špatnou paměť.
Oči slona jsou vzhledem k velikosti těla poměrně malé a svou stavbou se celkem neliší od očí většiny savců. Duhovka a zornička jsou kulaté jako u zvířat žijících ve stínu a šeru. Duhovka je obvykle hnědá, jsou však známi i sloni s modravou či zelenavě hnědou duhovkou. Čočka má v průměru 7,2 mm a její hmotnost se věkem zvyšuje. Zrak slonů je tedy přizpůsoben zejména pobytu v džungli – je totiž daleko ostřejší za šera než za prudkého světla. Dobře jsou vyvinuty u slonů i další smysly, a to jak chuť, tak i hmat. Hmat hraje velkou roli při dorozumívání slonů, při námluvách a později ve vztahu matky k dítěti. Na těle slona je celá řada velmi citlivých míst, kde je nahromaděno množství nervových zakončení a hmatových buněk.
V přírodě se u slonů můžeme shledat s několika sociálními strukturami:
1.) Nejmenší skupinou je rodina, která se skládá z jedné dospělé samice a jejích mláďat.
2.) Nejčastější strukturou je tzv. klan, který sdružuje několik rodin dohromady.Celý klan vede sociálně nejvýše postavená samice.
3.) Společnost sdružující několik klanů se jmenuje stádo.
4.) V době sucha, stěhování se sdružuje několik stád do větších celků, které jsou vedeny starým býkem a starými samicemi.
5.) Stádo dospělých samců je vedené nejsilnějším zvířetem. Toto stádo tvoří obvykle 10 – 15 zvířat.
V kterékoli skupině slonů existuje přesný sociální řád – sociální hierarchie od nejvýše postaveného zvířete až po zvíře nejslabší, které je všem členům stáda podřízeno. Význam sociální hierarchie spočívá především v tom, že nejzkušenější a nejsilnější zvířata zajišťují vedení a tím i bezpečnost celého stáda.
Obecně lze říci, že sloni se k ostatním zvířatům chovají velmi mírumilovně. Z ptáků jsou to zejména volavky rusovlasé ( Bubulcus ibis) , které sedají na hřbety slonů a sezobávají jim mouchy i klíšťata. Klíšťat zbavují africké slony též klubáci (Buphagus sp.). V Africe i Indii se slony často druží i divoká prasata, která využívají děr, jež sloni vyhrabávají, a přímo pod jejich choboty se přiživují na koříncích rostlin a larvách hmyzu. Také se sdružují s různými druhy kočkodanů. Trhají-li sloni kůru nebo větve, kočkodani se rychle zmocňují hmyzu, ptačích mláďat nebo vajec a naopak svým křikem varují slony před blížícím se nebezpečím. Jediným skutečně nebezpečným nepřítelem slonů byl a dosud je pouze člověk a změny, které svou činností v původní domovině slonů působí. Není divu, že stálé pronásledování vyvolá u slonů nepřátelské, obranné akce vůči lidem.
V Asii patří lov a cvičení slonů s ceněným a váženým povoláním. Nebezpečné povolání mahutů nebo ooziů – vůdců slonů má v Indii a ostatně v celé jižní a jihovýchodní Asii prastarou tradici. Indičtí sloni převažují počtem v cirkusech a zoologických zahradách vysoko nad slony africkými. Pro africké národy byl slon znám jen jako zvíře lovné, ať již pro slonovinu, nebo i maso. V starověku se uplatňovaly oba druhy slonů jako válečná zvířata k prorážení bojových seskupen nepřítele.
Sloni hrají velkou roli nejen v každodenním životě, ale i v mytologii a náboženství celé jižní Asie. Již původní obyvatelé Védové uctívali jakési zvíře mající ruku – hastina. U Hindů je každá větev kompasové růžice chráněna jedním slonem a král bohů Indra jezdí na slonovi se čtyřmi kly, který se jmenuje Airavata. Buddhisté opět věří, že sám Buddha byl ve svém dřívějším životě podivným bílým slonem Chadantou.V jihovýchodní Asii existuje více než pět tisíc let dlouhá tradice ochočování slonů a jejich využívání k nejrůznějším pracím. Avšak na rozdíl od naších domácích zvířat slon nikdy skutečně nezdomácněl. V Indii jsou naopak jako pracovní sloni používáni především samci, a to pro svou větší sílu i mohutné kly, kterými nakládají a na nichž nosí kmeny stromů. Cvičené slony používají dosud v jihovýchodní Asii i při práci na čajových plantážích, kde vytrhávají 50 – 60 staré keře čajovníků. Zde mají sloni také i volné dny, a to zase více než lidé, pracují obvykle jen 20 pracovních dnů.
Na druhé straně si nelze nevšimnout významné role slonů v celé jihovýchodní Asii jako zvířete kultovního, které nesmělo chybět při žádné náboženské nebo státní slavnosti. Slon hrál a hraje dosud v náboženství ohromnou roli. Králem slonů je Ganeš, bořitel všech překážek, vládce všech kast.
Slony jedli a lovili asijské a africké národy. Nejstarší metodou lovy slonů je chytání do jam vykopaných na často užívaných sloních ochozech. Jinou metodou je padající oštěp, prstenec upletený z tuhých vláken, nebo chytání do ocelových drátěných ok, nebo nahánění do úzkých roklí.
