Čapek, Karel - Kapesní povídky

Karel Čapek se narodil v Malých Svatoňovicích. Jeho otec byl lékařem, který byl též činný osvětově i
politicky. Matka sbírala slovesný folklór, který publikovala v časoposisu Český lid. Přiznáváný vliv na bohatý Čapkův jazyk měla jeho babička z matčiny strany, která snimi sdílela domácnost 12 let. Vyrůstal se svým o tři roky starším bratrem Josefem, pozdějším spisovatelem, básníkem a malířem, a jeho sestrou Helenou, která napsala vzpomínkovou knihu o životě svých bratrů. V této knize se můžeme nejvíce dozvědět o lidských vlastnostech a zálibách Karla Čapka a o jeho lásce k přírodě, o celém jeho životě. Vystudoval filozofickou fakultu, kde dosáhl doktorátu, a po té odcestoval na půl roku za svým bratrem Josefem do Paříže. Od svých sedmadvaceti let, od roku 1917, byl zaměstnán Karel Čapek v novinách, psal do různých časoisů, sledoval na jejich stránkách současnou českou I cizí literaturu a tím se připravoval na svou vlastní spisovatelsko kariéru. Jako redaktor pracoval v novinách až do konce svého života – vánoce 1938. Noviny pro něho byly život, přinášely mu totiž každodenní styk ze čtenáři. Z této práce vznikla velká řada novinových sloupků, fejetonů, obrázků, povídek a tady vznikal fejetonový román na pokračování Továrna na Absolutno nebo drobné novinářské útvary daly formu jeho Válce s Mloky. Stále se něčemu učil, něco studoval, rád pracoval manuálně, poznávl nové a nové věci a lidi. Zajímalo ho I divadlo, dokonce v něm pracoval jeden čas jako dramaturg a režisér, vědecké vynálezy sejně jako staré umění, život květin a svět zvířat. Velice rád fotografoval a v součastné době měl v Obecném domě výstavu svých fotografii. Fotil převážně motivy přírody a vesnice zvířata a květiny, převážně své kaktusy. V jeho tvorbě najdeme tolik různých oblastí lidské činnosti, odlišných prostředí a snad šechny literární žánry. Psal z počátků I verše, ale jako by to byla jen průprava k prvnímu zásaditému činu a tím byly překlady z moderní francouzské poezie, především Apollinairova Pásma, které vyšlo po skončení první světové války, roku 1919. Objevil jimi nový obzor nejen českému čtenáři a především nové nastupující generaci básnické. Určily vývoj celé nové básnické avantgardy, silně a plodně ovlivnily tvorbu Wolkrovu, Seifertovu, Nezvalovu a dalších. V divadelních hrách se odehrával Č. Zápas s civilizácí, jeho představa budoucího člověka, v nich hájil mladou generaci a posléze právě v nich demaskoval principy fašestického světa a hledal cestu k záchraně lidstva.
V Povídkách z jedné a druhé kapsy shrunuté do Kapesních povídek převažují náměty vztahující se ke zločinu a řeší otázku spravedlnosti. Čapek v nich dokonale řeší a odhaluje motivy a způsoby různých zločinů. Motivy pro své povídky bral z kriminálních příběhů, ze soudní síně, život ulice, znalost pražské periférie, cesty na venkov a návštěvy ciziny, setkání s přáteli z domova I zahraničí, všechno s čím se potkával mu bylo materiálem k vlastní práci na této knize. Výsledným poznáním knihy je, že nejhlubším poutem mezi lidmi je právě ono lidské, samotná podstata lidství, které je třeba v každém hledat a odkrývat a každé situaci, I když to byl třeba právě svět zločinu, kde je na první pohled cokoliv lidského vyloučeno. Sám Čapek přibližuje tuto knihu vlastními slovy ve dvou časopiseckých interviewů z doby, kdy vyšly povídky poprvé knižně:

Každý den jsem psal jednu povídku. Promyslel jsem ji, když jsem jel na přední plošině elektriky do redakce, a každý den vycházela pak jedna. Pak jsem je dal dohromady. Chtěl jsem je nazvat Povídkami nahlas, poněvadž jsem chtěl docílit svěžesti slova, čítal jsem je nahlas a součastně korigoval. Ale rozmyslel jsem si to.

