Čapek, Karel - Krakatit

- dílo s řadí mezi utopické romány a bylo vydáno v roce 1924

Karel Čapek - narodil se 9.1.1890 v Malých Svatoňovicích a zemřel 25.12.1938 v Praze
- syn venkovského lékaře, bratr malíře Josefa Čapka, manžel herečky Olgy Scheinpflugové, osobní přítel T.G.Masaryka
- dosáhl doktorátu filozofie a potom se plně věnoval literární činnosti
- působil v redakci Národních listů, od roku 1921 až do své smrti v redakci Lidových novin
- podnikl mnoho cest do zahraničí (Itálie, Španělsko, Holandsko, Skandinávie)
- jeho tvorba spadá převážně do dvacátých a třicátých let
díla: romány : Továrna na absolutno, Krakatit, Hordubal, Povětroň, Obyčejný život,
Válka s mloky, První parta, Život a dílo skladatele Foltýna
(nedokončeno)
dramata: Loupežník, R.U.R, Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka, Ze života
hmyzu (napsané společně s bratrem Josefem)
tvorba pro děti: Devatero pohádek, Dášenka čili život štěněte
povídky: Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy
cestopisné črty: Italské listy, Anglické listy, Obrázky z Holandska, Výlet do
Španěl, Cesta na sever
K.Čapek byl také autorem mnoha fejetonů a překladatelem ( Appollinairovo
pásmo)

Děj

Hlavní hrdina románu je inženýr Prokop , který vynalezl nesmírně účinnou třaskavinu – Krakatit (název odvozen od indonéské sopky Krakatoa). Při práci na tomto vynálezu je raněn, bloudí Prahou a potkává svého dávného přítele Tomše. S ním pak jde k němu domů, kde mu ve vysokých horečkách vyzrazuje chemickou formuli Krakatitu. Tomeš, který je v neustálé peněžní tísni, chce vynálezu využít, ponechá přítele svému osudu a odcestuje. Zanedlouho do bytu přichází krásná dívka, kterou je Prokop okouzlen, a předává mu balíček určený Tomšovi.
Prokop se tedy vydává do Týnice k Tomšovi otci-lékaři, zde Tomše nenajde,ale upadne do mdloby na šest týdnů (má zánět mozkových blan, otravu krve). Stará se o něj lékařova dcera Anča, která se do Prokopa zamiluje. On její city opětuje, ale brzy najde v novinách inzerát, kde ho hledá jakýsi pan Carson kvůli Krakatitu. Jedná se o ředitele vojenské továrny v Balttinu. Prokop se tedy za ním vydává do Prahy. Carson mu vyzradí, že u něho Tomeš pracoval. To je pro Prokopa podnět k tomu, aby se do Balttinu vydal, i když to původně neměl v plánu (potřebuje mu odevzdat balíček a zjistit adresu té dívky, která mu ho posílá, neboť na ni stále myslí). Nechce totiž vynález vydat, protože si uvědomuje, že by to mohla být zkáza pro celé lidstvo.
V Balttinu je tu na něj vyvíjen nátlak, aby prozradil výrobu Krakatitu. Prokop stále odmítá a tak chtějí jeho pozornost upoutat princeznou. Ta se však do něj opravdu zamiluje a pomůže mu dostat se pryč. Prokop tedy prchá do Itálie, kde potká diplomata d’Hemona (Daimona) a ten ho seznámí se zdejšími anarchisty. Ti mají trochu Krakatitu (ukradli z Balttinu, kam se dostal díky Carsonovi, jenž ho odcizil z Prokopova bytu) a snaží se jím zničit svět.
Po dlouhém putování se Prokop setkává s Tomšem, kterému se právě podaří vyrobit Krakatit. Snaží se jej varovat, neboť anarchistická stanice vysílá vlny vedoucí s samovolnému výbuchu Krakatitu. Ten ho však neposlouchá a Krakatit exploduje. Výbuch zasáhne i Prokopa. Když procitne setkává se se stařečkem, který mu pomocí kukátka ukazuje nejrůznější místa světa. Poznává, jak hluboce se mýlil, když toužil po ohromných objevech a hnal se slepě za neznámým cílem. Zapomene vzorec své třaskaviny a uvědomí si, že s ním mluvil sám Bůh .

