Camus, Albert - Léto

Albert Camus byl francouzský spisovatel a filozof existencialismu. Pocházel z alžírského Mondovi, ale většinu života prožil ve Francii, kde působil jako divadelní režisér a redaktor. V roce 1957 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Vlastní pojetí filozofie absurdna rozvíjí Camus ve svých povídkách, románech, esejích a dramatech. Z existencionalistického pohledu je člověk nedobrovolně „vržen“ do tohoto světa, uvnitř kterého se cítí neuvěřitelně sám, jako „cizinec“. Prožívá pocity úzkosti a beznaděje a postupně dospívá k názoru, že lidská existence spočívá v pochopení života jako neodvratitelného směřování ke smrti.
Léto je sbírkou osmi esejů, které vznikaly v letech 1939 – 1953, tedy v době války a v době, kdy Camus prožíval nehorší léta svého života. Přesto ale nevyznívají pesimisticky. Jsou prodchnuty „nepřemožitelným létem“, které Camus v sobě objevuje při návratu do kraje svého mládí – do Tipasy. Přijíždí sem, aby utišil dvě žízně, které je třeba zahnat, aby člověk zcela nevyprahl, a to žízeň po lásce a po obdivu. „Protože není – li člověk milován, prostě jen nemá štěstí; nemiluje – li, je to neštěstí.“
Za největší ctnost považuje vůli žít a neodmítat nic z toho, co s sebou život nese, vyrovnat se jak s tím nejlepším, tak s tím nejhorším, před ničím neuhýbat a zachovat si přesnou dvojí paměť. Paměť na krásu i ponížení. A i kdyby to bylo sebetěžší, nezpronevěřit se jedné ani druhé.
Camus se velmi rád, vždy nedočkavě a netrpělivě, vrací do svého rodného Alžírska a do měst „bez minulosti“, které jsou pouští, kde se člověk může na chvilku odvrátit od světa, najít v samotě a usebrání ducha sám sebe, opět nabrat síly a vrátit se zpět do světa. Takovou pouští bez duše a bez naděje je pro něj sluncem vyprahlý Oran.
Opravdovou Camusovou vášní je moře, jenž mu dává pocit štěstí a svobody. Čekání na to až bude moci opět vyplout na moře mu připadá nesnesitelné, ale nezoufá si. Ví, že: „Ti, kdo se milují a jsou odloučeni, mohou žít v soužení, ale zoufalství to není: vědí, že láska existuje…“