Babička Boženy Němcové - jaká byla skutečnost

Vznik díla „Babička“ podnítily zejména vzpomínky Boženy Němcové z mládí, stráveného v Ratibořicích, ale i další její pobyty na venkově na různých místech u nás. Babičku psala Němcová jakoby jedním dechem. Dokončila ji v létě roku 1854 a teprve pro hotovou povídku hledala vydavatele. Pražský nakladatel Jaroslav Pospíšil, který Němcové od září 1854 tiskl druhé vydání jejích českých pohádek, odmítal převzít náklad ještě tohoto díla, vymlouval se na panující bídu a na špatný odbyt českých knih. Uvolil se až počátkem příštího roku a tak po provedení dodatečných úprav v textu Babička poprvé vyšla ve čtyřech sešitech od května do srpna 1855 – tedy před 150 lety. Stala se největším a nejčtenějším uměleckým dílem autorky.

Jak to ale bylo se skutečnou babičkou a psanou Babičkou, ale i s Němcovou samotnou?

Božena Němcová se narodila 4. února roku 1820 ve Vídni, v devátém okresu hlavního města tehdejšího rakouského mocnářství. Po křtu v kostele u sv. Trojice v Alserstrasse bylo děvčátko do matriky zapsáno jménem Barbora Novotná. Jméno Barbora dostala při křtu po své kmotře a Novotná po matce, tehdy teprve čtrnáctileté Janě Barboře Terezii Novotné. Její matka přišla do Vídně teprve před rokem z českého Podkrkonoší a pracovala ve vinárně své tety Barbory Hauptmannové jako služka. Otcem dítěte byl panský kočí Johann Pankel, v té době pětadvacetiletý rakouský Němec, který byl řádně oddán s matkou Barbory teprve až 7. srpna toho roku v českoskalickém kostele. Tehdy panství vévodkyně Kateřiny Zaháňské (provdána za hraběte Karla Rudolfa von der Schulenburg) přesídlilo na statky vévodkyně a do zámečku v Ratibořicích, a Johann Pankel panstvo do Čech doprovázel. Půlroční Betty, jak dceři její otec v dětství říkával, se tak s rodiči přestěhovala do blízkosti rodného kraje své matky a Ratibořice se tak staly jejím domovem. Tam se také později setkala pětiletá Barbora se svojí babičkou (z matčiny strany), a zde můžeme hledat její inspiraci k povídce Babička.

Její babička se narodila jako dcera tesaře Jana Čudy z Křovic u Dobrušky asi roku 1770, jmenovala se celým jménem Marie Magdaléna Čudová. Roku 1792 se provdala za tkalce Jiřího Novotného, který před českými odvody prchl do sousedního Kladska. Zde byl Jiří chycen pruskými verbíři a vojákoval v pluku hraběte von Goetzena. Magdaléna, nyní už Novotná, s mužem prodělala všechny strasti vojenského života, pomáhala mu v tkalcovském a houňařském řemesle. Teprve po jeho smrti v sousedním Kladsku, se roku 1805 vrátila s dětmi Kašparem, Josefem, Johankou a Terezou a usadila v „pohorské vesničce na slezských hranicích“ (snad v Rovném) – jak uvádí v úvodu Babičky. Spravovala domácnost svému nejstaršímu synovi Kašparovi a teprve, když se ten roku 1825 oženil, přijala pozvání nejmladší dcery Terezy a tehdy už pětapadesátiletá babička přijela do Ratibořic. Barborce Panklové, pozdější spisovatelce Němcové v té době bylo pět let. Celé čtyři roky pak byla babička každodenním vychovatelem a společníkem svých vnoučat. Toto soužití a přebírání životní moudrosti a jejích názorů také mělo zásadní význam pro budoucí podobu Barbory samotné i jako pozdější spisovatelky, v utváření jejího vědomí a přesvědčení. Také babiččin projev a nářečí z okolí Dobrušky, se staly později základem literárního jazyka, ale i výrazu Boženy Němcové. Po čtyřech letech pobytu u Panklů se babička přestěhovala ke své starší dceři Johance, také v Ratibořicích – důvodem odstěhování byly prý neshody s dcerou Terezii. Později krátce vedla domácnost ovdovělému synovi Kašparovi a rodinu Panklových potom několikrát navštívila. Poslední roky svého života strávila u dcery Johanky. Ta žila trvale už ve Vídni a tam babička Magdaléna Novotná také na jaře roku 1841 umírá.

