Smrt

Definice smrti není vůbec jednoduchá. Jednak proto, že slovo smrt je velmi široký pojem, a také proto, že smrtí je hned několik druhů. Mezi ty nejznámější patří smrt biologická a klinická, ale existuje také zdánlivá, sociální, psychická a další druhy smrti. O smrti můžeme uvažovat z mnoha hledisek – biologických, filozofických, psychologických, apod. Všeobecně se nauka o smrti nazývá thanatologie.
Smrt je biologicky daný fakt. Je definována například jako nezvratná zástava celovztažného uspořádání organismu či jako inverzibilní zástava všech funkcí organismu. Smrt je skok i proces a souvisí úzce se stavem tří hlavních orgánů, kterými jsou srdce, plíce a mozek, a které se dříve označovaly jako tzv. atria mortis - brány smrti.

Zdánlivá smrt
Zdánlivá smrt bývá také označována jako vita minima. Z tohoto pojmenování můžeme částečně vyvodit, že se jedná o stav, kdy jsou tělesné funkce potlačeny na minimum a nejsou běžným způsobem zjistitelné. K takovým případům patří například stavy po úrazu bleskem či elektrickým proudem nebo stavy po tonutí.

Klinická smrt
Zástavou dýchání a krevního oběhu přechází organismus do stavu, který nazýváme klinická smrt, a který trvá 5 až 6 minut. V této době nesmí být organismus považován za mrtvý, neboť může být za určitých podmínek oživen. Většinou však dochází k odumírání jiných tkání buněk a to podle jejich citlivosti na nedostatek kyslíku.

Biologická smrt
V době, kdy ještě trvá vita minima, tedy ve stavu kdy jsou životní funkce potlačeny na minimum, nastává samovolně skok - ustává srdeční činnost a dýchání, nastupuje klinická smrt, a pokud nedojde k resuscitaci a pokusům o oživení, přechází organismus po určité době v konečné stádium – biologickou smrt. Vlastní biologická smrt organismu jako celku začíná odumřením gangliových buněk centrálního nervového systému. Poté následuje tvorba posmrtných změn, které jsou nepochybnými znaky smrti.

Sociální smrt
Tímto termínem se označují stavy, kdy člověk fyzicky ještě žije, ale je odtržen a vyvázán od všeho lidského, z mezilidských vztahů a není možné ho vrátit zpět do společnosti. Z toho vyplývá, že sociální smrt může nastat i u zdravého člověka.

Psychická smrt
Psychickou smrtí se rozumí intenzivně prožívaná beznaděj, zoufalství, celková rezignace na život. Tento stav nepochybně napomáhá vstupu smrti fyzické, biologické. Psychická smrt však ne vždy úzce souvisí se stavy před blížící se smrtí, ale může nastat i u lidí fyzicky zdravých a vést například až k sebevraždě.

Eutanazie
Ve spojitosti s problémy souvisejícími se smrtí se v poslední době stále více mluví o otázce Eutanazie. Tento čin bývá vysvětlován jako, snadná, krásná smrt, ukončení života těžce nemocného, trpícího nesnesitelnými bolestmi, a to na jeho výslovné přání. V letošním roce uzákonily po dlouhých sporech tuto tzv. smrt z milosrdenství dva státy - Nizozemí a Belgie. Na druhé straně ji naprosto odmítá např. Polsko, Španělsko a Česká republika. Existují ale i státy, kde je sice eutanazie ilegální, ale mlčky trpěná. Takovým příkladem je například Švýcarsko. Možnost tzv. důstojného odchodu využívají pacienti s rakovinou, Parkinsonovou nemocí, poraněním páteře, AIDS, apod. Okolo posouzení případu a také způsobu provedení se vyskytuje spousta problémů. Například hranice „snesitelnosti“ bolesti je u každého individuální a posouzení stavu není jednoduché. Určité organizace umožňují eutanázii pouze formou částečné sebevraždy, kdy pacient sám podepíše souhlas se smrtí a sám vypije smrtící tekutinu (to je ale vzhledem ke zdravotnímu stavu ve spoustě případů nemožné). Hlasy proti eutanazii argumentují mnohými případy, kdy se pacient, potencionální žadatel o eutanázii, uzdravil z velmi pokročilého stavu těžké nemoci. Dále uvádějí obtížnost zvážení situace a také jednoduchou ovlivnitelnost psychiky u lidí zvažujících možnost smrti z milosrdenství. Problém eutanazie tedy není vůbec jednoduchý.

