Toto dílo je nedokončené a je soustředěno k individuálnímu osudu. Je psána formou několika svědectví různých lidí, kteří se s panem Foltýnem setkali za různých okolností a v různých časových odstupech. Zároveň všechna potvrzují pravdu, jaký Bedřich Foltýn byl.
První svědectví je psáno Foltýnovým spolužákem Šimonem ze střední školy. Foltýn byl v té době rozpačitý, vytáhlý sextán s drobně vlnitými zlatohnědými vlasy, na kterých si hodně zakládal. Ve třídě neměl žádné kamarády a tak vzniklo zvláštní přátelství. Pocházel z chudé rodiny a žil u tetičky. Byl to přecitlivělý, zhýčkaný chlapec, který měl hudební nadání. Tvrdil o sobě, že je umělec. Hrál na piano. Dal si pseudonym Beda Folten. Šimon psal verše. Vzniklo z toho přátelství na život a na smrt. Nakonec přátelství skončilo,protože Foltýn si půjčil Šimonovi verše a nevrátil mu je.
Druhé svědectví je psáno jeho první dívkou Jitkou. Seznámili se v tanečních hodinách. Byl to rozpačitý vztah, ale Jitka byla ráda, že má svého chlapce. Neměla ráda hudbu, ale předstírala, že ji zbožňuje nejvíc na světě. Beda neustále chtěl Jitce zahrát svou skladbu a když k tomu dostal příležitost nedokázal to. Rozešli se právě ten večer, když chtěl Jitku nemotorně políbit.
Další svědectví je od jeho manželky. Seznámili se na plese. Tehdy byla slušná dívka vychovávaná tak, že se musela zamilovat do prvního, kdo se o ni ucházel, a než ho poznala měla vdavky dávno za sebou. Bedřich studoval práva a začal se Karle hned dvořit. Proti byl jen tatínek, protože Foltýn nic nevlastnil a naopak jejich rodina byla zámožná. Svatba byla zanedlouho a Foltýn se místo studia začal věnovat hudbě. Každý týden pořádal umělecké dýchánky a nechával si říkat Mistr. Předstíral, že pracuje na opeře jménem Judita. Nakonec utekl s nějakou zpěvačkou, ale za pár dní se vrátil, že prý v ní našel inspiraci pro Juditu.Karla ho u sebe nechala, ale o svůj majetek se starala sama. Foltýn se začal stýkat s pochybnými umělci, mizel neznámo kam a zase se vracel Stále Karlu různými způsoby obíral o majetek a nakonec se nechali rozvést.Foltýna po pár dnech odvezli do Bohnic, kde brzy zemřel.
Další svědectví je od divadelního kritika, kterého Foltýn pozval na jeden z jeho dýchánků. Tam ho přesvědčil, jestli by si přečetl libreto k jeho chystané opeře Juditě. Ten kritik zjistil, že je to slátanina několika místních umělců, kteří si nechali od Foltýna zaplatit, aby mu to napsali. Kritik mu řekl pravdu a Foltýn se urazil.
Předposlední svědectví je od tří nadějných, chudých hudebníků, kterým Foltýn dělal mecenáše. Dával jim peníze, aby se jim lépe žilo. Oni byli vděční a psali zajímavé skladby, které pak Foltýn vydával za svoje. Nakonec se rozešli kvůli tomu, že on je příliš omezoval a na dýchánku se mu pomstili, že zahráli naprosto strašně.
Poslední svědectví je od operního korepetitora pana Trojana. Foltýn za ním přišel, jestli by se podíval na jeho chystanou operu Juditu a trochu mu pomohl. Pan Trojan odmítl, ale domluvili se, že si Juditu přijde poslechnout. Foltýn zahrál předehru, jelikož víc neměl, pořád o tom však obšírně mluvil. Pan Trojan to celé zkritizoval a řekl, že může začít znovu. Byli tam úryvky jiných slavných skladatelů a části do sebe nezapadaly. Zde končí text Karla Čapka.
Pan Foltýn se považoval za skutečného umělce, kterého nechápe okolí. Měl sice hudební nadání, ale nedokázal tvořit sám za sebe. Podváděl, kde se dalo. Byl však posedlý touhou napsat operu. Zemřel sám.
27. září 2007
3 376×
563 slov
