Bridel, Bedřich - Co Bůh, člověk?

Bedřich Bridel
Katolický kněz, misionář, vrcholný zjev české barokní meditativní literatury. (nar. 1619, zemřel 15. 10.1680) V osmnácti letech vstoupil do jezuitského řádu, sedm let studoval teologii (spolu s Bohuslavem Balbínem). V letech 1656- 60 vedl jako správce jezuitskou tiskárnu v pražském Klementinu. Věnoval se horlivě činnosti kazatelské a misijní. Tuto činnost vykonával 24 let a připravil pro ni různé pastorační spisy, původní i přeložení. Měl evropský rozhled. Když r. 1680 vypukl v Kutné Hoře mor, Bridel se tam vydal ošetřovat nemocné, nakazil se a spolu s dalšími třemi řádovými bratry zemřel. 1701 jim byl postaven mramorový pomník do zdi Dušičkové kaple v Kutné Hoře.

V tomto lyrickém díle, autor popisuje svým způsobem jeho vztah k Bohu, jak si Boha váží, co k němu cítí. Skoro v každé sloce píše o tom, jak je oproti Bohu nicotný a popisuje to dosti svéráznými slovy typu:

Já jsem hříchův kaliště,
samá a pouhá shnilota,
červ, pouhé smradlaviště,
neřest, nouze, bída, psota.

Autor se před Bohem shazuje. Přiznává, že člověk není dokonalý, že člověk chybuje a je semeniště hříchů a pozdvihuje naopak Boha, který je dokonalý, nikdy nechybuje a je spravedlivý. Oslavuje Boží krásu a bezchybnost, považuje se za nicotného, malého oproti Boží velikosti. Jakoby si autor svými oslavnými verši k Bohu chtěl vydobýt své místo v Ráji a nemusel být zatracen v pekle.

Ve svém díle hojně využívá přirovnání a metafory a různé zajímavé slovní přesmyčky. Dílo je celkově pojato jako zpověď, omluva svých vlastních chyb, přiznání toho, že chyboval. V podstatě pořád dokola opakuje tu samou myšlenku, a to – Přiznávám, nejsem dokonalý, Bůh je dokonalý, vedle něho jsem nic a jedině on je světlo mého života.

Toto dílo mě v celku sklamalo a to hlavně pro to, že smysluplné jsou asi první čtyři sloky a potom se vše dokola opakuje.

Ukázka:

Krásný's ale bez vrásky,
ty nad radost veselejší,
všecky přemáháš lásky,
nad čistotu jsi čistější,
živ jsa starým nebýváš,
časové nezalítají,
žádné měny nemíváš,
léta ti nezapadají.

Plamen jsi, než bez dejmu,
povětří's, než se neklátíš,
moři jsi velikému bez břehu roveň, vše tratíš:
oudolé jsi bez hory,
slunce jsi, než bez východu,
potok, než nejdeš z hory,
světlo jsi, než bez západu.