Kniha je v podstatě výborem sedmnácti povídek Woodyho Allena, většinou plné vtipných, ale skutečných postřehů. V některých příbězích tato komičnost přechází až v bizarnost, přesto však dílo neztrácí na své vážnosti, přinejmenším alespoň usilované ze strany autora (pokud to ovšem není další pokus o vtip).
Povídky vyprávějí o lidech z nejrůznějších vrstev, o lidech, jejichž myšlenky dosahují hranice šílenosti, o lidech, se kterými se můžeme setkat každý den. Snad i proto dílo působí na čtenáře dojmem, že tohle všechno již dávno zná, jenom o tom nikdy nepřemýšlel, nebo neměl čas o tom přemýšlet – a tím se vlastně přibližuje postavám z těchto příběhů.
První povídku, nápadně podobnou řeči posledního rozloučení na pohřbu, interpretuje blízký přítel postavy Sandora Needlemana, který právě před čtyřmi týdny zemřel. Z této řeči je patrný nejen stručný životopis starého vědce a spisovatele, ale zároveň i podivínství a originalita jeho osoby, což podtrhuje kuriózní smrt jeho bratra (zadusil se pod roletou psdacího stroje, když hledal rýmovací slovník) i Needlemana samotného: „Kdo by si pomyslel, že až se Needleman v polední pauze bude dívat na demolici jedné budovy, klepne ho do hlavy lžíce bagru? Rána způsobila silný otřes a Needleman vydechl s tváří rozzářenou úsměvem. Jeho poslední, záhadná slova zněla: ‚Ne, díky. Tučňáka už mám.‘“
Needleman pracoval vždy na několika věcech současně, ať už šlo o novou etiku (dobré a správné chování se dá zvládnout i po telefonu), studie o sémantice (větná stavba je vrozená, skuhrání osvojené) nebo další kniha o holocaustu – vystřihovánky.
Když národní socialismus představoval tu hrozbu, kterou Sandor Needleman odmítal., prchl z Berlína („Přestrojen za keřík postupoval bokem po třech krocích a hranice překročil bez povšimnutí“ ). Na útěku vydal další dvě díla a teprve v Praze se rozhodl emigrovat do Spojených států. Na letišti se skamarádil s Albertem Einsteinem, s kterým si pak často dopisoval. Needleman se usadil na Harvardské univerzitě a vydal několik prací, ovšem svého místa se musel vzdát kvůli členství v komunistické straně. Ve svém dobrodružném životě se dokonce náruživě věnoval zastavení jaderných zkoušek, i když ne se zrovna příjemným výsledkem.
Postava Needlemana je zajímavá už jen tím, že Needleman „rozlišoval existenci a Existenci a věděl, že jedna z nich je lepší, ale nepamatoval si která,“ nebo že se „často zahloubal do tak vážných myšlenek, že si zapomněl vyndat ramínko ze saka, které měl na sobě.“ Zkrátka neobyčejný člověk.
Kugelmass, ne moc pohledný profesor filozofie na Newyorkské městské univerzitě, byl podruhé ženat, ale jeho druhá žena Daphne ho nudila a považoval ji za slepici („Kdo mohl vědět, že o sebe přestane pečovat a nafoukne se jako balón?“ ). A právě tento problém řeší se svým psychoanalytikem, který však v milostném románku nevidí žádné řešení.
Po dvou týdnech zazvonil telefon a v něm kouzelník (Velký) Persky, který se Kugelmassovi nabídl, že mu pomůže. Když nakonec Kugelmass souhlasí a navštíví Perského v polorozpadlém činžáku v nejhorší části Brooklynu, představí mu Persky kouzelnou skříňku: „Když za nima do té skříňky vhodím jakýkoli román, zavřu dvířka a třikrát zaklepám, ocitnou se najednou přímo v té knize.“ Kugelmass si tedy zvolí Paní Bovaryovou a užívá si s Emmou milostného románku. I pro znuděnou Emmu je to přínos a tak se do sebe zamilují. Kugelmass chodí k Perskymu čím dál častěji a podaří se mu ho přesvědčit, aby Emmu vtáhl „k nim“ do New Yorku. Kouzlo se podaří a milenci spolu stráví krásný víkend. Jenže když se má Emma vrátit, zjistí se, že skříňka je rozbitá. Mezitím tedy Emma zůstává v hotelu, Kugelmass má Emmy po krk, děsí se hotelového účtu a jeden stanfordský profesor je překvapen dílem Gustava Flauberta. Nakonec se však Emmu podaří dostat zpátky do románu a Kugelmass přísahá, že končí s nevěrou. Ale za tři týdny se objeví znovu ve dveřích Perského; tentokrát chce do románu Portnoyův komplex od Philips Rothe, jenže se ozve praskavý zvuk, vyšlehly jiskry a Kugelmass padl mrtev k zemi. Ze skříně vyšlehly plameny a potom shořel celý dům.