Barunka, vlastně Barbora Panklová, byla poté počátkem léta 1830 dána na vychování do rodiny obročního Hocha na panství patřící k zámku Chvalkovice. Ve svých sedmnácti letech byla mladá Barbora, proto své vůli, provdána za respicienta finanční stráže Josefa Němce z nedalekého Červeného Kostelce. Svatba se konala 12. září 1837 v České Skalici. Němcovi spolu měli celkem 4 děti – Hynka (1838), Karla (1839), dceru Theodoru (1841) a nejmladšího Jaroslava (1842).

Svojí spisovatelskou dráhu začala Božena Němcová 5. dubna 1843 vydáním básně „Ženám českým“ v Květech. Své občanské jméno Barbora si změnila na spisovatelské a vlastenecké Božena Němcová. Těžký a zoufalý osud se ale v jejím životě začal znatelně projevovat. Její nejstarší syn Hynek zemřel v její náruči 19. října 1853 v Praze. K mateřské bolesti nad jeho ztrátou, k trvalým neshodám v manželství a k finančním potížím se přidala roku 1853 opět i její choroba. Cesta Němcové za lidskou i tvůrčí samostatnost dostávala v té době úplně jinou podobu. Při stěhování nalezla ve svých věcech poznámky k uvažované povídce, jejíž hlavní postavou měla být její ratibořická babička. Vrátila se tak ve svém vypravování ke světu svého šťastného dětství. K tomuto tématu vlastně zrála celým svým lidským vývojem. V chvílích pro ní nejtěžších se k nejvýraznější osobnosti svého života vrací a vyrovnává se také s ní.

Babička Boženy Němcové, která byla vydána poprvé před 150 lety – v létě roku 1855, od té doby vyšla ve stovkách českých vydáních i překladech. Patří do základního fondu našeho i světového písemnictví. Do vývoje novodobých světových literatur se do poloviny 19. století osobitě zapsala jen dvě díla české literatury – Máchův Máj a Babička Boženy Němcové. V Babičce představila Němcová venkovskou stařenku, vrátila se do svého ratibořského údolí a zamýšlela se nad hodnotami lidského života vůbec. V té době, v letech 1854 – 1856, napsala Božena Němcová téměř celé své povídkové dílo. Ke konci života jsou v seznamu jejích publikovaných prací z let 1860 a 1861 převážně národopisné drobnosti, většinou anonymně zveřejňované v časopise Štěpnice. Na podzim 1859 navštívila Němcová naposledy místa svého dětství – Českou Skalici a Ratibořice. Zemřela v Praze dne 21. ledna 1862, 14 dní před svými 42. narozeninami.

Skromnost a pokora spisovatelky, ale i statečnost vlastenkyně, Němcovou provázely po celý její život. O díle Babička napsala v soukromém dopise Samo Chalupkovi 22. 11. 1855 Přiloženě posílám Babičku. Neočekávejte ani román, ani novelu stylu francúzského neb německého, jen prosté líčení našeho života, psané perem neučeným. Já vyrostla v samotě venkovské mezi dobrými lidmi. Svojí statečnost, oddanost a jako projev úcty k Havlíčkovu dílu projevila Němcová ve vavřínovém věnci propleteném trním, jejž dala Havlíčkovi na rakev 1. srpna 1856 při pohřbu Karla Havlíčka, který se stal prvním veřejným projevem proti vládnoucímu režimu v 50. letech 19. století.

Osudy babičky z povídky Boženy Němcové a skutečné babičky Barunky Panklové, jsou si podobné, nejsou ale shodné. Jedna babička je literárním obrazem a druhá skutečnou postavou ze života. Rozhodně je ale dílo „Babička“ filozofickým a literárním vyústěním a nadčasovým odkazem naší velké spisovatelky 19. století. A je jen příznačné, že v roce 150. výročí vydání Babičky se jako jediná žena dostala do první desítky ankety našich dnů O největšího Čecha.