Stavba a funkce smyslové soustavy

Všechny informace o změnách prostředí jsou zachycovány čidly, v nichž jsou speciální buňky s vysokou dráždivostí - receptory. Receptory jsou citlivé především na podněty, které nazýváme jako podněty adekvátní. Ke každému čidlu patří i dostředivá nervová dráha, po které jsou informace vedeny do ústředí v CNS.
Receptory dělíme:
1. exteroreceptory - příjem podnětů vnějšího prostředí
2. interoreceptory - citlivé na změnu vnitřního prostředí
proprioreceptory - zvláštní druh interoreceptorů - svalové a šlachové
U některých receptorů v průběhu působení podnětu dráždivosti ubývá - tento jev nazýváme adaptace.

ČICH
Čidlo čichu je fylogeneticky nejstarší specifické smyslové ústrojí. Čichové ústrojí zaujímá strop nosní dutiny, horní skořepu a odpovídající část nosní přepážky. Adekvátním podnětem pro čich jsou prchavé látky obsažené ve vdechovaném vzduchu. Člověk dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se nedají jakožto podněty přesně klasifikovat. Jen asi padesát látek poskytuje tzv. čisté čichové pocity. Byly rozděleny na vůně(pachy) kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleninové. Většina látek svou vůní vyvolávají pocity smíšené, kombinované často s drážděním dalších receptorů, např. chuťových.
Ve sliznici horní části nosní dutiny jsou čichové buňky. Jsou útlé, tyčinkovité, asi uprostřed mají naduření. Jejich vlákna vedou do tzv. čichového mozku na spodní ploše čelních laloků. Buňky podpůrné obklopují smyslové buňky, mají oválná jádra. Sliznice obsahuje žlázy, které slouží ke zvlhčování a čištění čichového epitelu.
Ve srovnání s mnohými zvířaty je čich člověka poměrně málo vyvinut. Vykládá se to především vzpřímenou chůzí, která má za následek přílišné oddálení hlavy od země a souběžně s tím regresi čichového orgánu. Přesto člověk rozpozná čichem tak nepatrná množství voňavých nebo páchnoucích látek, které se nedají rozpoznat ani nejjemnější chemickou analýzou. Význam čichu spočívá ve vybavování podmíněně reflexního vyměšování trávicích šťáv a v obranných reakcích organismu na dráždění a škodlivé látky v prostředí.

