K prvním organickým reakcím docházelo poté, co byl objeven oheň a lidé používali organické sloučeniny již v pravěku a starověku. Získávali je převážně z rostlin a využívali je zejména k výrobě potravin a léků. Mnoho současných léčiv, například aspirin, digitális nebo efedrin, souvisí přímo či nepřímo s přírodní medicínou pravěku a starověku.
K největšímu rozvoji organické chemie došlo na počátku 19.století, kdy se oddělila od chemie anorganické. Zjistily se fyzikální vlastnosti a složení jednoduchých organických sloučenin. Vědní obor „organická chemie“ poprvé pojmenoval švédský chemik Jons Jacob Berzelius (1779 – 1848). Mezi zakladatele organické chemie dále patří například Justus Liebig (1803 – 1873)
Organičtí chemici počátku 19.století byli zastánci vitalismu. Organickou chemii považovali za chemii živé hmoty a tvrdili, že organické látky nelze syntetizovat. Friedrich Wöhler (1800 – 1882) ovšem v roce 1828 vyrobil synteticky močovinu z kyanidu amonného a v roce 1845 syntetizoval německý chemik A. W. H.Kolbe (1818 – 1884) kyselinu octovou. Podobné důkazy zcela vyvrátily teorii vitalismu.
Strukturální organickou chemii založili Němec Friedrich Kekulé (1829 – 1896) a Skot Archibald Couper (1831- 1892). Oba chemici nezávisle na sobě objevili schopnost atomů uhlíku tvořit řetězce a zjistili také, že uhlík má velmi silné vazby, a právě to je příčinou toho, že molekuly některých organických sloučenin jsou tak dlouhé, protože uhlík dokáže udržet molekuly pohromadě. Jejich teorie však není úplně bez chyby, protože nezjistili, že atomy uhlíku jsou trojrozměrné.
To zjistili v roce 1875 Francouz Achille Le Bel (1847 – 1930) Nizozemec Jacobus Henricus van‘t Hoff (1852 – 1911), první nositel Nobelovy ceny za chemii. (opět nezávisle na sobě). Zjistili, že vazby uhlíku jsou k sobě kolmé, takže atom uhlíku má tvar pravoúhlého čtyřstěnu. Navzdory mnoha důkazům se však tato teorie není všeobecně přijímána.
Na konci 19.století byly vyrobeny první organické produkty z uhlí (barviva a léčiva).
Ve 20.století se organičtí chemici zabývali převážně chemickými vazbami a kvantovou mechanikou. Američan Gilbert N. Lewis (1875 – 1946) objevil v roce 1916 kovalentní vazbu. Mezi další významné chemiky 20.století patří Linus Carl Pauling (1901 – 1994), který za výzkum chemické vazby a objasnění primární struktury molekuly proteinů dostal Nobelovu cenu za chemii, a Robert Robinson (1886 – 1975), který dostal tutéž cenu za výzkum alkaloidů a jiných významných rostlinných látek. Podílel se i na vývoji penicilinu.
V dnešní době se používá velmi mnoho organických sloučenin, přírodních i syntetických: plasty, filmy, paliva, pesticidy, léčiva (převážně antibiotika, která počátkem 20.století zničila mnoho smrtelných nemocí) a mnoho dalších. Většina z nich je velice prospěšná.
Na přelomu 20. a 21.století nicméně došlo k výraznému úbytku zdrojů, takže je velice důležité používat dostupné zdroje rozumně a neplýtvat s nimi. Je také nutné si uvědomit, že některé organické sloučeniny silně znečišťují životní prostředí. V budoucnu je tudíž zapotřebí například snížit spotřebu fosilního paliva ve spalovacích motorech.
V 19.století byla organická chemie definovaná jako věda o organických sloučeninách, které se vyskytují v přírodě (například cukry, močovina, vosk, rostlinné oleje), ve 20.století se však její definice změnila; dnes je to věda zkoumající sloučeniny uhlíku. Uhlík, oxidy uhlíku, kyselina uhličitá, uhličitany, kyanidy atd. však patřily vždy do chemie anorganické.
Prameny: http://www.term-papers.us/ts/ha/sxm236.shtml
http://www.csmt.ewu.edu/csmt/chem/jcorkill/org351/hist.html
Všeobecná encyklopedie. DIDEROT, Praha1999
17. červen 2008
7 296×
534 slov
