Karel Čapek se narodil v roce 1890 v Malých Svatoňovicích. Vyrůstal v rodině venkovského lékaře v Úpici se svými dvěma sourozenci (bratr Josef, sestra Helena). Po středoškolských studiích v Hradci Králové a v Brně maturoval na gymnáziu v Praze, kam se s rodiči roku 1907 přestěhovali. Vysokou školu navštěvoval v Praze, Berlíně a Paříži a roku 1915 ukončil studia doktorátem filozofie.
Jeho talent se rozvíjel už od ranných let. Jako středoškolák psal verše a v době univerzitních studií přispíval pravidelnými články do různých časopisů. Po předchozích zaměstnání knihovníka a soukromého vychovatele se stal žurnalistou. Později byl výtvarný a literární kritik Národních listů, a až do své smrti kulturním a politickým redaktorem Lidových novin.
Během svého života vytvořil rozsáhlá díla rozmanitých žánrů a literárních útvarů, od osobitých literárních sloupků přes povídku, cestopis, román až po dramatickou literární tvorbu. V jeho dílech se kromě filozofické podstaty výrazně prosazuje i autor humanismus, který nebyl jen porozuměním a hlubokým citem pro člověka, nýbrž podstatou Čapkova životního a světového názoru, měřítkem všech otázek, hodnot a jevů, které se stávaly centrem jeho tvůrčího myšlení a literární tvorby. Hluboké prožitky veškerých událostí a úvah o současném a budoucím světě, které byly nedílnou součástí literárních představ vedly k tomu, že byl označován za životního pesimistu, ale Čapek se tomuto nařčení bránil.
Čapkovo mnohotvárné a bohaté dílo přerušila náhlá smrt. Jemný organismus nahlodaný dlouholetou chorobou, podlehl stupňujícímu se tlaku tragických událostí v době Mnichova a hrubým osobním útokům. Pohřeb Karla Čapka roku 1938 na vyšehradském hřbitově se stal manifestací věrnosti ideálům demokracie národní a lidské svobody.
Toto fantasticko utopické dílo se odehrává na ostrově, kdesi uprostřed moře. Jádrem tohoto ostrova je rozlehlá továrna, která vyrábí lidi bez duše a citu, vyrábí Rossumovy Univerzální Roboty. Tito Roboti jsou prodávání do celého světa jako levná pracovní síla. Příběh začíná příjezdem Helen, dcery jednoho velkoprůmyslníka, která přijela na prohlídku továrny. Helen se po čase stane manželkou ředitele továrny, který ji jako všichni zaměstnanci továrny na ostrově neskutečně miluje. Helen přiměje vrchního inženýra výroby Robotů Dr. Galla, aby dal robotům duši a tím jim umožnil rozhodovat se jako lidé. Poté co si roboti uvědomí svoji fyzickou I psychickou nadváhu nad lidmi, vyhlásí lidem válku a všechny se snaží vyhubit. Helena, domnívaje se, že tím sebe a ostatní lidi na ostrově zachrání, spálí recept na výrobu robotů. Všichni na ostrově kromě vrchního stavitele Alquista, který proti robotům nebojoval, padnou. Roboti, kteří byli vyrobeni bez pohlavních ústrojí a umírají po dvaceti letech opotřebováním, se snaží přimět Alquista, aby znovu napsal recept výroby. Ten jim vyčítá jejich šílený plán vyvraždit všechny lidi a když se dozví, že on je jediným člověkem, který zůstal na světě, propadně v zoufalství. Ale pak se objeví dva roboti kteří jsou jako lidé, protože na rozdíl od ostatních robotu pociťují lásku, něhu a vše ostatní, co předtím mohli cítit jenom lidi. Alquist je nadšeně posílá do světa jako nového Adama a Evu, aby stvořili nové pokolení.
V tomto díle Čapek jasně dává na jevo jaký má vztah k technice a pokroku, na který se ne vždy díval nadšeně. Čapek měl vždy v živé paměti hrůzy I. Světové války, ve které byla v tak hojně míře zneužita technika proti lidstvu a moc dobře věděl, že veškerá technika může být lidstvu k ničemu, pokud ji nedokáže využít. Čapek si také všímá toho, že my jsme občas sami roboty a že máme svoje zautomatizované a naučené kroky a výrazy, které neustále omíláme a že ubíjíme svůj život stereotypem. A naopak stroje, které my jsme stvořili,abychom nemuseli vykonávat stereotypní práci,jsou občas vynalézavější než my. Čapek se dále také zaobírá důležitým aspektem našeho života a prací. Proti mínění mnohých je práce nedílnou součástí našeho života a je to naše bytostná potřeba. Bez práce bychom zakrněli, protože by nebylo proč se o cokoli zajímat. A i závěr je typicky Čapkovský. Každý není úplně bez viny a nikdo není vinen ze všeho. Domin, ředitel továrny chtěl přeci dobro pro všechny. Nechtěl, aby lidi museli pro někoho procovat, aby museli dřít od slunce do slunce. Ale v tom se právě mýlil, protože lidé musí dřít, aby se nezbláznili. A roboti vlastně chtěli jenom to, co si právem zasluhovali, možnost rozhodování, i když toho nemuseli dosáhnou takovými prostředky jakými toho dosáhli a vlastně tím zničit i sami sebe.
18. květen 2008
19 689×
715 slov