„Kugelmass, nejsa si té katastrofy vědom, měl vlastní starosti. Nepřenesl se do Portnoyova komplexu, dokonce ani do žádného jiného románu. Ocitl se místo toho ve staré učebnici španělštiny pro začátečníky a prchal po holém skalnatém terénu, aby spasil život před velkým a chlupatým nepravidelným slovesem tener („míti“), které do pronásledovalo na pavoučích nohou.“
Třetí povídka, kterou jsem si vybrala, je příběh moderátora televizní společnosti NBC, Lennyho Mendela, který se účastní již několik let pravidelných partií pokeru. Jednou však jeho protihráč jménem Meyer Iskowitz onemocní; doktoři mu zjistí rakovinu a nedávají mu moc času života. Jenže Lenny Mendel cítí odpor k nemocnicím, natož k návštěvám nemocných, kteří stejně umírají a návštěva na tom nic nezmění. A tak se návštěvě vyhýbal dva a půl týdne, dokud i všichni spoluhráči pokeru u Iskowitze nebyli a zbývala řada jen na něm. Nakonec se za ním vydá s útěchou, že alespoň bude vypadat v očích ostatních lidí lepším člověkem. Lenny Mendel překonává v těsném pokojíku odpor: „Chovej se k němu, jako by neumíral, vzpomněl si Mendel na radu, kterou někde četl. V dusném pokojíku si Mendel představoval, kterak vdechuje mračna virulentních bacilů rakoviny, které stoupají z Iskowitze a množí se v teplém vzduchu.“
Zvrat nastává v okamžiku, kdy se Mendel seznámí s Iskowitzovou ošetřovatelkou, slečnou Hillovou. Od té doby chodí navštěvovat Iskowitze každý den, jen aby byl aspoň chvíli v její společnosti a mohl s ní mluvit, i když by šlo jen o Iskowitzův zdravostní stav. Tento pravý důvod návštěv však nikdo nevěděl, a tak byl Mendel středem obdivu i ostatních hráčů. Nakonec Meyer Iskowitz zemřel. Avšak ještě, než vydechl naposled, ujistil Mendela, že ho miluje. Týden na to se slečna Niklová rozešla se svým přítelem a začala chodit s Menedelem. „Měli milostný poměr, který trval rok, a pak šli každý svou cestou.“
Když pan Koppelman dovypráví tento příběh, ukáže se, že ho každý pochopil jinak; někdo ho považuje za důkaz, že lidé prostě za nic nestojí, další si myslí, že láska k ženě pomohla muži alespoň na chvíli překonat strach ze smrtelnosti, jiný vidí pointu příběhu v tom, že umírající těží z náhlého milostného vzplanutí svého přítele, poslední bere celý příběh jako zábavnou anekdotu. A právě tímto způsobem působí celá kniha.
Woody Allen se tímto dílkem projevuje nejen jako zkušený scénárista, který vkládá postavám do úst vtipné komentáře, ale i jako výborný pozorovatel lidí a lidských vlastností, které dokáže vystihnout i v tom nejbizarnějším světle. Jeho originální smysl pro humor dodává příběhům poutavost i napětí. K nádechu nadpřirozena v některých příbězích snad není co dodávat, snad bych jen vyjádřila údiv nad tím, jak se Allenovi podařilo tuto nadpřirozenost zakombinovat do příběhu tak, aby sám příběh nevypadal odpudivě a neztratil na originalitě (i když snad právě ona bizarnost tvoří originalitu Allenových příběhů).
Musím přiznat, že do této doby mě jméno Woodyho Allena odpuzovalo (ať už od sledování některého z jeho filmu nebo od čtení jeho knih), avšak po zkušenosti s Vedlejšími účinky se můj názor změnil.
ALLEN, W. Side effects – Vedlejší účinky. Praha: Argo 1996.
18. září 2008
7 386×
1186 slov