Boccacio, Giovanni - Dekameron

Boccaccio Giovanni,
1313 – 21. 12. 1375, italský renesanční spisovatel, básník. Narodil se ve Florencii nebo blízkém Certaldu. Vystudoval práva a významně přispěl k rozvoji a formování národní italské literatury. Příslušnost k domu Bardiů, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d’Aquino, která pod jménem Fiammetta má v jeho díle podobnou funkci jako Dantova Beatrice. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie; zemřel v Certaldu. Považoval Danta za nejvyššího básníka a inspiroval se jeho díly.přestože Pocházel z měšťnské vrstvy v pozdějších dobách se proti ní začíná bouřit a kritizovat ji.

Vrcholem jeho tvorby je Dekameron - cyklus stovky novel, které mají často milostné motivy, rozdělených po deseti na deset dní.Některé z novel jsou považovány za skutečné klenoty renesanční prózy a jiné novely, které svým realismem představují až dokumentární hodnotu o životě v Boccacciově době nebo takové se středovkou pohádkovou fantastikou, ve kterých například vystupují černokněžníci. Příběhy si vypravuje společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru 1348. B. v něm zpracovává náměty, které našel v domácí lidové slovesnosti a přebírá dokonce témata lidových vypravěčů. Dnes je dokázáno, že téměř polovina novelistických témat, které Boccaccio nově a originálně zpracoval, je převzata ze středověké latinské, italské a francouzské literatury. B. v nich zobrazuje reálně člověka i pozadí - krásu, přírodu, ke které se zde také dovolává a dává na ni důraz.
,,příroda je silnější než všechno poučování“
,, Chtít se stavět proti zákonům přírody vyžaduje příliš velkou sílu a častokrát se stává, že tato síla byla vykládána nejen nadarmo, ale k veliké škodě toho, kdo se namáhal“
Dekameron je rámcová povídka, která spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie se záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danteho však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií. Zábavnost a veselost, žertovnost, radost ze života v Dekameronu je namířena přímo proti smutku a smrti.
Dekameron bývá považován na jedné straně za dílo, které zobrazuje mravní úpadek své doby, proto někdy přezdíván jako ARCIKUPLÍŘKA a na straně druhé je považován za zakladatelské dílo italské renesanční prózy.

Děj : V městě Florencii zuří ukrutný mor. Nemoc se přenáší i pouhým dotykem a tak se zdraví lidé straní nemocných, kteří pak umírají na ulici, či v opuštěných domech. Skupinky zdravých lidí opouštějí město a odcházejí na svá venkovská sídla. O jedné skupince čítající 7 počestných dam ve věku 18 - 28 let a tři mladíky stejného věku je právě tato kniha.Ti se setkají zcela náhodně v kostele Santa Maria Novela, kde nejstarší z žen Pampinea navrhla, že by se před morem mohli zachránit tak, že odejdou z města.Všichni s tím souhlasili a tak odešli a vzali s sebou své sluhy. Usadili se nedaleko města ve venkovském sídle. Každý den si volily svou královnu nebo krále, která celý den určovala druh zábavy a poté večer předala vládu jiné osobě. Každý den po poledním odpočinku se všichni scházeli a každý z nich vyprávěl příběh na různé téma.Témata se měnila po dnech. První den bylo téma libovolné. Druhý den je tématem zajímavý osud lidí, kterým se stala nějaká nehoda, ale dobře to dopadlo. Třetí téma vypráví o dovedných a obratných lidech, kteří něčeho dosáhli právě svými vlastnostmi a schopnostmi.Čtvrtý den na řadu přišly nešťastné lásky a pátý den milenci, kteří se i přes všechny překážky nakonec lásky dočkali. Lidé, kteří se dovedně a pohotově vyvarovali vtipu, nástrahy či lsti, jsou tématem dne šestého.Na sedmý den zbyly příhody o ženách, které vyzrály nad svými manžely.Osmý den se hovořilo o šprýmech, jež si denně tropí vzájemně muži i ženy. Předposlední téma bylo opět libovolné. Okruh deseti témat uzavírají příběhy o lidech, kteří vykonali v lásce něco šlechetného. Nevyprávěli si o smutných tématech, snažili se být stále veselí a zakazovali svému služebnictvu, aby jim sdělovali pouze veselé zprávy. Příběh končí tím, že se všichni vrací zdraví zpět do Florencie, kde se rozloučí v tom samém kostele jako se setkali.
Den první-Příběh třetí
V tento první den se stala královnou Pampinea a příběh vypráví Filomena
Příběh pojednává o babylonském sultánovi, který vedl války proti saracénskému a křesťanskému králi, načež přišel o veškerý svůj majetek. Proto si potřeboval někde opatřit větší množství peněz, až si vzpomněl na bohatého žida Melchiseda, který pobýval v Alexandrii. Ten však byl velmi lakomý, což Saladin předpokládal, a proto hledal záminku, která by mu dopomohla dostat se rychle k penězům. Pozval si tedy Melchiseda k sobě a dal se s ním do přátelského rozhovoru. Saladin věděl, že se žid vyzná dobře ve všech věcech náboženských a položil mu proto otázku, kterou víru považuje za pravou. Zda-li židovskou, křesťanskou či saracénskou. Žid byl však natolik moudrý a poznal, že Saladin tímto hledá příležitost, které by se mohl chytit za slovo a zaplést rozhovor do nějakého sporu. Melchised se proto místo odpovědi dal do vyprávění o králi, který měl tři syny. Ten, kterému dal král před svou smrtí svůj prsten se měl stát jeho nástupcem. Král měl však každého upřímně rád a nevěděl komu prsten předat. Dal proto tajně vyrobit další dva stejné prsteny, které byly od pravého nerozeznatelné. Pak, když zemřel, synové zjistili, že prsten má každý z nich a nelze rozeznat, který je ten pravý. Začali se přít, kdo má ten opravdový prsten a právo na trůn. A tato rozepře o právu vládnout je nerozřešena dodnes. Melchised Saladinovi naznačil, že stejně je tomu i s třemi vírami. Saladin poznal, že Melchised je opravdu moudrý, a proto mu řekl za jakým účelem si ho nechal poslat. Melchised pak ochotně Saladinovi půjčil kolik potřeboval. Od té doby si Saladin Melchiseda vážil a byli spolu dobrými přáteli.