CHUŤ
Chuť je zpravidla spjata s činností čichového čidla a s drážděním dotykových a tepelných receptorů v ústech. Orgánem chuti jsou malé chuťové pohárky v dutině ústní, uloženy hlavně ve sliznici jazyka, částečně též ve sliznici měkkého patra, zadní stěny hltanu. Chuťové pohárky jsou malé baňaté epithelové útvary ve slizničním epithelu. Slizniční povrch je nad chuťovým pohárkem prohlouben v malou jamku. Chuťový pohárek se skládá z dvojích buněk: z vlastních smyslových buněk chuťových a z buněk podpůrných.
Buňky chuťové - štíhlé, tyčinkovité, povrchový štíhlý konec je opatřen krátkou štětičkou, která trčí do chuťové jamky.
Buňky podpůrné - tvoří jednak plášť a jednak osu pohárku. Buňky pláště jsou štíhlé, vřetenovité, sestavené jako plátky pomeranče a mezi nimi jsou uloženy smyslové buňky.
Na stěnách smyslových buněk začínají chuťová vlákna, která se dostávají do centrálního nervstva. Všechna vlákna končí v centrálním chuťovém jádru postranního
Podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve vodě a slinách. Rozeznáváme čtyři základní chutě: sladkou, hořkou, slanou a kyselou. Chuť kyselou rozeznáváme nejen chuťovými pohárky, ale i nervovými zakončeními ve sliznici dutiny ústní. Chuť má menší citlivost než čich. Chuť má význam pro reflexní vyměšování trávicích šťáv, hlavně slin a žaludeční i pankreatické šťávy.
21. Stavba a funkce smyslové soustavy
Všechny informace o změnách prostředí jsou zachycovány čidly, v nichž jsou speciální buňky s vysokou dráždivostí - receptory. Receptory jsou citlivé především na podněty, které nazýváme jako podněty adekvátní. Ke každému čidlu patří i dostředivá nervová dráha, po které jsou informace vedeny do ústředí v CNS.
Receptory dělíme:
1. exteroreceptory - příjem podnětů vnějšího prostředí
2. interoreceptory - citlivé na změnu vnitřního prostředí
proprioreceptory - zvláštní druh interoreceptorů - svalové a šlachové
U některých receptorů v průběhu působení podnětu dráždivosti ubývá - tento jev nazýváme adaptace.
ČICH
Čidlo čichu je fylogeneticky nejstarší specifické smyslové ústrojí. Čichové ústrojí zaujímá strop nosní dutiny, horní skořepu a odpovídající část nosní přepážky. Adekvátním podnětem pro čich jsou prchavé látky obsažené ve vdechovaném vzduchu. Člověk dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se nedají jakožto podněty přesně klasifikovat. Jen asi padesát látek poskytuje tzv. čisté čichové pocity. Byly rozděleny na vůně(pachy) kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleninové. Většina látek svou vůní vyvolávají pocity smíšené, kombinované často s drážděním dalších receptorů, např. chuťových.
Ve sliznici horní části nosní dutiny jsou čichové buňky. Jsou útlé, tyčinkovité, asi uprostřed mají naduření. Jejich vlákna vedou do tzv. čichového mozku na spodní ploše čelních laloků. Buňky podpůrné obklopují smyslové buňky, mají oválná jádra. Sliznice obsahuje žlázy, které slouží ke zvlhčování a čištění čichového epitelu.
Ve srovnání s mnohými zvířaty je čich člověka poměrně málo vyvinut. Vykládá se to především vzpřímenou chůzí, která má za následek přílišné oddálení hlavy od země a souběžně s tím regresi čichového orgánu. Přesto člověk rozpozná čichem tak nepatrná množství voňavých nebo páchnoucích látek, které se nedají rozpoznat ani nejjemnější chemickou analýzou. Význam čichu spočívá ve vybavování podmíněně reflexního vyměšování trávicích šťáv a v obranných reakcích organismu na dráždění a škodlivé látky v prostředí.
CHUŤ
Chuť je zpravidla spjata s činností čichového čidla a s drážděním dotykových a tepelných receptorů v ústech. Orgánem chuti jsou malé chuťové pohárky v dutině ústní, uloženy hlavně ve sliznici jazyka, částečně též ve sliznici měkkého patra, zadní stěny hltanu. Chuťové pohárky jsou malé baňaté epithelové útvary ve slizničním epithelu. Slizniční povrch je nad chuťovým pohárkem prohlouben v malou jamku. Chuťový pohárek se skládá z dvojích buněk: z vlastních smyslových buněk chuťových a z buněk podpůrných.
Buňky chuťové - štíhlé, tyčinkovité, povrchový štíhlý konec je opatřen krátkou štětičkou, která trčí do chuťové jamky.
Buňky podpůrné - tvoří jednak plášť a jednak osu pohárku. Buňky pláště jsou štíhlé, vřetenovité, sestavené jako plátky pomeranče a mezi nimi jsou uloženy smyslové buňky.
Na stěnách smyslových buněk začínají chuťová vlákna, která se dostávají do centrálního nervstva. Všechna vlákna končí v centrálním chuťovém jádru postranního
Podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve vodě a slinách. Rozeznáváme čtyři základní chutě: sladkou, hořkou, slanou a kyselou. Chuť kyselou rozeznáváme nejen chuťovými pohárky, ale i nervovými zakončeními ve sliznici dutiny ústní. Chuť má menší citlivost než čich. Chuť má význam pro reflexní vyměšování trávicích šťáv, hlavně slin a žaludeční i pankreatické šťávy.

SLUCH
Pro člověka má sluch neobyčejný význam nejen pro vnímání zvuků a prostorovou orientaci, ale zejména umožňuje dorozumívání, styk s ostatními lidmi. Slouží rozvíjení myšlenkového a citového života, poskytuje estetické zážitky.
Podnětem pro sluch jsou zvukové vlny, tj. podélné kmitání molekul vzduchu. Sluchem jsme schopni rozeznat zvuky a tóny, jejich intenzitu, výšku, zabarvení, směr, odkud přicházejí. Člověk slyší a rozlišuje při středních hlasitostech tóny od kmitočtu 16 Hz asi do 20 000 Hz. Maximální citlivost je pro tóny okolo 1000 - 3 000 Hz.
Sluchové ústrojí se anatomicky, vývojově i funkčně dělí na 3 základní části:
1. zevní ucho - ušní boltec, zevní zvukovod, který je ukončen bubínkem;
2. střední ucho - se skládá z dutiny bubínkové, v níž jsou uloženy tři kůstky, Eustachova trubice spojuje středoušní dutinu s nosohltanem;
3. vnitřní ucho - je vlastním sensorickým orgánem ucha. Jeho složitý labyrint je uložen v dutinách a chodbičkách pyramidy kosti spánkové, která tvoří jeho ochranné pouzdro.
Labyrint má 2 části:
a. část statická - vestibulární
b. část sluchová - kochleární - představovaná hlemýžděm;
Zvukové vlny rozechvívají na konci zevního zvukovodu, z něj se kmity přenesou kůstkami středního ucha (kladívko, kovadlinka, třmínek, které jsou mezi sebou pohyblivě spojeny ve dvou kloubech) na perilymfu vnitřního ucha, její rozvlnění rozkmitá membrány Cortiho orgánu v hlemýždi. Tímto mechanickým pohybem se podráždí vláskové buňky Cortiho orgánu a ty pak aktivují dostředivá vlákna sluchového nervu. Sluchové počitky a vjemy vznikají ve spánkovém laloku mozkové kůry.

