Bezruč, Petr - Slezské písně

Slezské písne – Petr Bezruč

Slezské písně jsou obrazem života a situace ve Slezsku koncem minulého století. Skládají se z osmdesáti tří básní, které patří k vrcholům české poezie. Většina básní se odehrává v Beskydech, Ostravsku a Těšínsku. Jsou popisem slezských vesnic a měst, kde se čeští obyvatelé brání majitelům německé vrchnosti a polských rytířů.

Maryčka Magdonova – Maryčka – nejstarší z pěti sirotků – rodiče zahynuli (otec při hospodské rvačce, matka při práci – převrhl se na ni vozík s uhlím).
V zimě jde Maryčka nasbírat trochu dřeva do panského lesa, je přistižena a udána četníkům. Když jí četník odvádí do Frýdku, neunese dívka tíhu osudu a vrhne se ze skalnatého břehu Ostravice. Hrob má na hřbitově u zdi: „Tam leží bez víry sebevrazi…“.

Kantor Halfar – příběh učitele, který nechtěl poslouchat nadřízené a učit polsky. Proto nemohl dostat placené učitelské místo, byl stále učitelským mládencem. Jeho dívka si našla jiného, Halfar se dal na pití. Bezvýchodná situace ho dohnala k sebevraždě – oběsil se na jabloni. Bezruč zde ironicky dodává, že konečně dostal své místo – v rohu hřbitova.

Bernard Žár – příběh zbohatlíka z Frýdku, který se stydí za svůj rodný jazyk i za svou matku, která před jeho hosty mluví česky. Když Bernard Žár smrtelně onemocní, v horečkách se loučí a modlí rodným jazykem. Po slavném pohřbu zůstává u hrobu jen jeho stará matka, která se za syna modlí rodnou řečí – „…nemluví jinak, kdo z Beskyd a z hor…“

Pole na horách – horal Jura Dulava pracuje neúnavně na svých horských políčkách. Jeho brambory a oves mu však ničí zajíci a jeleni z panských lesů (z lesů „Markýze Gera). Když svá pole hlídá, je zastřelen panským hajným. Po jeho smrti pořádají páni veselý hon. Pole zůstává neobdělané a za dlouhých zimních večerů děd horal vypráví svým vnukům, že v noci opuštěná pole hlídá sám Jura.

Ostrava – těžká práce horníka, úvaha o vzpouře, obžaloba utiskovatelů, výzva:
„Přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!“

Slezské lesy – V první sloce přirovnává autor slezské lesy pro jejich smutek a přísnost ke své povaze a ke svým písním. Další sloka vyjadřuje smutek nad zkázou lesů, které jsou káceny pro zisk na rozkaz pánů z Vídně. „Mlčíte, hynete, smrkové moře, bez konce, bez konce, slezské vy hoře!“

70.000 – neutěšená budoucnost lidu ve Slezsku – „Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili…“ – zbývajících sedmdesát tisíc bez odporu čeká, až se s nimi stane totéž – za bečku vína jsou ochotni dál sloužit „markýzi Gerovi“ – problém alkoholismu ve Slezsku – alkohol přinášel chvilkové zapomenutí, ale uvrhl lid do ještě větší bídy.

Oni a my – Celá báseň je založena na kontrastu mezi životem bohatých („…to poháry zvoní a sní se o plesích…“) a chudých („…tam ve vlhkých štolách…my na boku ležíme, tešeme v doly…“)

Markýz Gero – postava dávného pokořitele polabských Slovanů, kteří byli jednak pobiti a jednak násilně germanizováni symbolizuje u Bezruče snahy o poněmčení a popolštění slezského lidu.

Červený květ – autor hovoří o své poezii, hrubé a drsné jako kaktus – jako kontrast uvádí poezii jiného básníka, který „…měl rád vonné a nádherné růže…“. Bezručova poezie je drsná, nezavírá oči před lidským neštěstím a útrapami. Červený květ, kterým jedenkrát rozkvétá kaktus, je symbolem autorovy poezie – jeho jediné sbírky.

Jen jedenkrát – paralela mezi pověstí a básníkovým osudem.
Pověst: na severu země žili lidé, kteří nikdy nespatřili slunce. Jednoho dne se stal zázrak a slunce nad jejich zemí vysvitlo – místo radosti se však lidu zmocnil strach; prosili slunečního Boha, aby je ušetřil. Slunce se pak již nikdy nevrátilo. Když strach překonali, vyšli ze svých jurt, viděli zemi bez věčného sněhu a cítili vůni květin, litovali svého jednání, „…neb cítili, že jednou jas žití šel kol jejich mračné země, a jejich přešel vinou a víc se nenavrátí!“
Básníkův osud: „Jen jedenkráte kolem mne šla láska…“ Odmítl ženu, která ho měla ráda a kterou miloval i on – nechtěl spojit její osud se svým, který pokládal za nešťastný – „…však na strom zvadlý nepřipínám růži…“ svého jednání pak nepřestává litovat: „sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dveře svojí chaty, a nikdy více nevrátí se zpátky!“