Sloni jsou velmi populární zvířata, a přesto je zde několik rozdílů mezi oběma druhy, které stojí za povšimnutí.
Slon indický (Elephas maximus) má tělo (měřeno od špičky nosu až po kořen ocasu), dlouhé 5,5 – 6,4 m, ocas měří 1,2 – 1,5 m, jeho výška je 2,5 – 3 m a hmotnost až 5000 kg. Od slona afrického se liší hlavně těmito znaky: Jeho hřbetní linie je rovná nebo vyklenutá, páteř má o jeden hrudní obratel méně a o jeden bederní obratel více, téměř hladký chobot a na konci má jeden hmatový prstík. Lebka má silně vyvinutá dva čelní hrboly, ušní boltce jsou menší než, mají trojúhelníkovitý tvar a špička boltce směřuje slabě dopředu. U samice většinou chybějí kly, někdy i u samců. Na přední noze má pět, na zadní noze většinou jen čtyři prsty. Sloni s pěti prsty na zadních nohách jsou v Indii velmi vzácnou a ceněnou výjimkou. Podle zeměpisného rozšíření a podle tvaru lebky rozdělujeme slony indické do poddruhů: Slon cejlonský slon bengálský, slon sumaterský a slon malajský.
Slon africký (Loxodonta africana) je větší než slon indický, tělo i s chobotem je dlouhé 6 – 7,5 m, délka ocasu je 1 – 1,3 m, výška 3 – 4 m, hmotnost 5000 – 7500 kg. Hřbet je nejvyšším bodem těla. Hlava má ubíhající čelo a velké ušní boltce. Na chobotu jsou hluboké rýhy, špička je opatřena dvěma prstíky. Samci i samice mají kly, zvláště mohutné jsou u samců (rekordní délka je 3,5 m). Tělo působí štíhlej-ším dojmem, nohy jsou vyšší než u slonů indických. Kůže je hrubší a je pokryta řídkými černými chlupy. Špička ocasu je opatřena cho-máčem 38 – 76 cm dlouhých žíní. Nejtypičtější poddruhy afrických slonů jsou: slon jihoafrický, slon stepní, slon pralesní, slon atlaský, slon trpasličí.
Mamut byl často loven a zachycován na malbách a soškách. Na konci poslední doby ledové ustupují mamuti za mizejícími ledovci a posled-ní z nich vymřeli počátkem doby poledové na Sibiři.
Nejznámějším zvířetem pleistocénu je mamut srstnatý ( Ma-mmuthus primigenius), oproti recentním slonům, kteří žijí v teplých oblastech,byl mamut přizpůsoben životu ve studené stepi. Největší chobotnatec je Mammuthus imperator, který žil v Severní Americe. Svými rozměry přesahoval i největší africké slony. Lebka je vysoká, kly se rozbíhají a obracejí velikým obloukem nahoru a nazad. Dosa-hovaly obrovských rozměrů. Mizí v mladším pleistocénu. Mammut-hus columbi byl, stejně jako Mammuthus imperator, potomkem mamutů, kteří emigrovali do Severní Ameriky. Byl značných těles-ných rozměrů, jehož kly byly podivuhodně točeny. Obýval teplá stepí s říčními meandry. Vymírá na konci pleistocénu. Dále mamut Fraa-sův (Mammuthus primigenius fraasi), který je diskutovaný chobot-natec. Existují zde dohady, zda tento mamut patří do poddruhu Mammuthus primigenius, či do poddruhu Mammuthus trogontherii. Byl to jeden z největších evropských slonů, s dlouhými sloupovitými pětiprstnými končetinami. Jeho výskyt byl vázán jen na krátký ča-sový úsek. Mamut stepní (Mammuthus trogontherii) byl řazen do samostatného rodu Parelephas, ale nyní je spojován s mamuty. Tento mamut je počátkem vývojovým stadiem slonů stepí a tundry. Lebka je kratší, kly jsou u samců spirálovité, se špičkou nazad zahnutou. Stepní mamut je první za slonů, který se při-působil životu ve stepi s tvrdou stepní trávou a postupně se přizpůsobil i životu v chladné stepi. Koncem mindelského doby ledové se počítá přeměna stepního mamuta v mamuta srstnatého.
Mezi zvířata ohrožená vyhubením je nutno řadit i slona indického. Ochrana přírody totiž není jednoduchá záležitost. Je to především otázka poznání všech složitých vtahů mezi prostředím a jednotlivými druhy zvířat, vztahů mezi rostlinami a zvířaty a zvířaty mezi sebou. Každý nepromyšlený zásah do tohoto světa má obvykle katastrofální následky. Většina rezervací zvláště pro velké druhy savců je příliš malá na život bez zásahu zvenčí. Klimatické změny také podstatně ovlivňují zdroj potravy pro býložravce a nutí je stěhovat se na jiná místa. Určitý význam pro ochranu velkých zvířat má i náboženství. V Asii jak buddhismus, tak i hinduismus do velké míry zabraňuje zabíjení zvířat, která hrají tak významnou roli v mytologii. Přemno-žení slonů v rezervacích je vážným problémem nejen zoologickým, ale i etickým. Počet slonů musíme rozumně regulovat. Aby byla existence slonů zajištěna, musí, musí se zachovat alespoň současná rozloha rezervací.
22. červen 2008
10 203×
3858 slov
