Laureáti Nobelovy ceny za chemii

NOSITELÉ CENY ZA OBJEVY V OBLASTI RADIOCHEMIE A MOLEKULOVÉ CHEMIE

„S celým mým zbylým realizovatelným majetkem bude naloženo takto: Kapitál vložený vykonavatelem mé závěti do bezpečných cenných papírů dá základ fondu, z jehož úroků budou každoročně odměňováni ti, kteří v uplynulém roce prokázali lidstvu největší užitek. Úroky ať jsou rozdělovány na pět stejných částí, z nichž jedna připadne tomu, kdo udělal nejdůležitější vynález nebo objev v oblasti fyziky; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější chemický objev nebo zdokonalení; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější objev v oblasti fyziologie nebo medicíny; jedna část tomu, kdo vytvořil v literatuře vynikající dílo s ušlechtilou myšlenkou; a jedna část tomu, kdo učinil nejvíce pro sbratření národů a zrušení či zmenšení armád nebo se zasloužil o uspořádání a podporu mírových kongresů. Ceny za fyziku a chemii budou udíleny Švédskou akademií věd, ceny za fyziologické nebo lékařské práce Karolinským institutem ve Stockholmu, za literaturu Akademií věd ve Stockholmu a ceny předním obhájcům míru pětičlenným výborem, který zvolí norský parlament. Je mou výslovnou vůlí, aby při udílení cen nebyl brán žádný zřetel na národnost a cenu obdržel ten nejzasloužilejší, nehledě na to, zda je Skandinávec nebo ne.“

Alfred Bernard Nobel se narodil ve Stockholmu dne 21.10.1833 a zemřel 10.12.1896 v San Remu. Patřil k nejvýznamnějším vynálezcům devatenáctého století. Pocházel ze Švédska, ale jeho rodina se přestěhovala do Ruska, kde měj jeho otec dostatek prostoru realizovat své vynálezy. Albert Nobel je znám především vynálezem dynamitu, ale senzaci také způsobila jeho závěť (viz. výše). Vyřízení jeho pozůstalosti trvalo až do roku 1900 kvůli vleklým sporům s jeho rodinou, kteří se jí snažili zpochybnit, a také kvůli váhavému postoji institucí, které měly podle závěti udílet zmíněné ceny. Dne 26. červny 1900 schválil švédský král založení nadace a už další rok byly uděleny první ceny.Od roku 1901 se ceny udělují každoročně vždy v den výročí smrti Alberta Bernarda Nobela.
Nobelova nadace přesně určuje, kdo je oprávněn navrhovat laureáty na ceny. V oblasti chemie jsou k tomuto oprávněni:
švédští a zahraniční členové Královské švédské akademie věd;
členové Nobelova výboru pro chemii;
nositelé Nobelovy ceny za chemii
řádní profesoři chemie na universitách a technických vysokých školách ve Švédsku, Dánsku, Finsku, Islandu, Norsku a na Karolinském institutu ve Stockholmu;
vedoucí příslušných kateder na nejméně šesti universitách nebo vysokých školách stanovených Královskou akademií tak, aby bylo dosaženo přiměřeného zastoupení různých zemí a jejich universit a vysokých škol;
další vědci, které Akademie může podle svého uvážení požádat o návrhy.
Ve stoleté historii Nobelovy ceny bylo uděleno celkem 135 cen za chemii. V jednom roce může být udělena pouze jedna cena, která může být rozdělena mezi dva objevy nebo mezi dva až tři vědce, kteří na jednom objevu spolupracovali. Každý z nich dostane zlatou medaili, diplom a určitou finanční částku.

Nositelé ceny ve zmíněných oblastech:

ERNEST RUTHERFORD
Nobelovu cenu získal v roce 1901 za výzkum a práce v oblasti transmutace prvků a chemie radioaktivních látek.
Tento anglický fyzik se narodil v roce 1871 v rodině farmáře na Novém Zélandu, kde vystudoval matematiku a fyziku. Po studiu odešel do Anglie a začal pracovat v Cavendishově laboratoři. Během svého života působil na nejrůznějších universitách a byl členem mnoha akademických věd po celém světě. Roku 1931 byl povýšen do šlechtického stavu jako Lord Rutherford of Nelson.
Na počátku své vědecké kariéry se věnoval výzkumům elektromagnetismu, ale poté se jeho pozornost zaměřila na radioaktivní záření. V roce 1900 prohlásil, že radon je prvkem s největší radioaktivitou, který vzniká při rozpadu radia. Popsal tak tedy přeměnu jednoho prvku na druhý, což vedlo k teorii mechanismu radioaktivního rozpadu. Díky svým pokusům roku 1911 popsal model atomu tak, jak ho známe dnes. V roce 1919 poprvé vyvolal jadernou reakci.