Občas jsou za určité formy eutanazie považovány dokonce i interrupce. Potrat je svým způsobem také smrt. Zde ale vyvstává jiný problém - určení počátku života jedince, což už nepatří k tématu smrti.

Mozková smrt
Z důvodu odebírání tkání pro účel transplantace je velice důležité určit smrt mozku. Pokud totiž nastane situace, kdy je za pomoci přístrojů umírajícímu stále umožněno dýchání a srdeční činnost, nemůže dojít bez důkazu smrti mozku k odebrání tkáně nebo orgánu. Díky níže uvedeným kritériím je možné určit rychleji smrt a tudíž uspíšit možnost odebírání tkání pro transplantaci.
- člověk je v hlubokém bezvědomí
- svaly nevykazují žádné napětí, které je ovládané nervstvem (svalová atonie)
- žádné reakce na podněty nad prvním obratlem, což také souvisí s nervovou soustavou
- vymizení spontánního dýchání
Velmi důležité je kritérium, které se dokazuje pomocí mozkového vyšetření – panangiografii, a z něhož je dostatečně zřejmá smrt mozku.

Posmrtné změny
Teprve počínající tvorba posmrtných změn je často (v případech, kdy nejsou k dispozici přístroje a jiné vybavení) mezi prvními jasnými důkazy smrti. Podle podstaty vzniku můžeme posmrtné změny lidského těla rozdělit na pochody fyzikální a chemické.
Mezi fyzikální jevy řadíme chladnutí, skvrny, zasychání a difúze plynů a tekutin. Při posmrtném chladnutí mrtvého těla dochází k vyrovnávání tepelného rozdílu mezi tělem a okolním prostředím. Posmrtné skvrny vznikají poklesem krve do níže položených míst a často pomáhají patologům určit dobu smrti zemřelého. Zasychání vzniká v důsledku odpařování povrchu a poklesu tělesných tekutin (např. zasychání rohovky, spojivky, rtů, apod.). Difúze např. krevní tekutiny podmiňuje zbarvení stěn cév, střeva, apod.

Mezi chemické posmrtné procesy řadíme posmrtnou ztuhlost, posmrtné srážení krve, fermentativní autolýzu a také hnilobný rozklad. Posmrtná ztuhlost svalů nastává nedostatkem ATP, nejčastěji v mimických svalech a postupuje směrem od hlavy dolů. Posmrtné srážení krve může odhalit smrt udušením.
Autolýzu bychom mohli nazvat samonatrávením. Tkáně ztrácejí po smrti odolnost vůči enzymům, které pak natravují vlastní tkáň. Hniloba je způsobována za pomoci sirovodíku zejména střevními bakteriemi, které se šíří dále do celého těla. V důsledku tvorby plynů se mrtvé tělo nadouvá a pokožka se pomalu odchlipuje v podobě puchýřků.

Smrt tedy patří k životu a je pro nás jedinou jistotou. Ale i tato jistota je zahalena do nejistoty. Nikdo z nás totiž neví kdy a jak zemřeme.

Při zpracování textu bylo použito následující literatury:
1) Bednář B., Miřejovský P.: Obecná patologie; Nakladatelství Karolinum, Praha 2001
2) Bouška I. a kol.: Soudní lékařství; Nakladatelství Karolinum, Praha 2002
3) Něgovskij V. A.: Klinická smrt – zvratné stádium umírání; Zdravotnické nakladatelství v Praze 2, 1952
4) Pollard B.: Euranazie – ano či ne?; nakladatelství Dita, Praha 1994.
5) Elizabeth – Kübler – Ross, M. D.: Odpovědi na otázky o smrti a umírání; Nakladatelství H & H Jinočany, 1995