ZRAK
Zrak je jedním z nejdůležitějších čidel. Zrakem vnímáme světlo, jeho intenzitu, barvu. Světlo vychází ze zdroje nebo se odráží od podmětů (sekundární zdroje), takže můžeme rozeznávat tvar, velikost, barvu, prostorové uspořádání, vzdálenost a pohyb zdrojů. Umožňuje myšlenkový rozvoj, vzdělání, estetické zážitky.
Podnětem pro zrakové čidlo je světelné (elektromagnetické) vlnění v rozsahu vlnových délek 400 - 700 nm.
Orgánem zraku je oko - bulbus oculi. Je uloženo v dutině očnicové v tukovém polštáři. Pohyby oční koule ovládá šest okohyblivých svalů. Přední úsek oka je chráněn víčky a svlažován slzami, které jsou produkovány slznými žlázami do spojivkové štěrbiny. Svaly okohybné, víčka, spojivka a slzná aparát jsou přídatnými orgány oka.
Světelné paprsky procházejí složitou optickou soustavou oka: rohovkou, čočkou (oklopena komorovou vodou) a sklivcem.
Na rozhraní těchto světlolomných prostředí se světelný paprsek láme, takže na sítnici se promítá ostrý zmenšený a obrácený obraz pozorovaného předmětu. Oko se přizpůsobuje vidění na různou vzdálenost.
AKOMODACE - schopnost čočky přizpůsobit se vyklenutím, aby mohla ostře snímat předměty blízké i vzdálené. Množství světla vstupujícího do oka je řízeno velikostí zornice, která funguje jako clona (světlo - zúžení, šero - rozšíření). Všechny tyto děje probíhají reflexně.
Na sítnici jsou umístěny vlastní čivé buňky, tyčinky a čípky. Tyčinky jsou citlivější na světlo, slouží k vidění za šera. Čípky jsou nezbytné pro barevné vidění. Místem nejostřejšího vidění je ústřední jamka sítnice - žlutá skvrna, v níž jsou hustě nahromaděny pouze čípky. Mediálně je od ní tzv. slepá skvrna, což je místo, kde vstupuje do oka zrakový nerv (a s ním cévy) a kde nejsou žádné světločivé elementy. Zrakové informace jsou vedeny zrakovými nervy do týlního laloku mozkové kůry.

RECEPTORY KŮŽE
V kůži a sliznicích tělesných otvorů jsou receptory pro dotyk, chlad, tlak, teplo, bolest. Drážděním těchto čidel vznikají i kombinované pocity (hladkost, vlhkost, tvrdost, chvění, svědění). V citlivosti, a tedy v hustotě uložení receptorů, jsou na různých místech těla značné rozdíly. Nejcitlivější pro dotyk a tlak je špička jazyka a dlaňová strana konečků prstů, pro teplo je to čelo, pro bolest oční rohovka. Dotyková a tlaková čidla jsou poměrně jednoduchá tělíska, která se dráždí deformací kůže v místě, kde jsou uložena. Dotykové počitky nelokalizujeme do kůže, ale na předmět, jehož se dotýkáme. Pro tepelné podněty máme receptory chladové, uložené povrchněji, a tepelné v hlubokých vrstvách kůže. Na receptory působí i podněty z nitra těla (horečka).
Značný biologický význam pro obranu organismu je čití bolesti.Volná nervová zakončení, která toto čití zprostředkují, jsou téměř ve všech tkáních a orgánech. Hovoříme tedy o bolesti: povrchové (kůže), hluboké (svaly, šlachy) a útrobní (vnitřní orgány). V kůži je asi 50 - 100 bolestivých bodů na 1 cm2. Podněty pro bolesti mechanické, chemické, tepelné, elektrické. Pocity bolesti bývají provázeny projevy jako pocení, zblednutí apod. Vyvolávají reakci úniku od škodlivého podnětu.
Informace z kožních mechanoreceptorů, termoreceptorů a z receptorů pro bolest jsou vedeny do míchy a postupně se dostávají nervovými dráhami až do kůry temenného laloku, kde vznikají vědomé počitky.