Bezruč, Petr - Slezské písně

ČERVENÝ KVĚT
Úvodní báseň: obraz kaktusu s jediným rudým květem = symbol vzpoury, vlastního osudu (bez lásky), nebo obraz jediné sbírky.

JEN JEDENKRÁT
(paralela: nešťastný osud země a básníka)
pověst: Na severu země bylo temné údolí, kde nesvítilo slunce. Žili tam smutní muži a ženy a dětmi. Jednoho dne jim slunce zasvítilo. Nastal hromadný úlek a úprk do stanů. Prosili o odpuštění a báli se. Netušili, že se nad nimi bůh smiloval. Bůh to viděl a urazil se. Když zjistili, že mají louku a můžou pěstovat rostliny, pochopili, že to bůh s nimi myslí dobře, ale to už bylo pozdě.

Autor tento příběh vztahuje sám na sebe. Jen jedenkrát kolem něj prošla láska. Velmi ji miloval. Avšak ona si vzala jiného.

„Vy dobrého jste srdce, A já ji miloval a ona se mi vdala!
a s vámi bude šťastna každá žena.“ Tak můj krb vyhas, v srdce lehly stíny,
a smutek bez konce jde mojím žitím,
„Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí, když vzpomenu si často,
jenž bude vaším mužem, že sladkým krokem kolem mne šla láska,
však na strom zvadlý nepřipínám růži.“ a já přirazil dveře svojí chaty, a nikdy víc se nenavrátí zpátky.

KANTOR HALFAR
Dobrý, tichý, hezký, ale měl jen jednu chybu, že vzdoroval odnárodňování a učil česky. Proto ho vyhodili a již nesehnal dobré místo. Jeho dívka si vzala jiného a on se oběsil.

Bez modlitby, bez slzy ho,
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal Halfar místo.

MARYČKA MAGDÓNOVÁ
Otec zemřel při rvačce v hospodě. Matku zabil vůz z uhelných dolů. Zbylo 5 sirotků a nejstarší Maryčka.

Markýz Géro vlastní lesy, doly. Maryčka je chudá a byla viděna jak v lese bere dřevo. Odvedli ji vojáci. Maryčka spáchala sebevraždu. (skočila do Ostravice)

„Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
budeš jim otcem a budeš jim matkou?“ bez křížku, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdónová.

OSTRAVA
100 let dřiny, kopání uhlí pro pány; hrozba kladivem – výsměch , bič ; rozum – dál kope a potí krev pro pány

pravidelný verš; střídavý rým; hyperboly = nadsázky
oslovení → apostrofa; výzva k útoku, vzpouře
inverze = přehození (obrácení) pořádku slov

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, všichni vy na Slezské, všichni vy dím,
nech je vám Petr neb Pavel, hlubokých pání vy dolů,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým, přijde den, z dolů jde plamen a dým,
tisícům k útoku zavel, přijde den, zúčtujem spolu!

LABUTINKA
= Františka Tomková
Kráska, pyšná, černé vlasy, labutí krok X chudá.
Autor žádá její rodiče o ruku. Oni svolí, ale že musí ještě počkat, protože je příliš mladá. On slíbí. Na dva roky musí odcestovat. Prosí Labutinku, aby na něj počkala. Učila se vařit a byla mu věrná. Po návratu se dovídá, že jeho vyvolená patří každému, kdo si o ni řekne.

Nesuď ženy: Kdož bez hříchu, Sám dožiju. Bez tvé lásky
nech kameny na tě háže, jak ten život dlouho trvá,
srdce chce ti odpustiti, Labutinko, Labutinko,
však čest domu jinak káže. Labutinko černobrvá!

ŠKAREDÝ ZJEV
(vliv dekadence)
naturalistická, dekadentní forma
drsnost, ošklivost, morbidita
autostylizace = autobiografie

Smějte se, bože můj, smějte!
Tak vypadám já, já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, porobeného národa bard.

70.000

poněmčování, popolšťování
prvky nářečí – dialekt lašský

BERNARD ŽÁR

- Bernard Žór se styděl za matku (mluvila pouze dialektem)
- němečtí a polští přátelé (Žor byl bohatý)
- Bernard zemřel – pochován – mše sloužena německy
- matka klečí u jeho hrobu a modlí se dialektem velmi potichu, aby se syn v hrobě na ni nezlobil
- odrodil se – zradil rodný jazyk

PAPÍROVÝ MOJŠL
= žid, který sebere kdejaký papír
básník ho nachází na cestě zmrzlého na kost, proto ho zavede do hospody, aby se zahřál.

Žid vypráví svůj smutný příběh.
Měl ženu, velmi ji miloval, ale ona ho podváděla. Jednou ztratila dopis od milence a on ho našel. Zavraždil ji. Byl souzen, ale propustili ho, protože si mysleli, že je blázen. Od té doby chodí po světě a hledá ten dopis, který byl příčinou jeho neštěstí.

Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla.

MOTÝL

Přes smrky, břemy, přes haluze jedlí Láska jsi, štěstí jsi, sličný motýle?
lehounký vánek se skřivánkem zvednul; Odleť, bys šuhaje, děvuchu zdobil
přes řeku vzpomínek loďky snů bředly, na černé kadeři, na ruce bílé…
motýl mi na ruku sednul. Co bych já, co s tebou robil?

CHYCENÝ DROZD
Básníkův strýc – ptáčník. Chytal a prodával drozdy. Samečky (zpívají) si nechával, ale samičky (nezpívají) pouštěl na svobodu.
Posledního ptáčka, kterého chytil si nechal. Básník mu říkal, že je to samička „kača“, ale zkušený ptáčník mu nevěřil.
Po čase básník navštívil strýce a on se přiznal, že měl tenkrát pravdu, že ten pták je opravdu kača.

Ptáčku pohladil hlavičku jemnou: Tak také dožijí básníci.
„Choč kača, choč mi nic nězpive, Do světa písně ven pošlou,
nech už tu dožije se mnou.“ smutek si nesou za výslužku
v samotu v budoucnu došlou.

MICHALKOVICE
Alegorie
Boj poláků a Němců o Slezsko.

IDYLA VE MLÝNĚ
Básník byl na své cestě krajem pohoštěn ve mlýně. Na stůl přišla i slavná vodka. Nálada byla veselejší a tak básník vyřkl všetečnou otázku, jestli mlynář střelil z pušky, která visí na stěně.

Žas spěl k mozku: či tu byla
otázka má tak všetečná,
že se sněhem pobarvila
muže tvář a nekonečná
úzkost táhla lícem ženy?

Okamžitě byl vyprovozen z domu. Potkal pocestného a řekl mu, že byl na návštěvě ve mlýně.
Pocestný okamžitě začal vyprávět, že:
Mladá žena si vzala starého mlynáře, ale krátce po svatbě byl nalezen s prostřelenou hlavou. Vzápětí nato se znovu provdala.
Básník nevěřil babským klepům, ale:

Uhnul jsem mu nocí temnou,
vpřed jsem kráčel opuštěný,
ale děs ten kráčel se mnou
v oku muže, v líci ženy.

SLEZSKÉ LESY

Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy.
Smutek se na kmen a koruny věsí,
hledíte teskno a hledíte přísně,
jak moje myšlenky, jak moje písně.
Padá z vás jehličí v noci a v mlze,
porobeného to národa slze.
Padáte sekerou na rozkaz z Vídně,
hynete pomalu, hynete klidně.
Mlčíte, hynete smrkové moře,
bez konce, bez konce, slezské vy hoře.

KDO NA MOJE MÍSTO?

Tak málo mám krve a ještě mi teče nade mnou tráva, až budu hnít,
z úst. kdo na moje místo,
Až bude růst kdo zdvihne můj štít?

NÁPIS NA HROB BOJOVNÍKŮ

Kdyby z toho měl být pomník, Čacký národ. Dávno dřímáš.
co po tobě naházeli, Ještě pomník hotov není:
hrotem by se nebe dotknul, ještě hážou po tvém hrobě
mého lidu buditeli. těžký kámen po kameni.

HRABYŇ, OPAVA, HLUČÍN

ČTENÁŘI VERŠŮ

Z života prózy bodláčí
když soběs na Parnas vyšel,
zbožný-lis a když ti nestačí,
aby tě pánbůh jen slyšel;
když děvče švarné máš jako květ
a když si pýcha tvá žádá,
aby se dověděl celý svět,
že ti dá hubičku ráda;
bez srdce ukrutné děvče-li,
v podpatky tebe si lepí,
chceš, aby všici to věděli,
že je tvé štěstí na střepy;
když ti do kadeří prvá šeď
vplížila krokem se hadím,
kdekdo nech pomůže tobě teď
plakat nad ztraceným mládím; -
dvojité veselí nadchne tě,
a bol se nese tak krásně:
jen když jsou dobráci na světě,
dobráci, kteří čtou básně.

Něžnosti jadérka v život strou,
nejsou to tykve jen prázdné,
dobří ti lidé, co verše čtou,
Bezruči Petře, ty blázne,
možná, když časem tvé písně čtou,
tep srdce v okamžik ztichne,
podepře v dlaň čtenář hlavu mdlou,
potichu do řádků vzdychne:
Jak hasnou beskydští gorali
za zvuků veršů tak krásně –
Co chceš, ty rapsóde zoufalý?
Jsou lidé, kteří čtou básně.

Slezské písně:
Symbolismus v kombinaci s realismem

I. etapa: Sociální balady – útisk lidu ve Slezsku, bída, nezaměstnanost. Smutné balady s tragickým koncem.
- Maryčka Magdónová
- Kantor Halfar

II. etapa: Národnostní balady
III. etapa: Milostné a osobní (intimní)