Na začátku 'broučkiády' Svatopluka Čecha byl drobný fejeton. Čtenářům se postava pražského maloměšťáka Matěje Broučka tolik líbila, že vznikl celý satiricky laděný román a nakonec i jeho pokračování. Já jsem si z knihovny půjčila oba dva romány, pana Broučka na Měsíci i v době husitské. K tomu druhému jsem se ale nedostala, protože mě první příběh nijak zvlášť nezaujal. Samotného děje bylo v příběhu poskrovnu, hlavní náplní byl popis měsíční krajiny a Měsíčanů. Autorovi nelze upřít fantazii, přirozená družice Země hýřila barvami, stavební sloh byl směsicí různých pozemských a samotní obyvatelé této krajiny byli taktéž dosti zvláštní. Život na Měsíci byl postaven na lásce ke všem druhům umění. Hudba, malířství, poezie …. to vše bylo zdrojem veškerého života na této (tenkrát vědecky neprozkoumané) 'planetě'. Měsíčané byli stvoření křehká, jejich tělo nebylo z masa a kostí, ale z jakési průhledné pavučinové hmoty, nechodili normálně jako my, ale poskakovali, hopsali a podobně. Živily se potravou duše (tj. dlouhé filosofické úvahy a básně, které si navzájem předčítali u jídla) a vše to zapíjeli douškem ranní rosy. Někdy si jako moučník dopřáli vůni různých květin, kterých byla na Měsíci spousta.
Jako protiklad všemu umění a poetičnosti představuje Čech postavu přízemního měšťana z konce devatenáctého století. Matěj Brouček není žádnou určitou osobou z autorova okolí, kterou by chtěl třeba urazit, ale je to typický člověk, takový, jakých bylo v té době spoustu. Ze všeho nejraděj má dobré jídlo, žbánek piva a hromadu zlaťáků, které mu cinkají v kapse. Žádné umění, básně či hudba. Jediné co snese je harmonika v hospodě a zpěv jeho opilých kamarádů. Proto je pro něj utrpením, když má ve společnosti svého průvodce Blankytného poslouchat filosofické úvahy v domě Všeuměny, v nejvýznamnějším místě na Měsíci. Chudák malý má hlad a představa, že by se už nikdy nevrátil domů na Zem ho neskutečně děsí. Jeho nejčernější noční můry se nakonec nestanou skutečností a on se probudí z kocoviny doma v posteli, kam ho odvedli policejní strážmistři. Všichni mu tvrdí, že ho našli na dlažbě v tvrdém spánku, jen pan domácí Brouček věří, že byl na Měsíci. Jako nesporný důkaz svého výletu předkládá fakt, že nemá hodinky své hodinky, které vždy nosí, a nemá je proto, že je vyhodil na Měsíci. No, a na čtenáři je, zda uvěří Broučkovi jeho sen anebo si domyslí, že mu hodinky ukradl zloděj, co ho viděl spát na Zemi.
Svatopluk Čech žil v druhé polovině 19. Stol. a řadil se k ruchovcům. Svým dílem vzdával holt jednak době husitské (Druhý epochální výlet …) a jednak české zemi. To se v prvním výletu pana Broučka projevuje zejména v momentě, kdy se Matěj setkává s prvním Měsíčanem a diví se, že obyvatel tak vzdálený od Čech mluví naším jazykem …
Pan Brouček uvědomil si teprve nyní překvapující faktum, že Měsíčan mluvil česky. Měsíc českou půdou ! Jaká to zvěst ! Jaká útěcha pro náš ubohý národ !Pan Brouček se domníval, že počet populace měsíční tvoří asi třináctý díl obyvatelstva zeměkoule, tedy snad více než sto miliónů Měsíčanů - a tyto milióny jsou rodní naši bratři ! Rázem tedy stáváme se největším národem evropským a smíme pohrdlivě pohlížeti na Němce, Francouze i Rusy. … S jakou pýchou rozšíříme svou národní hymnu ! Nyní můžeme si konečně oddechnouti po dlouhém, krušném zápase o zachování své národnosti. Můžeme klidně přihlížeti, jak tajní germanizátoři o překot usilují o naše vyhlazení, neboť kdyby nakrásně poslední Čech zmizel z povrchu zemského, národ český tím nezhyne.
Z tohoto úryvku je myslím dosti zřejmé, jak měl Čech svou vlast rád. I když se mi pan Brouček na Měsíci moc nelíbil, rozhodně to neznamená, že bych si Čecha jako spisovatele nevážila. Jen si od něj raději přečtu nějakou básničku.
19. září 2007
8 685×
601 slov
