vydal Albatros v Praze roku 1957
Svatopluk Čech se narodil v roce 1846. Byl jedním z nejvýznamnějších členů literární skupiny poslední třetiny 19. stol. Byli to právě Ruchovci, kteří se hlásili k poezii zvláštního typu, zdůrazňovali orientaci na české a slovanské látky a prosazovali požadavek aktuálně zaměřeného, společensky výchovného poslání umění v duchu ideálního vlastenectví. Svatopluk Čech se ve své rozsáhlé básnické a prozaické tvorbě vyslovoval ke všem zklamáním a nadějím vyplívajícím ze současných otřesů národních politických a sociálních. Svou jistotu nalézal v hodnotách venkova a domova, národního a slovanského cítění a české historie. Svatopluk Čech zemřel v roku 1908.
V tomto Čechově prozaickém díle je velice patrný celkový satirický nádech. Pravý výlet pana Broučka do Měsíce a Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do XV. století – nejznámější autorova díla, přezdívaná též broučkiády, by se dala také nazvat „cestopisy“. První broučkiáda popisuje jakési „magické“ vytažení pana Broučka na Měsíc. Druhá kniha nám poutavým způsobem vypráví o životě ve středověké Praze, i když trochu nerealisticky, protože i v této nadšené době žilo tisíce panů Broučků a nejen horlivý vlastenci.
Pan Brouček byl zcela všední pražský občan, který si hleděl jen své živnosti a zajímalo ho nanejvýš tak jeho osobní blaho. Ani ve snu by si nedokázal představit, že by bojoval nebo dokonce položil život za vlast, jako to udělal Janek Domšík od Zvonu, který byl Husita tělem i duší. Nesnesl bezpráví a dovedl se pro svůj názor bít. Tyto protikladné postavy se setkávají ve snu podnapilého pana Broučka uprostřed husitské Prahy, obležené Zikmundovým vojskem v době před rozhodnou bitvou na Vítkově. Pan Brouček se zachová zbaběle a pokrytecky v souladu se svojí maloměšťáckou povahou a chvíli je na té a chvíli na oné straně, jak se mu to zrovna hodí. Proto je také souzen samotným Janem Žižkou z Trocnova, který ho nechá pro pronesení památné věty: „Toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!“, upálit v sudu se smolou. Krátce před ukončením popravy se pan Brouček probouzí.
K dokonalejšímu prokreslení středověké Prahy autor užívá jazykových rozdílů mezi staročeštinou a češtinou nynější.
Po přečtení knihy se právem ptáme, co se děje s českým duchem, který byl, jak dokládají historické události, schopen takovýchto velkolepých činů pro vlast, a dnes … Byl by člověk vůbec schopen podobného hrdinství? Pan Brouček nejspíš ne.
12. říjen 2007
7 665×
377 slov
