Balzac, Honore de - Otec Goriot

- rok vydání: 1835
- francouzský realistický román – součástí volné trilogie (Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán) z cyklu Lidská komedie

- Děj se odehrává v Paříži 1. pol. 19. stol. na pozadí měšťanského penzionu Vauquer).

- Autor zobrazil tragiku otcovské lásky schopné největší oběti pro dcery, aby se vmísili do vznešené pařížské společnosti, věrně zachytil dva zdánlivě protichůdné lidské osudy (bohatého obchodníka s nudlemi Goriota a životní cestu mladého studenta práv Rastignace, kteří se setkali v penzionu vdovy Vauquerové).

- obsah:
Goriot pracoval jako dělník v závodě na výrobu nudlí, ale svou velkou pílí a šetrností se domohl značného majetku a později se stal dokonce i majitelem celého závodu. Velice brzy mu zemřela žena, a tak zůstal sám na výchovu svých dcer Anastázie a Delfiny. Nesmírně je miloval, zahrnoval dary a vyhovoval jejich nákladným rozmarům. Obě dobře provdal, Anastázii za hraběte de Restand a Delfinu za bankéře Nucingena. Přestože o dcery po celý svůj těžký život obětavě pečoval a velký majetek rozdělil mezi ně, dcery se za něho ve společnosti styděly kvůli nuzným poměrům, ze kterých ne vlastní vinou pocházel, a nerady se spolu s ním ukazovaly na veřejnosti. Postupem času ho připravily o všechny peníze a Goriot strávil zbytek života zcela opuštěn a v chudobě, z níž vzešel, v ústraní penzionu paní Vaquerové.
Zde se Goriot setkává se studentem práv Rastignacem, poctivým a čestným mužem, jehož chování Goriotových nevděčných dcer velmi pobuřovalo. Rastignac však též záhy poznal, že soudobá francouzská společenská smetánka je hustě protkána intrikami a přetvářkou, pramálo si cení poctivosti a ušlechtilosti a uznává jen opojnou moc peněz. V honbě za kariérou zvolna začal opouštět své někdejší pevné morální zásady. Vyhledal vzdálenou sestřenku, paní de Beauséant, jíž se nechal zavést do vyšších kruhů. Seznámil se i s Goriotovými dcerami, pro svůj vzestup příliš neváhal využít tajného, intimního poměru s Delfinou, choval se vypočítově a intrikánsky, což ještě dříve tvrdě odsuzoval. Podíl na pokřivení Rastignacova charakteru nesl zejména uprchlý trestanec Vautrin, bydlící rovněž v penzionu, jenž neustále nabádal Rastignaca ke špatnostem, přiživujíce se částečně na úspěších svého ochotně naslouchajícího pána, v rámci svých nekalých záměrů se dopustil i vraždy.
Rastignacovo srdce se ale úplně nezatvrdilo, staral se o Goriota až do posledních chvil strastiplného života ubohého starce. Se svým kamarádem medikem se na vlastní náklady podíleli na Goriotovu pohřbu, kterého se ani jedna z dcer neobtěžovala účastnit.

- postavy typické, v jejich charakterech se výrazně projevuje rys silného individulismu, svými činy vystihují dobovou atmosféru, pokleslou morálku měšťácké aristokracie, negativní jevy a poměry ve společnosti, pojí se s prostředím tehdejší Paříže
- realistický obraz soudobé francouzské společnosti, kde převládají intriky a podvody, kde není místo pro poctivou práci, šlechetnost, lidskou čest a kde se i láska získává pomocí finančních prostředků -autor ironizuje měšťanské prostředí, odhaluje úpadek citů a mravnosti (na jednotlivých osudech postav) – ztráta iluzí a zkáza charakterů
- kritika společnosti, v níž se neuplatňuje cit a poctivost – jakýkoli cit, je-li upřímný a otevřený, je považován za slabost; mezilidské vztahy i mravní hodnoty se přepočítávají na majetek a peníze; život prostých lidí kontrastuje životu bohatých

- mistrovská kompozice díla: zápletka, konflikt, narůstá dramatičnost děje; podrobné popisy prostředí – důkladnost, smysl pro detail (budovy s okolím, ulice, zařízení bytu); množství postav důkladně propracovaných, prolínání osudů postav románu; výrazné charakteristiky hrdinů
- encyklopedický realistický román

- jazyk: Balzac charakterizuje postavy z různých prostředí (zvláště v dialozích) – jazyk spisovný i výrazy z obecné mluvy, využívá přirovnání, vysoký podíl tvoří přídavná jména

- citace:

„Ach, moji andílkové!“
Dvě slova, dvojí šepot vytrysklý z duše, jež po těch slovech odletěla.
„Ubohý, milý člověk!“ řekla Sylvie, dojata tímto zvoláním, v němž se odrážel nejvyšší cit, jejž vyvolala naposled nejhroznější a nejméně úmyslná lež ze všech lží.
Poslední vzdech tohoto otce byl tedy vzdechem radosti. Tento vzdech byl výrazem celého jeho života, klamal se i teď. Otec Goriot byl pietně uložen na své bídné lože. Od tohoto okamžiku jeho výraz si uchoval bolestný stín zápasu, jenž se odehrával mezi životem a smrtí v lidském stroji, který nebyl již ovládán rozumným vědomím, z něhož vyvěrá u člověka pocit radosti nebo bolesti. Úplný zmar byl už jen otázkou času.
„Takto vydrží ještě několik hodin a zemře, aniž si toho kdo všimne; ani nezachroptí. Mozek je jistě úplně zasažen.“