MARIE CURIE-SKLODOWSKÁ
Nobelovu cenu získala v roce 1911 za objev radia a polonia a výzkum jejich sloučenin.
Marie Curie-Sklodowská byla Francouzska polského původu. Narodila se roku 1867 ve Varšavě. Protože jako žena nemohla v té době v Polsku studovat, odešla do Paříže a seznámila se tam se svým budoucím manželem Pierrem Curiem. Jako první žena se stala profesorkou na Sorboně a jako první žena získala Nobelovu cenu. Zároveň je jedinou ženou, která kdy získala dvě Nobelovy ceny. (První v roce 1903 za výzkum radiačních jevů.)
Po Becquerelově objevu záření uranových solí zjistila, že toto záření je záření je vlastností atomů uranu a že jej vysílá i thorium. Tento jev nazvala radioaktivitou a příslušné látky radioaktivními.
V roce 1898 spolu s manželem objevila polonium. V roce 1903 dokázala existenci radia a popsala ho. Od roku 1914 byla ředitelkou Ústavu radia – pavilonu Currie, kde zdokonalila kvantitativní metodu radioaktivního záření a založila novou vědní oblast – radiochemii.

FREDERICK SODDY
Nobelovu cenu získal v roce 1921 za výzkumy v oblasti radioaktivních látek a izotopů.
Anglický radiochemik Frederick Soddy se narodil v roce 1877 a vystudoval Merton College v Oxfordu. Poté pracoval dva roky pod vedením E. Rutherforda na universitě v Montrealu. Po návratu pracoval na universitě v Londýně, stal se docentem fyzikální chemie v Glasgow a profesorem chemie na universitě v Oxfordu. Byl členem akademie věd Royal Society v Londýně.
Spolu s Rutherfordem vypracoval teorii radioaktivního rozpadu, podle které je přirozená radioaktivita následkem samovolné přeměny prvků provázené vznikem záření, jehož zdrojem je atomové jádro.
Dále vyřešil spoustu problémů manželů Curieových, kteří zjistili, že vzduch kolem radia je rovněž radioaktivní. Soddy dokázal, že se tento plyn přeměňuje na helium a popsal přeměnu prvků při radioaktivním rozpadu. V roce 1910 objevil izotopii a o tři roky později byl u zrodu zákona alfa a beta rozpadu.

JEAN FRÉDÉRIC JOLIOT-CURIE
Nobelovu cenu získal v roce 1935 společně se svou manželkou za práce na syntéze nových radioaktivních prvků.
Tento francouzský chemik se narodil v roce 1900 a vystudoval universitu v Paříži u P. Langevina. V roce 1925 byl přijat do Ústavu pro radium, kde pracoval na na disertaci věnované elektrochemickým vlastnostem radioaktivních a stabilních prvků ve zředěných roztocích. Stal se profesorem na Sorboně a členem Francouzské akademie věd. Po druhé světové válce byl zvolen ředitelem Ústředí vědeckých výzkumů a v roce 1946 byl jmenován předsedou Světové federace vědeckých pracovníků.
Spolu s manželkou Irène, dcerou M. Curie, studoval jaderné reakce alfa rozpadu. zaměřili se na studium jaderných reakcí, při kterých se ostřelováním alfa částicemi uvolňují z jádra protony a neutrony, nebo pozitrony.
V roce manželé objevili umělou radioaktivitu, která měla ohromný význam pro další vývoj fyziky. Umělých izotopů se užívá ve všech oblastech vědy a techniky.

IRÈNE JOLIOT-CURIEOVÁ
Nobelovu cenu získala v roce 1935 spolu se svým manželem za práce na syntéze nových radioaktivních prvků.
Irène Joliot-Curieová se narodila roku 1897 ve Francii. Na Sorboně vystudovala chemii u Perina a matematiku u P. Langevina, ale jejím nejdůležitějším učitelem byla matka Marie. Po ukončení studia nastoupila do Ústavu pro radium, kde pracovala pod vedením své matky. Po její smrti se stala ředitelkou ústavu a také vedoucí katedry fyziky na universitě v Paříži.
Od roku 1928 pracovala společně se svým manželem Jeanem Frédéricem na výzkumu jaderných reakcí při ostřelování jader lehkých prvků paprsky alfa a v roce 1934 společně objevili umělou radioaktivitu. Předpověděli, že lze získat umělý radioaktivní izotop, pokud vyměníme jednu částici alfa za jinou částici. V roce 1939 zjistila, že štěpením jádra uranu vznikají další dvě jádra a navíc se uvolňují nové neutrony. Tento výzkum vedl ke stavbě prvního francouzského jaderného reaktoru.