Den třetí-Příběh čtvrtý
V tento den došla vláda na Neifile a Pamfilo vypráví příběh.
Poblíž San Brancazia žil muž, jménem Puccio di Rinieri. Dal se na duchovní cestu a dostal jméno bratr Puccio. Nepracoval a často chodil do kostela. Přitom zapomínal na manželku - monnu Isabettu, která kvůli němu držela půst a muž nemluvil pořád o ničem jiném než o církevních záležitostech. Ve stejné době se z Paříže jeden řeholník, jmenoval se don Felice. Spřátelil se s bratrem Pucciem, který ho často vodil domů na večeři, takže don Felice znal i s Pucciovou manželkou. Po delší době Felice poznal, že Pucciově manželce něco schází.Rozhodl se, že jí pomůže, ale byl zde problém. Bratr Puccio nikdy neopouštěl na dlouho dům. Don Felice si nad tím lámal hlavu, ale na řešení nepřicházel. Až pojednou dostal skvělý nápad. Když za ním Puccio přišel, řekl mu, že si všiml, že se chce stát svatým, ale že na to jde moc dlouhou cestou a že on zná mnohem jednodušší. Puccio se zeptal jakou. Felice odpověděl, že se po 40 dní nesmí dotknout žádné ženy, ani té své a že si má najít ve svém domě místo, odkud by bylo vidět v noci na nebe a tam že se má odebrat po večerní modlitbě. Dále si tam musí dát prkno postavené tak, aby se o něj mohl opřít a roztáhnout ruce jako ukřižovaný, do rána se ani nepohnout a odříkat 300 otčenášů. Ráno musel jít do kostela a odříkat 50 otčenášů, pak si mohl vyřídit své záležitosti, naobědvat se a večer musel být zase v kostele. A tak dodržoval bratr Puccio to, co mu don Felice, který byl zatím tajně s jeho manželkou nařídil.

Hlavní myšlenka: Důvěřuj, ale prověřuj! ! !

Den pátý-příběh čtvrtý
Královnou je dnes Fiammetta a příběh vypráví Lauretta
Na Sicilii žil šlechtic messer Amerigo, který měl hodně dětí. Potřeboval služebnictvo a tak si koupil od pirátů, chlapce, který byl jimi unesen z oblasti Arménie. Messer Amerigo pokládal Theodara za Turka a dal mu jméno Pietro. Pietro vyrůstal v domě s dětmi messera Ameriga až vyrostl v jinocha. Jeho chování se králi zalíbilo, a proto ho propustil na svobodu. Pietro se zamiloval do dcery messera Ameriga Violanty. Ta se zamilovala do něj, ale ani jeden z nich neměl odvahu, aby to tomu druhému řekl. Řekli si to až tehdy, kdy Pietro doprovázel Violantu a její matku ze sídla na venkově a postihla je bouře.. Matka se svými služkami se ukryly do domu k sedlákovi. Pietro s Viol se schovali do malého přístřešku, kde spolu strávili noc. Violantela poté otěhotněla , snažila se to za každou cenu zatajit, kdo bude otcem ditěte, protože by jinak Pietra potrestali. Když její otec uslyšel křik a uviděl, že Violantela rodí,řekl jí, aby prozradila, kdo je otcem jinak zemře. Pietro byl prozrazen a messer Amerigo rozhodl o trestu, kdy Pietro bude mrskán městem a nakonec oběšen. Jeho hněv nepohasl. Ještě si přál, aby zemřela i Violantela a její syn. Když Pietra odváděli přes město kolem hostince a mrskali ho, byli zde v té chvíli tři arménští šlechtici, kterým se klaněl i sám messer Amerigo. Jeden z arménských šlechticů poznal v Pietrovi, podle jeho mateřského znaménka , svého dávno uneseného syna. Zavolal na něj jeho pravým jménem Theodore a Theodor svého otce Finea poznal. Messer Amerigo byl překvapen opravdovým původem Theodora, a proto se snažil zabránit, co nejrychleji smrti své dcery, kterou měl zabít jeho sluha.Violantela naštěstí ještě nebyla usmrcena. Nakonec se Teodor a Violantela vzali a odjeli i se svým synem a Theodorovým otcem do Lajassy, kde všichni žili spokojeni až do své smrti.