Světoznámý vyrovnaný vědeckofantastický román, který byl poprvé vydán v roce 1953, je uveden citátem J.R.Jiméneze: "Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč."
Děj knihy se odehrává v blíže neurčené budoucnosti. Vědeckotechnický pokrok dosáhl vysoké úrovně. Lidé žijí ve svých ohnivzdorných domech, jsou obklopeni civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby, ale také policejních helikoptér a mechanických ohařů, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Myšlení lidí je manipulováno telestěnami, lidé přestávají myslet, zapomínají na minulost lidstva a pouze mechanicky vykonávají určitou činnost.
Hlavní postavou románu je požárník Guy Montag, má rád svou práci, která spočívá v tom, že požáry nehasí, ale zakládá. Je zakázáno číst a přechovávat knihy. Kdo tento zákaz přestoupí, je zatčen a jeho dům i knihy jsou spáleny. Montagova manželka Mildred je povrchní a žije pouze telestěnami a svými přítelkyněmi. Montag se jednou setká se sedmnáctiletou dívkou Clarissou, která si s ním začne povídat o smyslu života, o knihách po svém strýci, vypráví mu o svých snech a přáních. Ovlivní Montaga natolik, že začíná pochybovat o smyslu své práce. Při jednom ze zásahů jsou požárníci přinuceni spálit i s knihami starou ženu, která se od svých knih odmítala odloučit. Montag se zmocní několika výtisků, které potají čte. Zanedlouho se seznamuje se starým profesorem Faberem, který mu vypráví o knihách, jejich autorech i o smyslu, který v sobě knihy skrývají. Montag si začíná uvědomovat chybu, kterou lidstvo dělá, když knihy zavrhuje a ničí.
Brzy je však i on odhalen jako vlastník knih (udala ho jeho vlastní žena) a jeho dům je spálen. Montag zabije v potyčce svého nadřízeného. Je pronásledován policejními helikoptérami a mechanickým ohařem. Podaří se mu uprchnout do lesů za město, kde žijí lidé s podobným osudem. Každý z nich zná jednu knihu. Vyprávějí mu, že brzy bude válka, při které zahyne mnoho lidí. Pak teprve přijde čas, aby knihy byly znovu napsány a zachovány pro příští generace. Odlišená a bezduchá civilizace nemůže přinést člověku skutečné štěstí, a proto je nutný její konec, aby znovu mohli žít svobodně myslící lidé.
Ukázka:
Každý musí po sobě něco zanechat, když zemře, říkával dědeček Dítě, nebo knihu, nebo obraz, nebo dům, musí vystavět zeď, nebo vyrobit pár bot. Nebo založit zahradu. Něco, čeho se nějak dotkla jeho ruka, takže duše má kam jít, až člověk zemře, a když se lidé podívají na strom nebo květinu, kterou zasadil, je on v ní. Dědeček říkával, že nezáleží na tom, co člověk dělá, jen když při tom něco změní, takže už to není takové, jaké to bylo dřív, než se toho dotkl, a promění se to v něco jemu podobného, když to hotové odloží. Rozdíl mezi člověkem, který jenom seče trávník, a zahradníkem je ve způsobu, jak přistupují k práci. Sekáč trávy jako by tam nebyl; zahradník tam zůstane celý věk.
1. duben 2008
7 671×
462 slov