Osobní shrnutí

- myslím, že autor chtěl varovat před zneužitím techniky proti lidstvu a vlastně je tu vidět, že i když vynález vytvořil jen jedinec, který si uvědomoval možné následky a snažil se zabránit jeho zneužití, tak se mu to nepovedlo => nové myšlenky jednoho člověka ovlivňují celé lidstvo
- prolíná se zde hodně skutečnost s jeho sny a halucinacemi, takže bylo někdy obtížné se v tomto zorientovat
- přišlo mi, že Prokop byl pouze zamilován do neznámé dívky, kterou poznal tenkrát v Tomšově bytě a tuto lásku se snažil nalézt v Anče a princezně Wille, ale marně. Ony do něj byly zamilovány, ale u něj to byla spíš touha po ženě než láska-můj názor
- Prokop byl silná osobnost, dovedl jít za svými cíli i přes všechny nesnáze, které ho obklopovaly (např. když byl těžce nemocný dokázal jet do Týnice, našel nakonec i Tomše a pro nalezení krásné neznámé byl dokonce ochoten obejít všechny pražské banky)

Ukázky

Tato ukázka zachycuje Prokopovu touhu po té jeho krásné neznámé:
Bezpočtukráte hnal se Prokop za mladými ženami, jež mu z dálky bůhvíčím připomínaly tu, již viděl jen dvakráte; běžel za nimi s divně tlukoucím srdcem: což kdyby to byla ona! A kdo nám poví, jaká to byla divinace nebo čich: vždy to byly ženy neznámé sice, ale krásné a smutné, uzavřené v sebe a zaštítěné nevímjakou nedostupností. Jednou pak už si byl skoro jist, že to je ona; hrdlo se mu sevřelo tak, že musel stanout, aby vydechl; tu ta dotyčná vstoupila do tramvaje a ujela. Po tři dny potom hlídkoval u oné stanice, ale už ji neuviděl.
Nejhorší pak byly večery, kdy na smrt unaven tiskl ruce mezi koleny a namáhal se zkombinovat nějaká nový detektivní plán. Bože, nikdy se nevzdám toho. Nalézt ji jsem posedlý, budiž jsem blázen, blbec a maniak ale nikdy se toho nevzdám. Čím víc mi uniká, tím je to silnější; prostě… je to… osud či co.

Rozhovor Prokopa a princezny; Prokop si uvědomuje sílu zbraní a krutost války:
„Kdo vůbec jste?“ drtil Prokop. „Jste princezna? Kdo vás zjednal? Považ, ničemná, žes chtěla povraždit tisíce tisíců; žes pomáhala tomu, aby byla rozmetena města a aby náš svět, náš, a ne váš, svět nás lidí byl robit! Rozbit, roztříštěn, zavražděn! Proč jsi to učinila?“ křičel a svezl se na kolena plaze se k ní. „Co jsi chtěla učinit?“
Zvedla se s tváří plnou hrůzy a odporu a couvla před ním. Položil tvář na místo, kde seděla, a rozplakal se těžkým, hrubým, chlapským vzlykáním. Užuž by klekla vedle něho; ale přemohla se a ustoupila ještě dál, tisknouc k prsoum ruce zkřivené křečí. „Tedy tohle,“ šeptala, „tohle si myslíš!“
Prokop se dusil lítou bolestí. „Víš ty,“ křičel, „co je to válka? Víš, co je to Krakatit? Nikdy tě nenapadlo, že já jsem člověk? A – a – já vás nenávidím! Proto tedy jsem vám byl dobrý! A kdybych byl Krakatit vydal, bylo by najednou po všem; princezna by ujela a já, já -“ vyskočil tluka se pěstmi do hlavy. „A já už to chtěl udělat! Milión životů za – za – za – za – Co, ještě málo? Dva milióny mrtvých! to – to – to už je i partie i pro princeznu, že? To už stojí za to se trochu zahodit! Já blázen! Aaá,“ zavyl, „fuj! Já se vás děsím!“

Rozhovor Prokopa a stařečka; zamyšlení nad tím, zda někdy nejsou skromnější činy lepší a užitečnější než gigantický vynález:
„Koukej, načpak je ten tvůj – jak říkáš tomu vynálezu?“
Prokop zvedl hlavu. „Já… jsem už zapomněl.“
„To je jedno,“ těšil ho starý, „Přijdeš zas na jiné věci. Počkej, co jsem chtěl říci? Aha. Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš …no třeba takové pf pf pf,“ ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, „víš? Aby to dělalo jenom puf puf … a pohánělo nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?“
„Vy myslíte,“ mručel Prokop, „nějaký laciný pohon, ne?“
„Laciný, laciný,“ souhlasil starý radostně. „Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo, a hřálo, víš?“
„Počkejte,“ přemýšlel Prokop, „já nevím – To by se muselo zkusit … z jiného konce.“
„No právě. Zkusit to z jiného konce, a je to. Nu tak vidíš, hned máš co dělat. Ale teď toho nech, zítra je taky den. Já ti ustelu.“