JÓZSEF GYÖRGY HEVESY
Nobelovu cenu získal v roce 1943 za práce o použití radioaktivních izotopů při výzkumu chemických reakcí.
Maďarský chemik József György Hevesy se narodil v roce 1885 a vystudoval universitu v Budapešti a v Berlíně. Na universitě ve Freiburku získal doktorát a pak působil na technice v Curychu. Pod vedením F. Habera pracoval na syntéze čpavku, spolupracoval i s Rutherfordem v ústavu pro radium ve Vídni. Poté se stal profesorem na universitě v Budapešti, na universitě ve Freiburku a také na Cornellově universitě v Ithace.
Po druhé světové válce se Hevesy účastnil pod vedením H. Moseye zařazování vzácných zemin do periodické soustavy prvků a po jeho smrti pokračoval. Společně s D. Costerem objevil hafnium.
Hevesy také studoval chemické reakce roztavených solí. Poprvé použil radioaktivních izotopů jako indikátorů atomů olova v organických a anorganických sloučeninách.

OTTO HAHN
Nobelovu cenu získal v roce 1944 za objev štěpení těžkých atomových jader.
Německý chemik Otto Hahn se narodil v roce 1879, vystudoval universitu v Marburku a získal doktorát z oraganické chemie na universitě v Mnichově. Během svého života pracoval u spousty slavných chemiků po celém světě. V roce 1912 nastoupil do Ústavu císaře Wilhelma v Berlíně a v letech 1928-1944 tam vedl oddělení chemie. Poté se spolu s dalšími anglickými chemiky dostal do anglické internace, a proto mu byla Nobelova cena udělena až v roce 1946. V letech 1946-1960 byl prezidentem Společnosti Maxe Plancka.
Na začátku kariéry se věnoval především studiu radioaktivity a během několika let objevil radiothorium, mezothorium I a II a protaktinium.
Jeho největším úspěchem byl ale objev štěpení těžkých atomových jader uranu, který byl klíčem k objevení jaderné energie. Při tomto výzkumu ostřeloval uran neutrony a zjistil, že se rozpadá na prvky střední části periodické soustavy prvků. Odmítal zneužití svého vynálezu pro vojenské účinky a v roce 1957 vydal s dalšími německými fyziky tzv. Göttingenský manifest, ve kterém se odmítli účastnit výroby a zkoušení atomových zbraní.

KENICHI FUKUI
Nobelovu cenu získal v roce 1981 společně s R Hoffmannem za průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace v chemii.
Japonský chemik, který se narodil v roce 1918. Vystudoval universitu v Kjótu a několik let experimentálně pracoval na novém syntetickém palivu. Po skončení těchto prací studoval kvantovou mechaniku, teoretickou fyziku a matematiku. Později se stal profesorem na universitě, kterou vystudoval a byl zde i děkanem fakulty inženýrství. V roce 1976 byl jmenován poradcem Ústavu molekulárních věd.
Profesor Fukui se věnoval především teorii chemické reaktivity a teoriím, podle kterých molekuly vzájemně reagují. V jeho nejdůležitější práci popsal reakci aromatického uhlovodíku a elektrofilního činidla a fakta, která odpovídají výpočtu molekulových orbitalů a jejich umístění na jednotlivých atomech kostry aromatického uhlovodíku.
Dále prohlásil, že pro elektrofilní reakce jsou nejdůležitější obsazené orbitaly s nejvyšší energii, z kterých lze snáze uvolnit elektron a přesunout ho mezi elektrofilní činidlo a uhlovodík a vytvořit tak novou vazbu.

ROALD HOFFMANN
Nobelovu cenu získal v roce 1981 spolu s K. Fukuim za průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace v chemii.
Roald Hoffmann se narodil roku 1937 a vystudoval Harvard, kde také v roce 1962 získal doktorát v oboru chemické fyziky.Pod vedením Lipscomba a Goutermana se zabýval teorií molekulových orbitalů u polyhedrálních molekul, především hydridů boru. Pod vedením A. S. Davidova pracoval na excitovaných stavech molekul. V roce 1965 se stal profesorem na Cornellově universitě.
Během studií na Harvardu se věnoval teorii reakcí organických sloučenin. V roce 1965 společně s R. B. Woodwardem stanovili princip zachování orbitalové symetrie. Podle nich mají přechodové stavy, které odporují tomuto principu, vysokou energii a v reakci se nemohou uplatnit. Chemici tak mohou na základě jednoduchých pravidel rozhodnout, zda reakce vyžaduje zahřívání nebo osvícení.