Hlavní postavou této poetické novely je vědec Korvin. Z jeho tragického osudu vyplívá, že nenormální je norma života rozporuplné měšťácké společnosti. Nenormální je svět, v němž je schopen nadšení jen duševně narušený člověk, oproti lidem psychicky zdravým, jež jsou deptáni nepozorovatelnou nemocí všednosti.
Celý tento příběh začíná ve městě, odkud ale Korvin na radu doktora, který mu říká, že je přepracovaný, odjíždí na venkov ke svému poručníkovi Jegoru Semenyčovi, aby tam načerpal síly. Rodina Pesockých vlastní krásný a rozlehlý sad, jehož plody jsou známé svou chutí po celém Rusku. Jegor sad pečlivě hlídal a opečovával, miloval ho a staral se o něj s láskou, bál se, že po jeho smrtise o sad už nikdo nebude starat tak, jako on. Korvin zde chtěl sice nabrat síly, ale celé dny a noci se buď procházel sadem a hovořil s Jegorem nebo jeho dcerou Taňou, nebo četl a pracoval. Když si dlouze povídal s Taňou, zjišťoval, že by jí mohl milovat. Jednou, když takhle spolu hovořili zmínil se jí o legendě o černém mnichovi, který byl kdysi před dávnými časy spatřen jako přelud, či fata-morgana na několika místech najednou. Taňu sice tato legenda moc nezaujala, ale Korvin začal přemýšlet, kdeže ji četl, nebo slyšel. Při nějaké další procházce sadem si sedl na lavičku a znenadání se u něj objevila, nebo snad přiletěla postava, byl to mnich v černém šatě a s šedivým obočím, jeho bosé nohy se nedotýkaly země. Nejdřív byl Korvin ohromen, ale pak si s mnichem začal povídat a časem si i zvykl ho v zahradě vídat a dlouze s ním rozprávět. Projevil i své city k Taně a požádal jí o ruku. Taňa už od dětství jakoby tušila, že se za Korvina vdá a přece s překvapením, souhlasila a tak se brzo poté konala svatba, která byla velkolepá, jak to Jegor pro svoji dceru plánoval. Nedlouho po svatbě Korvin s Taňou odjel zpět do města, což Jegora ničilo, neboť mu nikdo nepomáhal starat se o sad, krom jeho dělníků, jimž ale moc práce nesvěřil, neboť se o sad bál. Korvin i ve městě nadále vídal černého mnicha a dlouho s ním rozprávěl o životě, světě a jeho podstatě. Viděl, že mu mnich rozumí a hodně co říká, jako by mu četl v mysli. Bál se ale toho faktu, že jakoby normálně mluví s touto svojí halucinací a tudíž, že je možná duševně chorý, ale nebránil se tomu příliš, neboť si myslel, že lidé žijící ve stereotypu žijí nudné životy a nevidí to co on. Mnich mu také naznačil, že je vyvolencem a tato myšlenka se mu líbila, myšlenka, že právě on je ten jeden z mnoha. Jednou v noci když takhle hovořil s mnichem, vzbudila se jeho žena Taňa a začala se ho s obavami ptát, jestli není duševně nemocen, že už ho ona i otec slyšeli mluvit se sebou samým. Po nějaké době ho odvezla za doktorem a on začal pít mléko, přestal i kouřit a pít a načas zase odjel na venkov. Velmi se změnil, už nebyl tak klidný, moudrý a přemýšlivý, ale většinou podrážděný, zatrpklý a nepříjemný. Často se se svou ženou i tchánem hádal a už nevídal mnicha. Jednou se s Taňou velmi pohádal a zjišťoval, že takto není spokojený a tak se rozhodl opustit ji a žít jinak. Korvin dostal samostatnou univerzitní stolici, ale na univerzitu nenastoupil, neboť se u něj objevila nemoc a chrlila plival krev.
Nežil už s Taňou ale se svou druhou ženou Varvanou Nikolajevnou, která byla o dva roky starší než on a starala se o něj jak o dítě. Když se nemoc nezlepšovala, navrhla mu Varvana, že ho odveze na Krym, aby si odpočinul. Souhlasil a u moře skutečně nabíral síly, čas od času se napil vína a kouřil. Přišel mu dopis od Taňi a i přes obyvy ho otevřel a dočetl se, že Jegor umřel a ona viní a proklíná, jeho, neboť on ho zničil. Korvin dopis roztrhal a zapřemýšlel se, pod okny pokoje slyšel píseň, která ho velmi zaujala svým příběhem a zjevil se před ním znovu po dlouhém čase černý mnich.
Korvin pochopil, jak se ty roky choval k Taně a Jegorovi a uvěřil tomu, že je vyvolenec, i když už bylo nejspíš pozdě. Při rozmluvě s mnichem začal zase kašlat krev a padl k zemi. Chtěl volat na svou ženu, která spala za španělskou stěnou, ale nezmohl se na nic víc, než na tiché „Taňo, Taňo“, volal Taňu, velký sad s voňavými květinami, své mládí, vědu, odvahu, radost, volal život, který byl tak krásný. Dole pod balkónem hráli serenádu a mnich mu do ucha šeptal, že je génius a že umírá jen proto, že jeho lidské tělo už ztratilo rovnováhu a nemůže být schránkou génia. Další den ho už jeho žena našla mrtvého, s blaženým úsměvem.
6. listopad 2007
4 289×
791 slov