A citát druhý: Člověka omrzí psát věčně jen sloupky, esejíčky a fejetony. Dále I v tom je jistý literární problém, jak má vypadat povídka pro noviny. Povídky z jedné kapsy jsou tedy povídky noetické. Jakmile jsem se začal zabývati světem zločinu, zaujal mne proti mé vůli problém spravedlnosti. Místo otázky, jak se poznává, převládá otázka, jak trestat. Povídky z jedné kapsy jsou tedy povídky noetické a jastiční. V Povídkách z druhé kapsy mne zas upoutal motiv literární, problém kolokviální řeči. Chtěl jsem zkusit nosnost jazyka mluveného, který by vyjádřil všechny odstíny.

Hlavní snahou je v povídkách přimět čténáře k vlastním uvahám, k přemýšlení a tedy I k spoluhledání pravdy. Necháme-li se vést autorem a příjmeme jeho argumentaci, zjistíme, že tajemství těchto detektivních příběhů není vlastně žádnou velkou záhadou. Že věci jsou úžasně prosté a průhledné, jde spíš o historky obyčejné a denní. Je třeba přistupovat k nim správným nadhledem, rozumět lidem v příbězích a snažit se je pochopit. Chápat je ve všech jejich problémech,I v těch naivních a malých, proniknout do jejich světa a do jejich myšlení. Tam, kde nejde o žádné velké tragédie, je Čapkův postoj I humorný. Nikde však není postoj mravní, ale spíš přivřeného oka pro lidské slabosti. Povídky jsou psány hovorovým jazykem a Čapkovi šlo víc o radost z vyprávění příběhů. Jednou z nejnámějších povídek je Básník. V této povídce se stane né moc závažný zločin asice ve čtyři hodiny v noci na křižovatce v ulici Žitné přejede neznámé auto starou opilou žebračku. Přítomní svědci byli policejní příslušník, strojní inženýr a básník. Na policejní stanici je postupně vyslíhá pan komisař dr. Mejzlík. Od policejního příslušníka se toho moc nedoznví, jen pochybnou barvu auta. Inženýr si zas pamatuje, že to byl automobil s čtyřtaktním válcovím motorem. Až po výslechu básníka se dozví víc. Rozřešení (číslo automobilu) tohoto případu je totiž zašifrováno v básni, kterou básník napsal v rozrušení, když přišel domů. Další povídku na ukázku jsem vybrala Ukradené díťe. V této povídce Čapek užívá I humorného postoje vyšetřovatele k případu. Zločin je celkem prostý, avšak způsob řešení je až komický. Komisař nevědíc si rady s případem, neboť hledání nemluvněte s popisem: tříměsíční Růženka, váží 4490g, pěkné vlásky, nosánek a očíka, krásný zadeček a faldíčky, je celý zoufalý. Až prostá žena, domovnice z jeho domu mu vnukne myšlenku, nápad, který mu pomůže vyřešit celý případ úspěšně. Čapek v této povídce užívá až náhody dopomáhajíc k vyřešení celého případu. A to se netíká jen této povídky. Dále používá taktik až vědeckých jako je tomu v povídce Experiment profesora Rousse. Kdy k vyřešení případů dopomohl psychologický experiment na zadrženého vraha, který se nevjedomky přízná k zločinu a dokonce uvede I místo, kam ukryl mrtvolu. V povídce Ukradený spis 139-VII. Odd. C je ukázán policajtův instinkt pana Pištory, který rychle a bezbečně pozná známou práci zloděje. A mohla bych jmenovat několik dalších povídek, ve kterých je čin a rozřešení zcela odlišné. V této povídkové knize si Čapek dokonale vyskoušel svou fantazii z oblasti kriminalistiky a velice se mu to povedlo, protože mě se tato né moc náročná kniha moc líbila.