Zrakové ústrojí člověka

Zrak je nejdůležitější ze smyslů člověka. Zrakem se řídí člověk nejvíce (zrakem vnímáme 80% informací), slouží nám ke zkoumání a poznávání předmětů a všeho kolem nás, vnímání tvarů, barev, pohybu, vzdáleností, prostorového uspořádání, je důležitý pro dobrou prostorovou orientaci, zrakem také vnímáme svojí polohu (může dokonce nahradit rovnovážné ústrojí) a můžeme díky němu koordinovat pohyby podle potřeby. Lépe si zapamatujeme vjemy zrakové, než například sluchové nebo jiné, při seznamování s novými lidmi tvoří převážnou část prvního dojmu právě to, jak ten člověk vypadá – co vidíme.

Zrakovým ústrojím je oko (oculus), které je tvořeno oční koulí (bulbus oculi) a přídavnými orgány (okohybné svaly, víčka, spojivky, řasy a slzné ústrojí). Oko je párový orgán. Oči jsou uloženy v očnicích – v jamkách tvořených 4 lebečními kostmi: čelní, lícní, slzní a horní čelistí. Mezi oční koulí a kostěným podkladem je tukový polštář, který chrání oko před nárazem na kost.

Zrakové receptory: Zrakové receptory řadíme mezi exteroreceptory (jsou na povrchu těla), z jiného hlediska patří mezi radioreceptory (zachycují světelné záření). Světlo je elektromagnetické vlnění, které zachycují zrakové receptory sítnice oka (retina). Těmto receptorům se říká tyčinky a čípky. Tyčinky (120 mil.) vnímají světlo (černobílé vidění). Čípky (6 mil.) vnímají barvy (barevné vidění). Elektromagnetické vlnění způsobuje v oku různé chemické reakce. Tyčinky obsahují barvivo rodopsin (zrakový purpur), který se při osvětlení štěpí na bezbarvý opsin a retinal, opsin pak podráždí zrakovou buňku. Za tmy dochází ke zpětné reakci, ta ale probíhá pomaleji (proto se ve tmě déle rozkoukáváme). Čípky zajišťují barevné vidění. I na čípcích probíhají chemické reakce (chemické podráždění). Jsou 3 typy čípků, které rozeznávají 3 základní barvy – červenou, modrou a zelenou. Při rovnoměrném podráždění všech 3 typů receptorů vzniká bílá barva. Při různě nerovnoměrném podráždění vznikají různé odstíny barev. Pro dobré vidění je třeba dostatek očních pigmentů (pro chemické reakce) a jedním ze složek těchto pigmentů je vitamin A (nedostatek vitaminu A se proto projevuje zhoršeným viděním za šera). V místě nejostřejšího vidění jsou koncentrovány pouze čípky a říká se mu žlutá skvrna. Na sítnici existuje také místo, kde nejsou žádné receptory – slepá skvrna (když tedy dopadne paprsek na slepou skvrnu, nedojde k podráždění a nic nevidíme). Ta se nachází v místě vývodu zrakového nervu. Když dojde k podráždění receptorů, nervové vzruchy odchází zrakovým nervem (II. mozkový nerv – nervus opticus), z každého oka vychází 1 nerv. Oba zrakové nervy se před hypofýzou (podvěskem mozkovým) kříží a spojují, pak vstupují do mezimozku – do thalamu, z thalamu pak vedou do korového centra v týlním laloku koncového mozku (telencephalonu). Zrakové centrum v týlním laloku je také párové a zrakový nerv z levého oka jde do zrakového centra v pravé hemisféře, zatímco nerv z pravého oka vede do centra v levé hemisféře. Ve zrakovém centru se skládá výsledný obraz. Na sítnici vzniká obraz obrácený a dvojrozměrný (plochý), ve výsledku je obraz rovný a trojrozměrný.

