Albert Camus, laureát Nobelovy ceny z roku 1957, se narodil 7.11.1913 v Alžíru jako syn zemědělského dělníka a negramotné služky. Jako stipendista brilantně absolvoval lyceum a vysokoškolská studia filosofie, věnoval se ochotnickému divadlu a žurnalistice. Po epizodickém členství v komunistické straně se rozchází s ideologií revolučního násilí, nikdy ho však nepřestal zajímat problém spravedlnosti včetně spravedlnosti sociální a rasové, dichotomie dobro-zlo a zjména etické otázky lidského údělu ve světě bez Boha. Vydal romány Cizinec, Mor, Pád a nedopsal román První člověk. Napsal eseje Mýtus o Sysifovi, Člověk revoltující a sbírku povídek Exil a člověk. Z jeho díla dramatického snad alespoň jmenujme hry Caligula, Nedorozumění a Spravedliví. 4.1.1960 zemřel Albert Camus při autonehodě.
Mor (La Peste, 1947), jejž můžeme číst jako románové ztvárnění otázky zla ve světě ukazuje jak se v konkrétních situacích srovnávají rozpory jako: Jak může být revolta zároveň souhlasem nebo jak setrvání v revoltě odporuje zálibě v neštěstí.
Děj a rozbor: Město Oran je stiženo morem. Brány jsou uzavřeny a lidé se musí učit v moru žít a umírat. Doktor Rieux přijímá svou profesi jako boj proti zlu a ze všech sil se snaží vymýtit toto neštěstí. Kolem něj se roztáčejí příběhy lidí, kteří svým jednáním a slovy vyjadřují myšlenky Camuse až do té míry, že je možno si myslet, že tyto postavy jsou od sebe odděleny jen formálně. Rieuxova žena je daleko od Oranu a Rieux vnitřně trpí, ale nedává to najevo. Opravdový vtipný moment knihy přijde když mu několik dní předtím, než budou městské brány otevřeny (tzn.že morová epidemie byla vymýcena) manželka zemře. To bych ale trochu předbíhal. Asi nejzajímavější je Rieuxův přítel, intelektuál Tarrou. K revoltě (tím je myšleno k boji proti zlu) přistoupil poté, co byl u soudu svědkem toho, jak jeho otec prokurátor nechal odsoudit člověka k smrti. Přidá se k těm, kdo chtějí karikaturu spravedlnosti nahradit spravedlností opravdovou - neboli z revoltujícího se stává Tarrou revolucionářem. Tu však zjistí, že na cestě k této spravedlnosti a údajně pro její uskutečnění musí souhlasit s novými "účelovými" křivdami, s "logickou vraždou," nutnou k prosazení dobrých cílů. Dokud si vražda uchovává svou abstraktní podobu, dokáže Tarrou umlčet své svědomí, vzbouří se však definitivně, jakmile ji zažije jako hmatatelnou skutečnost. Zjišťuje, že je i dál stižen "morem, proti kterému chtěl bojovat." Svět se dělí na ty, kdo zabíjejí, a na jejich oběti. Tarrou chce být na straně obětí. Svůj vztah k ostatním zakládá na porozumění a soucítění, a protože nedokáže být "lékařem", zajímá ho "jak se může stát světcem bez Boha." Bůh Camuse bezesporu zajímá, i když určitě ne více než lidé. "Křesťani někdy takhle mluví, ale ve skutečnosti to takhle nikdy nemyslí. Jsou lepší než se zdají," komentuje Rieux před Tarrouem kázání pátera Panelouxe, který se na začátku morové epidemie snažil dostat lidi na kolena. Další zajímavou postavou je novinář Rambert, který v Oranu zůstal jen náhodou a dlouho toužil po tom se od tam dostat nelegální cestou, a to kvůli lásce - jeho milovaná byla moc a moc daleko. Když se mu však naskytla příležitost, nevzal ji a zůstal v Oranu aby pomáhal Rieuxovi a spol. v boji proti moru. Naproti tomu zase Cottard, člověk ketrý měl být za mřížemi, našel v moru útočiště, ketré jej postavilo na stejnou úroveň s ostatními. Po skončení epidemie volí násilný odpor a sebevraždu. Nenápadný úředníček Josef Grand, který touží po své milované, jež ho opustila, píše po večerech zcela bezvýznamnou knihu - jedno souvětí promýšlí i několik měsíců a právě tato mravenčí činnost je mu oporou a nechává ho apatického k neštěstí moru aspoň do té míry aby dokázal žít tak jako předtím.
Vlastní myšlenky: Vskutku mi není jasné, proč mi toto dílo bylo zadáno jako materiál sociologický...je sice pravda, že společnost, která se zformovala a postupně měnila v Oranu se dá brát jako objekt zkoumání, ale styl jakým autor k ději přistupuje jeví se mi jako filosofický a když jsem tuto knihu četl, zdálo se mi, že problém společnosti postižené morem ustupuje problému jedince, jenž se má přizpůsobit moru. Kniha je velice čtivá napínavá a zajímavá. Co bych vytkl je však malá důvěryhodnost způsobená katastrofickou smůlou valící se na Rieuxe. Opravdu si nemyslím, že skutečnost probíhá stejně jako štěstím oplývající seriály s tím rozdílem, že místo štěstí přistupuje k člověku smůla, ať už v podobě ztráty člověka blízkého nebo v nějakém jiném zklamání. Co však musím vyzdvihnout je skvěle prostorový efekt, ketrý autor dosáhl neznámým vypravěčem. Ten se totiž až těsně před koncem knihy odhalí - je to doktor Rieux. Vpravdě úžasná myšlenka způsobující to, že čtenáře nepohltí předsudky - ty by totiž získal kdyby u každého faktu přemýšlel nad tím, že to co čte je zkresleno pojetím Rieuxovým...takhle to nutí člověka přemýšlet na závěr. Pro mne bylo největším přínosem zamyšlení nad možností ocitnutí se v neštěstí (popřípadě zda už v neštěstí nejsem...). Tuto knihu bych doporučil k přečtení hlavně těm, kdo neradi čtou, probudí v nich, myslím, touhu přečíst si i něco jiného.
31. březen 2008
5 304×
821 slov