Stavba oka: Než dopadne paprsek na sítnici, musí projít: rohovkou (cornea), přední oční komorou vyplněnou očním mokem, zornicí (pupilla), zadní oční komorou, čočkou (lens) a sklivcem (corpus vitreum). Vazivová průhledná rohovka, oční mok v komorách a rosolovitý sklivec lámou všechny paprsky tak, aby obraz vznikl přesně na sítnici (pokud nevzniká na sítnici, ale mimo ni, jedná se o krátkozrakost nebo dalekozrakost). Poloměr zakřivení a lomivost paprsků však mění čočka. Čočka se může vyklenout nebo zploštit podle toho, jestli chceme zaostřit na blízké nebo vzdálené předměty. Tomu se říká akomodace. Vyklenutí čočky je vyvoláváno stahem řasnatého tělesa (corpus cilliare), což je drobný hladký sval, který se tenkými vlákny napojuje na čočku. Řasnaté těleso vychází z cévnatky (choroidea), která je bohatá na cévy a vyživuje tak sítnici (je to vlastně vrstva, která pokrývá sítnici). Z cévnatky vychází také duhovka (iris), která představuje kruhový sval (hladký) kolem zornicového otvoru. Stažením nebo povolením duhovky se zornice rozšiřují nebo zužují. Mění se tak intenzita světla, které dopadá na sítnici. Zornicový reflex regulací stahu duhovky chrání naši sítnici před příliš intenzivním světlem a umožňuje nám vidět dobře i v šeru. Duhovka obsahuje pigment melanin, barva duhovky je dána množstvím pigmentu (pohybuje se v odstínech od tmavě hnědé do světle modré). Před duhovkou (mezi ní a rohovkou) je přední oční komora a za duhovkou (mezi ní a čočkou) je zadní komora, obě komory vyplněné očním mokem. Oční mok vzniká filtrací z krevní plazmy a neustále se obnovuje. Obal oční koule tvoří bělima (sclera) – pevná vazivová blána, která udržuje tvar oční koule. Bělima je bílá (v dětství až namodralá, ve stáří až nažloutlá). V přední (vyklenuté) části oka přechází v průhlednou rohovku, která není prokrvená, ale je inervovaná, takže je citlivá.

Přídavné orgány: Okohybné svaly (příčně pruhované) se upínají do bělimy a je jich celkem 6 – 4 přímé a 2 šikmé. Zajišťují přesný pohyb všemi směry, oko je proto jedno z nejpohyblivějších orgánů v těle. Pohyb oka u novorozenců ještě není koordinovaný, ale do roka by se to mělo spravit. Neschopnosti koordinace okohybných svalů se nazývá strabismus (šilhavost).

Víčka jsou na každém oku horní a dolní, jsou tvořena vazivovou ploténkou, na kterou se upíná kruhový sval oční (musculus orbicularis oculi). Chrání oko před poškozením (reflex nás donutí mrknout, když něco letí proti nám, zavřeme oči, když nám svítí slunce do očí…). Vnější povrch víček je pokryt kůží, vnitřní povrch přechází ve spojivku (conjunctiva). Spojivka je růžová slizniční blanka, která končí při okrajích rohovky. Okraje víček jsou pokryty brvami – řasami. Řasy chrání oko před smáčením. Pravidelně se obnovují. Každá brva je spojena s mazovou žlázkou (ječné zrno je zánět mazové žlázy řasy). Slzní žlázy (glandula lacrimalis) ústí ve vnitřním koutku. Produkují slzy, které mají antibakteriální účinek a slouží k pročištění (lysosin zabraňuje infekci) a zvlhčení oka a ke smývání nečistot a prachu z oční koule. Mrknutím se slzy rozetřou po oku a zabrání se tak vysoušení oka. Nadbytečné slzy odcházejí slzným kanálkem do nosní dutiny.

Oční vady: Poruchami vidění trpí polovina obyvatel vyspělých zemí. Krátkozrakost (myopie - vidí dobře na blízko, špatně na dálku) může být způsobena např. protaženou oční koulí dozadu, kdy obraz nevzniká na sítnici, ale před ní. Napravuje se čočkami-rozptylkami (pro oddálení). Dalekozrakost (hypermetropie - vidí dobře na dálku, špatně na blízko) může být také způsobena špatným tvarem oční koule – ta je ale naopak krátká a paprsky obrazu se setkávají až za sítnicí. Napravuje se čočkami-spojkami (brýle na čtení). Stařecká dalekozrakost (vetchozrakost, která vzniká až s vyšším věkem) však není způsobena tvarem oční koule, ale čočkou, která ztrácí pružnost a schopnost zaostřovat. Astigmatismus je nepravidelné zakřivení rohovky, které způsobuje rozmazané vidění. Tupozrakost je vada, kdy jedno oko vidí dobře, ale druhé nevidí moc ostře a mozek si vybere obraz pouze ze zdravého oka (nepřijímá obraz z druhého). Tato porucha se objevuje už v dětství a napravuje se zakrytím zdravého oka (okluzí), kvůli donucení mozku, aby přijímal obraz z poškozeného oka. Barvoslepost (daltonismus) způsobuje neschopnost rozlišovat červenou a zelenou barvu, může to být genetická porucha, nebo např. následek vlivu některých toxických látek. Projevuje se častěji u mužů (bělochů) a nedá se léčit.

Oči je třeba chránit před přímým slunečním zářením (UV záření) slunečními brýlemi (může dojít k poškození sítnice). Stejně tak je nutná ochrana očí při některých pracích (např. svářečství, …) – před mechanickým nebo chemickým poškozením nebo před zářením.